Další tyden za nama, aneb vylet do Lamington National Park

Tento tyden mel jen tri pracovni dny, protože pondělí a patek byly statni svatky. Po pracovni strance jsem dělala jednu botu za druhou, proste je videt, ze jsem uplne v jinem laboratornim prostředí a nejsem zvykla pracovat s bunkama. Takze první pokus odlepit bunky od kultivacky se nepovedl, všechno jsem si pripravila a desne se divila, ze nemam zadne bunky. Vysvetleni prislo zahy, když jsem zjistila, ze pokud zustane v kultivacce jakykoliv zbytek sera, nefunguje trypsin, který bezne bunky z kultivacky sunda. Dobry, nakonec se podarilo a když uz jsem se chtěla radovat, bunky jsem otevrela mimo flowbox (Martin: mimo sterilní prostredi)….no, sranda, takze zase cely proces znovu a lepe. Další typ bunek jsem zase pro zmenu malem odmyla s promyvanim, bo tento typ mel dost silne adherovat, ale tentokrát zrovna neadheroval, protože byl moc stary:-) Nastesti jsem na tuto skutečnost byla včas upozornena….a tak dále, jeden kopanec za druhym, az mi z toho bylo vazne do breku. Pak se sefik prisel zeptat, jak ze to jde, tak jsem se přiznala, ze mi to moc nejde. Byl zlatej, zasmal se a povida, to by bylo dosti divne, kdyby ti to slo hned z pocatku, to dela každý tyto boty. Pak prisli kolegove a kazdej predhodil svou story, kdy co vyhodil a prohodil a znicil, az jsem se musela zase smat a uznala jsem, ze to je asi normalka. No, pristi tyden to bude snad lepsi. Uz bych nemela spolupracovat s Katjou, ta frci za tyden domu a ja musim pripravit poster do Melbourne, tak jsem zvedava, jak to budu bez ni zvládat.

Když jsem zjistila, ze sef me pracovni eskapady nebere tragicky, ulevilo se mi a mohli jsme s Martou (opet na poslední chvili) planovat program na prodlouzeny vikend. Kolegove mi doporucovali jet do národního parku Lamington (destny prales na uzemi byvale sopky). Zdalo se nam to jako vyborny napad, takze jsme narychlo zasedli, zarezervovali male auticko a zabookovali ubytovani v resortu Bina Bura. Aplikace stále hlasila, ze mají nejake akce a slevy, nicmene, ze se to netyka prazdnin (to byl bohužel tento vikend) (Martin: oproti CR je zde normalni prazdninova prirazka, vcetne jidla, ktere je o statnim svatku o 15% drazsi), ale protože jsme se tesili a chteli vypadnout z města, stejne jsme udelali rezervaci a vyrazili vyzvednout auto. V pujcovne se nas ujal milej pan, všechno s nama prosel a vysvetlil. Sice probehla troska napeti, když Martas zjistil, ze si z bytu nevzal ridicak (na co ze do pujcovny aut):-), nastesti vedel, ze ma v peněžence americkej ridicak a ten bodrému chlapíkovi stacil. Tak se na nas usmal a mohli jsme vyrazit. Vzhledem k tomu, ze většina lidi Brisbane opustila bud uz minuly tyden anebo ve čtvrtek vecer, nam se v patek jelo jako kralum. Vseho vsudy prazdne město, Martas me navigoval a ja ridila smerem z města pryc. Cestou jsme se zastavili na par mistech, nejprve jsme se stavili pro chleba, coz se na statni svatek ukazalo celkem jako orisek (Martin: i obrovska nakupni centra mela zavreno), ale nakonec jsme ho nasli, koupili spolecne s kokosovými ořechy (Martin: orechy, co se musi oloupat a pak dostat do kokosu pro mleko) s pravym mlekem a frceli dal. 

