Od velryb az k Vanocum

Tak uz jsem zase dlouho neztratila slovo tady na blogu, tak to musim rychle napravit, protoze jakmile uderi Vanoce, nejen, ze nebudu v Brisbane, ale jeste ke vsemu zrejme psani blogu bude moje posledni starost. To neberte jako nejakou stiznost a jedovatou poznamku o psani blogu, to jen, ze pres to plne bricho sladkosti a svickove se zrejme nebudu moct hybat:-) Asi vam tim padem doslo, ze na Vanoce se budu rochnit v Cechach……tesim se totiz na vanocni atmosferu a ne smazeni rizku pri ctyriceti stupnich ve stinu. Jen pro doplneni, do Cech odletam 16. prosince a vracim se začátkem nového roku.

No, tak kde asi tak zacit, stalo se toho pomerne dost, bohužel tentokrát nechybely i dost smutne udalosti. Nicmene, mozna by bylo nejlepsi zacit tam, kde jsem minule prestala, abych v tom nedělala moc velke zmatky. Prestoze podle dulezitosti bych zrejme musela zacit nekde jinde….  

Cili, chystali jsme se na pozorovani velryb. Vylet na velryby byl uzasny, zazili jsme moc peknych chvilek vcetne nekolika vtipnych prekvapek, to urcite stoji za zminku. Stejne jako vzdycky jsme si pres nas oblibeny server Airbnb zamluvili ubytovani v Hervey Bay (pokud se nedivate do mapy Hervey bay je misto na sever od Brisbane, druhy bod, ze ktereho se vyjizdi na pisecny ostrov Fraser, bo geograficky lezi presne naproti sobe). Na cestu jsme se vydali az v sobotu, protoze pondeli byl statni svatek, a tim padem nemelo cenu se nejak stresovat a pospichat. Vylet za velrybami jsme meli zamluveny na nedeli. Doprava dle ocekavani byla vsechno, jen ne plynula, cili jsme se ani nestacili stavet na obed v nasi oblibene destinaci Noosa. Obed jsme jen narychlo zhltli po ceste, protoze diky zdrzeni na cestach nas lehce tlacil cas. Pokud si i dobre pamatuju, bylo to nekde v KFC – katastrofa:-) Pani, u ktere jsme spali jsme slibili, ze se ukazeme nekdy kolem treti az ctvrte odpoledni, a samotna cesta bez zacpy je na cca 4 hodinky.  Nicmene nasemu  slibu jsme dostali, kolem ctvrte jsme byli na miste. Pani, původem z Italie, nas vrele uvítala a ubytovala. Vybrali jsme si tentokráte nadherny, celkem velky apartment, vlastní zazemi vcetne kuchynky, paradicka. Rychle jsme sjeli ještě nakoupit a pak uz bylo celkem pozde, tak jsme si jen pripravili veceri a zalehli do pelechu, protože jsme rano museli relativne brzy vstavat. Naridili jsme si budika a zvesela usnuli. Protože nase lod vyjizdela rano v osm, chteli jsme zavčasu vstát a bylo třeba byt na miste aspoň patnact minut před vyplutim. Bylo celkem tezke se z kanafasu vykopat, teda Martovi to slo celkem bez problemu, ale me se moc nechtělo. Po rychle snidani jsme naskocili do auta a padili do pristavu. Vypadli jsme se z baraku celkem pozde, takze jsme pak dost pospichali, abychom prisli včas. Celkem bez problemu jsme objevili parkoviste, umistili jsme tam nase auticko a milovymi skoky sebehli na molo. Tam uz byla otevrena informacni přepážka a pani na nas dost udivene koukala, když povida, vase lod vyplouva v osm. A my na ni, však jasne, to je za deset minut a ona na nas….nene, to je za HODINU a deset minut. No, chápete asi spravne, ze jsme vstali o hodinu drive. Ten den se totiž prave menil cas ve všech ostatních statech Australie, s jednou výjimkou a tou je Queensland…..ano, v nasem state se v jako jedinem nemeni letni a zimni cas, a nase telefony byly nejake zmatene. Tak jsme se tomu celkem zasmali a zacali jsme premyslet, jak tu hodinu zabijeme. Nakonec jsme v nedaleke restauraci usedli na kavicku a palačinky:-) Co se asi taky jiného mohlo dat delat ze…. Tam jsme stravili peknou hodinku a posleze jsme se odebrali k lodi.

