Je to potvrzene, jsme v Australii:-)

Během tohoto tydne to bylo trosku hekticke, tak jsem ani nestihla dat nejaky příspěvek na blog. No, takze zasadni zprávou tohoto tydne je, ze Martas zacal pracovat. To dokonce ve firme, kterou si tak trosku vysnil:-) Nastoupil ted na 14 denní projekt, pak se uvidi. Takze mame oba radost z této novinky. Během tydne jsem zacala jezdit do práce na kole, ale vracela jsem se domu tak pozde, ze jsem musela nechat i kolo v praci a jet busem. Kazdopadne jsem zacala celkem dost silne makat v laborce, za coz jsem pomerne dost rada, ale budu se muset naucit asepticke praci. Na parazitologii jsem to v podstate nepotrebovala (krom kultivace leishmanii) a tady je to denní chleba, takze zatímco ostatní nemaji uz problém (zrejme ale resili to co ja ne jejich začátcích), ja nejsem schopna udrzet bez kontaminace ani LBcko:-) No nic, je mi jasne, ze na tohle si snad zvyknu. Ve čtvrtek jsme měli poslední pracovni den před dlouhym víkendem (tady je volno v patek a pondělí a taky ještě pristi patek), prisla jsem domu celkem brzo, tesila jsem se, jak všechno pripravim na cestu nez prijde Martas, ale ouha. Hned v koupelne jsem narazila na jednu prekazku. Zrovna jsem sahala po rucniku a najednou koukam, ze tam uz někdo sedi. Zarvala jsem jako tygr a vyskocila metr do vzduchu (bych ani necekala, ze tohle umim). No, hadate spravne, sedel tam pavouk, ne moc velkej, ale stacil. Skorem jsem si uplivla vzteky, pak jsem se mu omluvila, vim, ze se pavouci nemaji zabijet, ale představa, ze mi vleze do pelechu byla poněkud silnejsi nez nutkani chranit prirodu (co jsem to za člověka:-)) Chvili jsme zapasili, ale zákon silnějšího prece jen zvitezil. Pak jsem sla vyprat, hura, nase erarni pracka funguje, uvařila jsem a zacala pripravovat věci. Pripravovali jsme se na nas první velky vylet. Od pondělka jsem se snažila zarezervovat nekde na North Stradbroke Islandu (ostrov) ubytovani. Poslala jsem maily do ruznych kempu, ale všude mi prisla stejna odpověď, něco v tom duchu, pani jste blazen, na Velikonoce si u nas delaji lidi rezervaci 14 mesicu dopředu. Ano, slyšíte spravne, v unoru 2013 delali lidi rezervace na duben letoska. Magorina:-) Kazdopadne přes Airbnb.com (nas oblibeny server) jsem udelala rezervaci na miste, které připomínalo raj. Az jsem se bala, co z toho vyleze, protože cena byla slusna, nechapala jsem, ze je to stále volne, nastesti vzapeti prislo vysvetleni. Qamar (majitelka obydli) a jeji manzel pronajimaji dolejšek svého dvoupatrového domu, ale na poslední chvili se rozhodli, ze budou nekde jinde nez doma, a tak chteli pronajmout horejsi patro, kde bezne bydli. A tu chvilku jsme zrovna vychytali, takze klika jako bejk:-) Když jsem to rikala v laborce, nechteli mi vůbec verit, ze se mi něco takového povedlo. No nic, v patek jsme se domluvili s Martou vyrazit hodne brzo, procez když se lehce po pate budik rozdrncel, nechtělo se mi vůbec vylezt, ale co se dalo delat. Vse bylo pripraveno a sbaleno, skocili jsme na kola, která jsme s sebou vezli a odjeli vlakem do Clevelandu. Odtud jsme se plavili trajektem, který prevazi auta (nastetsi i kola) a dorazili na ostrov. Cestou jsme videli z lodi delfiny, proste paradicka, ja si do toho popijela kavicku, takze 45 minut uteklo jako voda. Dojeli jsme na ubytovani, shledali jsme, ze bydleni je parada, rekli nam, ze kolem jedenacte bude nase část domu hotova, byli jsme tam kolem devate rano:-) Nasedli jsme na kola a jeli k nejbližšímu jezeru (no byli tady dve a v obou se dalo koupat, zadnej