Pak třeba když se nam zdalo, ze dva typci ve skarpe se na něco na strome divaji dele nez by bylo zdravo, vyskocila jsem jako lanka z auta a běžela se podivat. Kluci nasli koalu, sice mi teda trvalo cca dve minuty nez jsem to dobře zvire nasla, ale pak uz jsem jen fotila a dělala aaaaach……ta je tak krasna. 

No, cestou se naskytla uzasna panoramata:-) Ne, ted vazne, ta priroda byla naprosto nepopsatelna, jako v raji, nejprve jsme jeli udolim které připomínalo Svycarsko, všude kravičky a ovecky a kopecky…..atd. No, pak se to prudce zmenilo na lesy se spoustou eukalyptovniku a nakonec to plynule preslo v destny prales….. Protoze vyzvedavaci akce auta probehla zatracene brzy rano, tak jsme uz lehce po dvanacte hodine stepovali před nasim ubytovanim (zase tak blizko to není). Sli jsme do recepce, pani si nas nasla v seznamu a povida, ze mame krome snidani i vecere, Martas na to ze to asi nemame, ja ho trosku pod pultíkem kopla (jen lehce, jako aby nerikal nic, hloupej kdo dava, hloupejsi, kdo nebere ne?). No, Martas se stejne zeptal, ze jako to asi nemame mit, ale pani tvrdosijne trvala na tom, ze veceri mame a basta (mozna prece jen ta avizovana akce/sleva). Toz jsme se vice nedohadovali, vyridili formality, dozvedeli se, ze nas pokoj bude hotovy kolem druhé a vydali jsme se do nedaleke jedine restaurace na obed a valecnou poradu, kam po obede vyrazit. Obed byl zase ve stylu hamburger a hranolky (abyste si nemysleli, nic jiného nemeli) (Martin: o jine priloze nez o hranolach tady nikdy nikdo nic neslysel), trosku jsme se ksichtili, ale tak nejak, když ma clovek hlad, neda se svitit (jak je to s tim hladem a nejlepsim kucharem:-) ?)..

Pokoj byl moc hezky a velky, za tu cenu jsme neverili moc vlastním ocim (Martin: cena byla na ceske pomery hodne vysoka (asi jako za 4* hotel), ale nejlevnejsi co jsme nasli), jedine, cim nedisponoval, byl zachod a sprcha, ale to zase nebyl takovy problém. Naplanovali jsme si lehky 5 km okruh, který vede kolem jeskyni (abyste si nemysleli, ze jsme chabrusove, tak to z duvodu, ze po pate hodine se smraka a chteli jsme se ještě před odchodem ubytovat). Pak jsme se zase namazali tunou kremu a vyrazili na cestu. 

Videli jsme další koaly, Martu dokonce jedna pocurala, to když moc dlouho ziral s otevřenou pusou na místo, kde jsem se mu koalu snažila ukazat:-). Prochazka destnym pralesem byla fakt nadhera, u každého stromu jsem juchala a snažila se ho fotit, ale pak jsem uznala, ze pokud mame dorazit včas k cili, mela bych se uklidnit a jit dal. Prestoze cesta byla neustale nahoru dolu, dorazili jsme včas a stihli jsme zapad slunce (Martin: na ktery jsme se nakonec nesli ani podivat). Ještě jsme se snazili rozbit ty uzasne kokosove ořechy, co jsme koupili. (Martin: nejdrive jsme vydolovali diru pomoci noze a brckem vypili mleko, pak prislo na radu rozbijeni kilovym kamenem a betonova podlaha). Lidi chodili kolem a zvedave prihlizeli, co to tam vyvadime….proste trosku show pro ostatní. No, ale chut teda zadna velka slava, rozhodne bych to uz znovu nekupovala a ostatním nedoporučovala:-) (Martin: nedoporucovala ten samotny kokos, mleko bylo dobre. Kokos sam osobe nebyl jeste zraly jak jsem na nej z CR zvykli). Pak jsme zalezli do sprchy, teda ja do vany (Martin: meli jsme 6 sprchovych koutu a jednu obr vanu pro damy a to same mnozstvi pro pany za rohem), koukala jsem jako vyr, bo my jsme nemeli ani zachod, ani sprchu na pokoji, ale spolecne sprchy obsahovaly i vanu s vířivkou:-) Toz, hned jsem si tam vlezla, vyrachala se a vylezla az teprve kdyz se mi zacaly delat varhanky na rukou. Pak jsme vyrazili na tu veceri zadarmiko. Pani uvadecka si nas odskrtla a zacaly hody. Po honosne veceri by se hodil jerab, aby nas odlifroval na pokoj, nicmene zadny nebyl, tak jsme museli odejit po svých. No, všechna jidla na menu byla delana doma, zadnej hamburger ani hranolky, pekne polivka, druhé jidlo a dezerty. Sice jsem mela predsevzeti nebrat si moc dezertu, ale když mi Martas dal ochutnat domaci slehacku, uznala jsem, ze prece muj zaludek nemůže byt tak plny jak se zda a pridala jsem si:-) Na to konto jsme si rekli, jak jsme pekne stravili den a sli si lehnout. Martas stahl i nejakou aplikaci na hledani souhvezdi, takze jsme prozkoumali australskou hvezdnou oblohu a trosku se poucili. Protože jsme měli celkem malou manželskou postel (Martin: klasicka queen size, takze pro nas prtava) a na pokoji ještě další palandu, rozhodla jsem se vyklidit pole a presunout se na spodni palandu (jak manzele po padesati letech fakt:-)