Posadka byla uz od pohledu moc mila, co me velmi tesilo, bylo, ze nepouzivali zadne jednorazove nadobi, všechno myli v ruce, aby to bylo setrne k prirode. Samozrejme jsme se naladovali tabletama na morskou nemoc, nejsme zadni zacatecnici, abychom si nechali znicit cely vylet tim, ze budeme na zadni palube zvracet. No, ocean nebyl nijak rozboureny, ale do klidného mel taky dost daleko. Protože Hervey Bay je uzasna destinace k pozorovani velryb, je to nejsevernejsi místo, kam velryby pluji, rodi tu mláďata a uci je plavat a skákat a tak, hned od prvního momentu jsme byli takříkajíc obklopeni velrybami ze všech stran. Velryby ty mlade skakaly a blaznily a my si to nalezite uzivali. Litali jsme zleva doprava a zase zpatky, podle toho, kde se zrovna velryby vynorovaly. Na chvilku jsme nasli par velryb, kterym jsme za mak nevadili a tak se nam predvadely ze všech stran, placaly ploutvema, skakaly a proste delaly vselisjaky skumprnadle, aby nas pobavily:-) Mezitim na zadni palube bylo par lidi zelenych jako sedma, bylo mi jich lito, ale pokud se pilule na morskou nemoc nevezmou včas, pak uz to moc nepomaha. Procez clovek kolem těchto jedincu s náležitou litosti chodil, uzival si pohosteni na lodi a taky tu nadhernou podivanou. Když si k nam pak prisel na kus reci morsky vlk, kapitan, svěřila jsem se mu, ze jsem si myslela, ze by se jako ty velryby mohly priblizit uplne az k lodi. On mi rikal, ze uz jedeme pozde, ze tohle se deje spise v druhé pulce srpna, protože to jsou pritomne velryby ve veku cca teenageru a ty jsou velmi zvedave. Takze se asi neda nic delat, pristi rok budeme muset opet na velryby, a to v druhé pulce srpna:-) Nicmene i tak nam kapitan ukazal, jaky skrabanec jim na lodi zanechal jeden velrybi manevr, kdyz samice ocasem lehce prelestila bok lodi:-) Do pristavu jsme se navratili az po druhé hodine odpoledni a uprimne musim rict, ze představa, ze tech šest hodin někdo stravil zeleny na zadni palube, no celkem mazec.  Zbytek vikendu jsme pak uz nedelali nic extra uzasneho, trochu jsme se porozhledli kolem a v pondělí jsme vyrazili na cestu zpet do Brisbane. 

Pote, co jsme se vratili z velryb, jsem rychle musela udelat všechny potrebne testy, abych mohla ridit nas skutrik. Protože jsem v Cechach nikdy zadny ridicak na motorku nemela, logicky mi ho nemohli ani uznat ze. Hlavne od 1. rijna se menila vyhláška, takze by bylo krajne vyhodne, to všechno zvladnout ještě před tim terminem. Samozrejme tou dobou uz bylo ke konci zari a casu moc nezbývalo. Nastesti mi ale stacilo udelat před koncem zari jen online test a tim ukazat, ze umim dopravni předpisy. To jsem udelala a musela jsem se pote objednat na jizdy. Dopredu mi rekli, ze pokud nevim,  jak s motorkou, musim si zaplatit vic nez jednodenni kurz. Nicmene po udelani online kurzu jsem uz motorku smela ridit, jen me Martas musel doprovázet. Takze jsme zacali na parkovištích, pak pomalu na osamělých ulicích, az jsem si pak pomalu troufla i do provozu (tim, ze jsem dělala ridicak jen na automatickou motorku spousta starosti jako práce se spojkou odpadla). Ten ridicak, na který jsem si musela udelat ty jizdy, je potom jen licence, kdy uz muzu jezdit sama bez doprovodu. Tak jsem se začátkem listopadu na tento uzasny kurz vypravila. Byla jsem trosku v obavách, co mam ocekavat, ale nakonec to bylo moc prima. Uprimne jsem si rikala, ze to nebyla zadna legrace a jsem docela rada, ze to nedaji každému debilovi….no i když tam se mnou par debilu bylo. Ale pekne po poradku. Zacalo se brzy rano úvodním skolenim vevnitř. Tam jsme vyridili par formalit a pote nas okamzite nahnali na motorky (proto rikali, ze pokud se někdo neumi rozjet, tohle není kurz pro nej). Cela banda asi 12 lidi jsme prejeli na jejich venkovni treninkove stanoviste, kde nam zacali dva skolitele zadavat ruzne ukoly. Hned zpočátku zacali zhurta, když chteli, aby každý na motorce udelal několik osmicek za sebou. Ta osma na zemi mela delku asi ctyri metry, takze naprosta kontrola motorky a perfektni balance byly nezbytny. To jsem dost podělala, kuzele ohranicujici danou oblast jsem párkrát porazila a o plynulosti jsem si mohla nechat jen zdat. Nicmene další a další ukoly prinasely uz vetsi jistotu, uz jsem vedela, co si muzu dovolit a jak poradne motorku/ skutrik ovládat. Myslim, ze to bylo naprosto perfektni, ke každému cviceni nam vysvetlili, kdy se to v realu muze hodit a pak nas do zblbnuti nechali delat ta cviceni, dokud to všichni dobře nezajeli. Když jsem se zminovala o tech blbcich, měli jsme tam particku nejchytřejších a nejsebevedomejsich borcu, co měli pocit, ze by skolitele měli skolit oni, a tak jsme byli svedky par vtipných scének. Nastesti skolitele byli evidentne na tyhle idioty uz zvykli a pripraveni, takze s nimi celkem zametli. Po asi trech a pul hodinách stravenych na tehle cvicne plose jsme jeli na obed. Nutno poznamenat, ze tohle všechno probihalo venku při asi 35 stupnich ve stinu, kde jsme všichni byli vybaveni plnou polni, cili ochranymi obleky, rukavicemi, helmami. Dokud se jezdilo, tak to slo, ale ve chvili, kdy jsme třeba cekali na ostatní, kterym cviceni moc neslo, to bylo celkem peklo. I když instruktori si toho byli vedomi, a dycky nas hned hnali do stinu a pobizeli nas, at si odložíme helmy a bundy atd. Po obede jsme měli jizdy v plnem provozu, nacvik otoceni do protismeru a na konci nas vzali s motorkama na dalnici. Když jsme tohle všechno splnili a dojeli, cekaly na nas certifikáty, které nas opravnovaly ridit motorky. Hura. Uprimne jsem si pak rikala, ze to bylo velmi uzitecne a doufam, ze se to v budoucnu bude hodit.