krokac tu totiž nebydli). To jezero se priznacne jmenuje Brown lake (hnede jezero) a tam jsme se krasne vykoupali. Koukali jsme, ze je to celkem oblibena lokalita, bylo tam hodne lidi. Zrovna když jsem mela na jazyku, ze tu není navzdory ocekavani zadne zviratko, otočila jsem se na Martu, ze si postěžuju a asi dve vteriny mi trvalo, nez jsem pochopila, ze vazne vidim to, co vidim. Asi pet metru od nas sedel obri varan. Rikam si, je to vůbec zive, nejak se moc nehybal, tady si celkem na tyhle umele potvory potrpi, tak na sebe tak koukama, a on se pohnul. A sakra, rikam si, prichystany obed nedam lacino:-) Zdalo se ale, ze varanovi o nas obed ani tak neslo, zacala jsem fotit jako blazen a lezla pomalu na stul, Martas me pozoroval, a celkem dobře se bavil, nez zjistil, před cim lezu na stul:-) Další lidi chodili kolem a všichni cuceli jako vyri a tak jsme na sebe vesele všichni halekali, zda je to jedovaty a nebezpecny, z ostatních nic kloudného nevylezlo, tak jsem si radsi udrzovala bezpečnou vzdalenost. Dokud se slunil a mel hlavu vztyčenou, vypadal celkem mirumilovne, ale když hlavu sehnul k zemi a vystrcil jazyk, bezel mi po zadech mraz. Lump jeden, prosel se po plazi a zmizel kdesi v lese. Ještě nutno dodat ze ten drobek mel dobře přes metr. Takze zadna velka sranda. Odpoledne jsme se vratili domu, cestou videli lednacka a pelikany, najedli jsme se vyrazili do „města“. Na celem ostrove, který ma rozmery 38 km na delku a 11 km na sirku jsou tri města. V jednom jsme byli my (Dunwich), do dalšího jsme jeli busem (Point Lookout). Prosli jsme se a když se zacalo stmívat, narazili jsme na první tri klokany. Chvili jsme na sebe cuceli, pak si asi klokani rekli, ze na nas prdi, pokracovali v pastve a nas nechali si je klidne vyfotit. Pote zapadlo slunce, my jsme se vratili domu a padli za vlast. Rano jsme vstali kolem seste a jeli se mrknout na louku, co byla kousek od nas, zda tam nevylezli klokani. Uz zdálky bylo videt, ze se tam někdo s nekym boxuje a když jsme prijeli bliz, byli to klokaci. Samou radosti jsme zacali fotit, jenze to uz si na nas brousili zuby komari. Pokud je totiž pritmi a neprazi slucne, okamzite prileti tyhle potvory. Chvilku jsme to vydrzeli, ale když Martas na dvou centimetrech ctverecnich zabil tri komary jednou ranou, uznali jsme, ze nemame sanci a vzali jsme roha. Ještě jsme jeli hledat koaly, když jsme byli na kolech, ale dost zbytecne. Zato jsme nasli kupu obrich netopyru, kteří se naopak ukladali ke spanku, dost desivej pocit, kdybyste to videli, kolik jich tam bylo, horor hadr:-) No nic, jeli jsme domu, ještě na chvilku zalehli, pak se probrali a vyrazili na obed do jedne jedine hospody, co byla otevrena. No, hospoda je trosku prehnane slovo, byl to snobskej jachtarskej klubik, ale nekde jsme jist museli. Když jsem sla k baru, pani se na me zadivala, copak ze to bude? Ja ruda az na zadku z kola, satek na hlave a povidam, ze jednu kolu. Pani se zatvářila nechapave (no tomu rozumim, ostatní ochutnavali vybrane whisky), ja ji dala ctyri dolary, zatvářila se jako Onasisova vnucka a rekla to je dobry. Pani chvili cucela dost s otevřenou pusou, ale pak se vzpamatovala, zavrela pusu a obsloužila ostatní. Dali jsme si vybornej rizek a dary more, vse smazene, nevim, co tady s tim smazenim mají, ale bylo to bohužel jedine, co měli. Tak jsme se tomu s Martou zasmali a vyrazili s kolama domu (odmitli nam je vzit busem, tak jsme je museli hodit domu a oblect se trosku jako lidi) a pak jsme vyrazili do dalšího (druhého) města na koupacku (Amity Point). Dojeli jsme k oceanu, kde jsme si precetli ceduli s varovanim, ze sem občas priplavou zraloci a ze jako dost bacha. No, rozhodli jsme se neponechat nic nahode a plavali jen tam, kde jsme dreli zadkama dno:-) To sice uplne ne, ale skoro. Pak když jsem se tam pekne koupala s nohama pod bradou vidim ploutev. Rvu na Martase a volam ho, at jde hned ke me (no byl asi tri metry ode me). Pak uz jsem ploutev nevidela, a když uz jsem si zacala pripadat jako zpovikana hysterka, zjevili se nam delfini v plne krase a to prosim dobře na pet metru od nas. Z bezpecne vzdalenosti jsme si je fotili, blbli do zblbnuti při plazi, vyskakovali a honili se, no nadhera, kousek jsme poposli a zjistili jsme, ze je tam lidi krmi krevetama a oni priplavali na dotek ruky. Ja nemela nic, cim krmit, tak si ocuchali jen Martovo podvodni kameru a odplavali. Pak mi do oka padl obri dravec na stome, sedel tam a cihal. Vzhledem k tomu, ze většina lidi tu ma pejsky tak do dvaceti cisel od země, rikali jsme si s Martou,ze by si na ne měli davat pozor, aby jim s nima ten dravec neodletel. Koala zadna. Vraceli jsme se do našeho města, cestou se dozvedeli, ze pokud chceme jet zpet zadarmo, mame ridici rict slovo sharks (zraloci). Zjistili jsme od bodrého chlapika, ze dnes je v nasem mestecku velikonocni slavnost. Skocili jsme se domu přiobléct, k veceru byva dost zima a uz jsem mela na jazyju, jake je uzasne, ze na tomhle ostrove skorem nejsou pavouci. Jen jsem zvedla hlavu a v chodbe se na me smal dost velkej pavouk, fuj tajbl. Vyfotili jsme ho a vyrazili jsme na slavnost. Bylo tam par poutovych atrakci, procez jsme se rozhodli podporit australskou ekonomiku a vylezli jsme na super twister (takove destnicky, co jezdi nahoru a dolu), zezdola se to zdalo celkem neskodne. No, byla to minimalne prca, sice nam nesla skorem zavrit ochranna zabrana, pak jsme nohama občas brnkali o podlahu, ale uzili jsme si to moc. Sice nam pak bylo lehce soufl, ale stalo to za to. V koute jsme objevili minifarmu, to by samo o sobe nebylo nic extra zajímavého, ale když na nas pan vytahl zpod bundy 4 tydenni prasatko, no, jedno oko by nezustalo suche. Pomazlili jsme se spolu (ja a prase) a sli jsme na veceri. Dali jsme si lasagne a delali krovi v mistni soutezi Straddie (jmeno ostrova) ma talent. Byla to celkem psina, chvilku jsme pockali, nez vyhlasi viteze, pak se najednou všude zhaslo a zacal uzasny ohnostroj primo před nama z plaze. Byla to fakt nadhera, pak jsme vyrazili domu upadnout do komatu. Rano jsme vstavali před sedmou, abychom lehce po sedme vyrazili do jednoho národního parku, který sice nebyl daleko (cca 10 km), ale ostrov je dost hornatej, takze cesta nahoru dolu, prosli jsme se krasne, cestou se stavili ještě u hnědého jezera na koupacku a padali domu zabalit. Po obede jsme se sebrali a frceli zpet do města. Měli jsme puvodne dost ambiciozni program na zítra, ale mam pocit, ze si spis trosku odpočineme. Jsem fakt mrtva, ale vikend byl bez nadsázky skvelej, videli jsme spoustu zviratek a prestoze jsme puvodne nadavali, jak malo je ten ostrov turisticky, uznali jsme, ze je to vlastne dobře pro zviratka. Jinak, absence koal se taky vysvětlila, protože jsme se dozvedeli, ze v lednu letošního roku shorela vic jako pulka ostrova a bohužel se stromy i dost velka část koali populace. No, nicmene s nasima pronajimatelema jsme se domluvili, ze se v sezone ještě jednou ukážeme, mají totiž vlastní lod a vezmou nas na velryby. Takze nekdy v cervnu nebo cervenci se sem podivame ještě jednou…..