No nic, rano nas uvítalo krasne počasí, během snidane se u nas zastavil jeden z lidi, co poradaji hotelove aktivity, a ptal se, kam se chystáme a co a jak. Rekli jsme mu, ze mame namireno na celodenni track cca 18 km dlouhy, kde jsou pry krasne vodopády. To nam jedine schvalil, na nas dotaz jak je to tu s hady rikal, ze skorem zadne nemaji, ale kdybychom prece nejakeho videli, at si hledime svého a ze to bude dobre. Tak jsme vyrazili. První část cesty byla celkem pohodova (asi 6 km), to jsme dorazili k vodopadum a pak sli dalších cca 6 km cestou, kde se moc rychle nedalo jit, všude same kameny, neustale jsme krizovali reku, takze se uslo par kroku a přes reku a po dalších sto metrech opet přes reku a takhle to vypadalo celkem dost dlouhou dobu, az jsme se zacali bat, zda jsme nesesli z cesty (ale nebylo moc kam). Vzhledem k tomu, ze jsme pokoukali asi tri rady serialu Preziti (Martin: takze v batohu mame standartne baterku, cervene blikatko na kolo, nuz, obvaz, zapalovac, kleste, plastenku a nahradni obleceni), ani to by nebylo zrejme fatalni, bo zatímco ostatní, co jsme videli, měli v ruce malou vodu a na zadech nic (Martin: obcas ani tu vodu), my měli dva batuzky plne roztodivných věci, napr. zapalovac, rezervni obleceni, plastenky, repelent, kleste, obinadlo, jidlo, spoustu piti (to kvůli me), kameru a fotaky, trekove hulky….no a tak dále, seznam by byl cca na pulku stranky:-) Nastesti jsme nic z toho nepotrebovali, vzpomneli jsme si na toho chlapika z rana, co nam rikal, ze se da v rece krasne koupat, jenze voda mela asi 10 stupnu (Martin: spis 6), procez jsem si pomyslela cosi o zdravem rozumu a nikam nelezla….(další věc, co byla v nasich batuzkach plavky a rucniky). Když uz jsem si chtěla zacit stěžovat, ze nejsou v lese zadna zviratka, objevil se na ceste obri rak. No, fakt, viz fotka, proste tam sedel rak a klepeto (mel jen jedno) zjevne hodlal pouzit, pokud bychom se priblizili.