Krome vyse popsane zabavy a jedne narozeninove oslavy syna našeho kamaráda Peti, jsme byli poněkud zamestanani praci a pak taky starostma, které prichazely z Cech…. Kdyz jsme byli v USA na dovolene, dozvedeli jsme se, ze Martovo deda je vazne nemocny. Uprimne jsme doufali, ze se z toho dostane, a prestoze jsme vedeli, ze je to vazne, nechteli jsme si to moc pripustit. Deda mel rakovinu plic s obrovskym neoperovatelnym nadorem sahajicim az k srdci. Prestoze prvni dve kola chemoterapie zabraly dobre a dedovi se ulevilo, na dalsi uz bohuzel nemel silu, a tak mu odmitli dalsi chemoterapii ordinovat s tim, ze by to uz bylo zbytecne trapeni. Tuto informaci jsme se dozvedeli nekdy zacatkem listopadu a behem dvou dnu jsme pro Martina koupili letenky do Cech. Chtel se jet jeste rozloucit. Nakonec odletel ve stredu 16. listopadu. Po priletu ve ctvrtek ho vyzvedla mamka se segrou na letisti a jeli rovnou za dedou. Dale pak byli domluveni na navstevu i v patek, nicmene kdyz tam kolem poledne prisli, zjistili, ze deda usnul navzdy. Bylo mu 76 let. Martas byl hodne zniceny, navic se i pral s casovym posunem, no nebylo to zrovna jednoduche. Do toho toho meli v praci celkem dost, takze se nedalo zustat dele. V nedeli musel zase nazpet. Byl to velmi kratky vylet do Cech, v podstate na otocku, ale verim, ze mel Martas radost, ze se s dedou stihl rozloucit. Ja jsem byla dost nestastna, ze jsem s nim neletela, protoze jsme o tom chvilku uvazovali. Jenze tim, ze poletim domu na Vanoce, by toho uz bylo moc. Tak jsem aspon poslala mamce a dedovo manzelce Danusce do Cech kyticky, abych jim poprala uprimnou soustrast a udelala aspoň trosku radost. No, ta neschopnost pomoci takhle na dalku je velmi neprijemna. V utery 22. listopadu pak kolem jedne ranni prijel Martas zpet do Australie, tak jsem na nej cekala, abych si ho mohla vyzvednout na letisti. Domu jsme dorazili nekdy kolem druhe, presto Martas zvladl rano vstat a jit do prace. S vypjetim vsech sil vydrzel az do patku. Nechapala jsem na co jede, protoze ja jsem byla hotova a to jsem ani nikde nebyla. V sobotu pak chudak dostal migrenu, ale spis se mi zdalo, ze uz telo vysilalo SOS signal, ze si potrebuje odpocinout. Martas je samozrejme porad smutny, ale zivot se pomalu zase vraci do zabehnutych koleji.  Navic musime fungovat v praci a zarizovat další nutne věci doma......

Co se tyce nasich dalších novinek, další podstatnejsi je ta, ze jsme konecne zalogovali zadost o trvaly pobyt tady v Australii (uplne jsem zapomnela zminit, ze nase anglicke testy dopadly dobre). Dostali jsme proto obratem potvrzeni, které nas opravnuje používat australskou zdravotni pojišťovnu tzv. medicare. Jakmile jsme tohle obdrzeli, vypravili jsme se do naší soukrome zdravotni pojistovny projednat, zda bychom nemohli zmenit nase pojisteni (drahe jako prasatko) za něco levnějšího. K nasemu velkému prekvapeni jsme s okamžitou platnosti pojisteni nadherne zmenili a ucet je skorem polovicni. Tak z toho mame celkem radost, protože jsme platili dost velkou sumu.

Jak uz jsem predesilala, v praci se toho taky nedeje uplne malo. U Marti je celkem klid po pesine, mají toho sice hodne, takze Martas chodi domu dost pozde, ale co se pohody tyce, na to si zrejme stěžovat nemůže. Zato u nas na institutu by se krasne mohla psat beckova telenovela, protože kdyby se nase prihody hodily na obrazovku, jeden by neveril, ze je tohle mozne. Abyste rozumeli. Hlavni sef Geoff se rozvedl a byl z toho nejakou dobu smutnej. Nicmene jakmile si nasel novou pritelkyni, velmi se poveselil, to by samo o sobe nebylo nic spatneho, to však za predpokladu, ze by neprestal totalne pracovat. Takze ted aby si s nim jeho lidi sjednavali schůzky tak mesice dopředu. Samozrejme kolem me krkavci krouzi a nezapomenou mi připomenout, ze ja jsem ta stastna, protože pracuju pro Adama. No, uprimne mam taky celkem pocit, ze jsem vyhrabala diamant, bo Adam je clovek pohodovej, nemá rad velke drama a snazi se tomu jakkoliv předcházet. Problem trosku je, ze se poslední dobou sefove nemůžou moc dohodnout. Geoff zcela ocividne pohrda Adamem, coz si Adam samozrejme nenechava moc libit. Krasna atmosféra, dalo by se celkem dobře krajet napjeti, takze cekame, co z toho vypadne. Obcas mi vazne prijde, ze Geoffovi fakt preskocilo v hlave. Coz na mem soudu az tolik nezalezi, ale všichni lidi, kteří vždy při Geoffovi stali, se ted k nemu otaci zady a mam dost silny pocit, ze jeho laborka pujde jako sutr ke dnu. Adam se snazi osamostatnit, jak jen to jde a jsem za to celkem rada. Protože Adam dostal svůj první grant, na který jsme cekali, posunulo ho to do vetsi volnosti a nezavislosti. Pote, co byly granty oznameny jsme spolu měli celkem vaznou debatu na téma me budoucnosti. Adam se tvaril velmi nadsene (az bych skoro rekla ze az moc), řekl mi, ze je spokojen jakou cestou se moje práce ubira a ze mi planuje smlouvu prodlouzit na dele nez předtím. Predtim jsem mela smlouvu na pul roku, takze v breznu, kdy mi smlouva vyprsi, bych snad mohla dostat alespoň rocni kontrakt. To by bylo fajn. Taky mi rikal, ze bych mela vyrazit na nejakou zahranicni konferenci, tak ještě musim popřemýšlet, ale zrejme to vyhraje mezinarodni konference v Yellowstonu, která se bude konat pristi rok v cervnu. To se ještě uvidi, jak se budou věci vyvíjet. Snazim se situaci v praci brat s nadhledem, ale je to nekdy dost tezke, protože všichni lidi kolem jsou otraveny a nastvany. Ted se tim snazim moc nezatezovat, tesim se na navstevu Cech a tajne doufam, ze se to cele brzy nejak rozštípne....

Toz priste uz velmi pravdepodobne bude příspěvek v novem roce…..tak krasne Vanoce a všechno nejlepší do nového roku…..a hlavne budme všichni zdravi, protože to je to uplne nejdulezitejsi:-)