Tak jsme ho vyfotili, co s nim taky jiného a Martas ho kamerkou zahnal trosku na stranu. Protože kousek dal po ceste tekla zase reka, bylo jasne, ze je to jen rak cestovatel (co by ne, když muze byt rak poustevnik ze:-). No, ještě jsem stihla ukazat jedne skupince lidi zadek, bo Martase jsem pověřila hlidanim situace a ten se tam tocil jako na obrtliku a nevim, co ještě delal, ale vim jiste, co nedelal, takze když nas pak mijeli, barvou jsme konkurovala rajčatům (tem ze zahradky a ne z hypernovy). No, na ceste zpet se uz zacalo lehce serit (vyrazeli jsme v 9 rano a cesta trvala 6.5 hodiny), tak zacali vylézat mali klokanci, takze jsme o společnost nemeli nouzi. Stastne jsme se tedy navratili na ubytovnu, odskrtli se z listiny hostu na ceste (každý se rano zapise, kam jde a kdy ma plus minus prijit a pak se odškrtne, když prijde, aby vedeli, ze je vse v poradku a nikoho nepostradaji). Skocili jsme tentokráte uz oba do vany (každý do sve) a sli se ještě podivat na vylezajici klokany během zapadani slunce. Pak jsme se zapovidali s jednim manzelskym parem, ten nam řekl, ze videl obřího (2m) hada a ze mel v brise klokanka, tak jsme rekli, ze my hada nevideli, jen raka….Moc nam asi neverili, ale to nevadi. Pak jsme zjistili, ze v hornim patre budovy serviruji od pul pate syry a keksiky, tak jsme tam zasli, sedli jsme si na verandu a pozorovali jak na zapade nebe tmavne a vychazeji hvezdy (spolu s nama koukala i kudlanka sedici na zabradli). Do toho jsme potkali na verande upovidane lidi, co jsme s nima pohovorili a ja zjistila, ze jeden je chlapek z univerzity a zna mého sefa:-) Jak je ten svet maly. Pak jsme bezeli na další super uzasnou veceri (dnes měli cerstve morske plody, tak si Martas smlsnul) a pak jsme se další hodinu snazili ty dobroty stravit. Měli jsme totiž před sebou ještě nocni prochazku s průvodcem. Ten byl naprosto skvelej, svitil nam na pasouci se klokany, vypravel nam ruzne zajimavosti o zvířátkách, jak který klokan spi a jak se chova přes den atd….a pak nam řekl, ze pujdeme mrknout na jednoho z nejjedovatejsich pavouku Australie. Prisli jsme ke stromu, kde nic nenapovídalo tomu, ze by vevnitř mel byt pavouk. Přes lehce rozevreny kmen byly natazene dve site (ale vůbec to tak nevypadalo, spis to připomínalo mech anebo nejakou houbu), vzal do ruky snitku travy a vysvetlil nam podstatu fungovani tohoto pavouka. Pokud se něco jeho pavuciny lehce dotkne a trochu tam potancuje (jako třeba hmyz), pavouk ze stromu vyleze a sezere to. Pokud se clovek omylem během dne třeba dotkne, pavouk nedostane tentýž signal a zaleze hloubeji do diry. Takze sance, ze pavouk člověka realne kousne je celkem nulova (teda pokud nedržíte klacik a nestourate se v te jeho dire). Jinak, jen tak pro informaci, jedna se o tzv. northern tree funnel web spider, zkuste si ho klučíka vygooglit, abyste ho videli anebo videjko z youtube (https://www.youtube.com/watch?v=4HUatDidMn8 nebo https://www.youtube.com/watch?v=BjrHdeYXxmE ). Diky tomu, ze se prochazka konala v noci, fotka nam bohužel chybi, sit jsme vyfotili az druhy den.

No, co se ale stalo, když pruvodce posmrdlal tu pavučinu bylo neuveritelne. Svitil nam na tu pavučinu silnou baterkou, takze jsme skvele videli, rikal, ze pavouk ma tak pet centimetru a pokud by ho kousl, volali by mu okamzite helikoptéru. Tak lehce prejizdel po pavucine, ta se zahýbala, nejprve malinko, ale pak vylezl pavouk naprosto obrovsky, zakousl se do snitky a bojoval o ni s průvodcem. Jinak, jeho stisk kusadly probodne nehet, takze si to dovedete představit, to steblo bylo celkem silne a i tak ho vytahl z pavoucich kusadel dost silne pomackane. Pavouk je celkem plachy a moc nevyleza, ale to divadlo co predvedl tento vecer pry nas pruvodce ještě nezazil. Prali se spolu o to steblo celkem dlouho a po celou tu dobu byl pavouk vylezly z pavuciny, takze to byla celkem uzasna a strasidelna show dohromady. Po této podivane nam ještě vysvetlil par věci ohledne rostlin, co rostly kolem a sli jsme spat. Na zachode jsem na svých cervenych kalhotech objevila sedet něco cerneho dost velkého, zarvala jsem, ze me slysel i Martas na jeho záchodcích, tak me prisel zachranit. Byla to asi nejaka kobylka, ale pote, co sledujete nejjedovatejsiho pavouka o velikosti pet centimetru se vam i kobylka na kalhotech muze zdat trosku psycho:-)

Rano jsme se pobalili, ja objevila před oknem sedici a spici sovu a vyrazili jsme do nedalekého resortu, kde mají cestu v korunách stromu. Tady jsme si dali obed (Martin: namazany dva dny stary chleba se syrem) a když jsme se vraceli k autu, upoutala nas skupina lidi, co krmila papousky. Ti litali všude volne, zdalo se, ze uz ani zradlo je moc netankuje. Chtela jsem si udelat fotku s papouskem, ale nechtělo se nam vracet k obchodu pro zradlo a tak jsme tam tak stali a dumali, az Martovi pristal milej papousek na hlave. Tak jsem si vyfotila holt Martu s papouskem a jeli jsme domu. Cestou jsme se staveli na lami farme, abychom si je trosku pohladili. Pak jsme se uz vraceli do Brisbane, poslední nase vtipna scénka se odehrála na benzince, kde jsme jeli natankovat, abychom auto vratili s plnou nadrzi. Nejprve jsme nevedeli, kde mame nadrz, tak jsem zajela ke spatnemu stojanu, pak jsme hledali, kde se ta nadrz otevre, pak jsme to nasli a ja natankovala. Pumpa se zastavila, tak jsme zaplatili, ja nastartovala a zjistila jsem, ze nam stále ctvrtka nadrze chybi….fakt to nechapu, protože mi uz tankovat neslo….no nic, dotankovali jsme zbytek, dosli opet zaplatil, chlapíkovi rekli opet číslo osm prosim a pak uz nastesti měli plnou nadrz a mohli jet domu…..No jo no, sranda musí byt:-) 

Lone Pine Koala Sanctuary (aneb místo, kde chovaji koaly)

Dneska jsme s Martasem vyrazili do Lone Pine Koala Sanctuary, je to místo, kde chovaji největší množství koal na svete a ještě ke vsemu je to zoo. Teda zoo jenom pro australska zviratka, takze pro nas paradicka. Dojeli jsme na místo lehce před polednem a protože jsme si zakoupili rocni kartičku (uz při dvou vstupech se vyplati), rekli jsme si, ze se jen tak lehce porozhledneme a pobezime. Samozrejme jako všude jinde, během statniho svatku tam bylo naprosto natriskano, ale nam to zase tolik nevadilo, bo jsme vedeli, ze zase prijdeme. U koal na mazleni byl celkem zastup cekajicich, tak jsme vyfotili ostatní koaly, mláďata, duchodce, koaly ve veku nekde mezi, mamy s detma, proste koaly všech veku a kategorii a pak jsme zamirili ke klokanum. Zapomneli jsme u vstupu koupit klokani krmeni, tak jsem si rikala, ze se asi zadnej klokan nenecha pohladit, ale naopak. Klokani pochrupavali ve stinu a celkem se nebranili dotykum. Tak jsme se dosyta pomuchlali a vyfotili. Nejvetsi pozdvizeni zpusobilo pareni dvou klokanu, to se kolem utvořila skupinka asi dvaceti cumilu:-) chudaci zvířata, ani na tohle nemaji klid:-) během posezeni vedle jednoho klokana mi sjely oci na jeho drapy, lidi, to je něco neskutečného. No, s klokanem bych se do krizku nechtěla dostat:-). Jeden jedinec uz mel asi krmeni a mazleni plne zuby a zavrcel, všechny deti se rozutekly a zacaly se tvarit, ze jina zviratka jsou prece taky sympaticka:-) Uhrnem tam měli asi toto: klokany, koaly, dinga, wombaty, jezury, certy tasmanske, pstrosy, jestery všech moznych druhu, ptaky – od papousku, přes sovy az k lednackum, krokusky, ptakopysky, netopyry a mnoho dalšího. Uzili jsme si puldne a jeli do Kmartu koupit periny, protože se blizi „zima“ a v noci to byva dost znatelne. Periny od tech lidi, co nam je puvodne slibovali mit nebudeme, protože v sobotu volali, zda nechceme něco do kuchyne a když jsem se ptala na lozni pradlo a periny, sdelili nam, ze to venovali armade spasy. Třeba to dali i nekomu jinému a jen jim to bylo hloupe nam rict, nevim, kazdopadne, uz není nac cekat. Poridili jsme tedy nejake zanovni, avšak ukazalo se celkem slozite na to sehnat povleceni. No, nakonec jsme zabojovali, mame ted sice mnoho povlaku na polstare, bo tady se povlak na perinu neda sehnat zvlast, ale to nevadi, jak jsem psala, hodláme to pak zase pekne všechno prodat:-)

Taky jsem se snažila během odpoledne uklohnit strudl do práce na zítra. No, vysel z toho celkem bez nadsázky hnus:-) Nejprve jsem zjistila, ze jsem si koupila mouku, co sama vybiha (ma v sobe prdopec) a ještě se mi zda, ze je osolena. Martas statecne tvrdi, ze to snime (je to zlaticko), ale ja jsem lehce vztekla, bo jsem se tady s tim mrcasila odpoledne dost dlouho a výsledek rozhodne není, ze bych tim nekoho uctila. No nic, priste snad bude lepe. Martas lehce zazertoval, ze to zítra muzu zkusit s novou moukou, ale na to se asi celkem vyprdnu:-) Skoda, tak priste…..Ale Martas upekl na zítra s sebou do práce klokana a je fakt vybornej, odpoledne ho nalozil a moc se mu povedl, tak aspoň někdo je v naší rodine sikovnej:-)

Je to potvrzene, jsme v Australii:-)

Během tohoto tydne to bylo trosku hekticke, tak jsem ani nestihla dat nejaky příspěvek na blog. No, takze zasadni zprávou tohoto tydne je, ze Martas zacal pracovat. To dokonce ve firme, kterou si tak trosku vysnil:-) Nastoupil ted na 14 denní projekt, pak se uvidi. Takze mame oba radost z této novinky. Během tydne jsem zacala jezdit do práce na kole, ale vracela jsem se domu tak pozde, ze jsem musela nechat i kolo v praci a jet busem. Kazdopadne jsem zacala celkem dost silne makat v laborce, za coz jsem pomerne dost rada, ale budu se muset naucit asepticke praci. Na parazitologii jsem to v podstate nepotrebovala (krom kultivace leishmanii) a tady je to denní chleba, takze zatímco ostatní nemaji uz problém (zrejme ale resili to co ja ne jejich začátcích), ja nejsem schopna udrzet bez kontaminace ani LBcko:-) No nic, je mi jasne, ze na tohle si snad zvyknu. Ve čtvrtek jsme měli poslední pracovni den před dlouhym víkendem (tady je volno v patek a pondělí a taky ještě pristi patek), prisla jsem domu celkem brzo, tesila jsem se, jak všechno pripravim na cestu nez prijde Martas, ale ouha. Hned v koupelne jsem narazila na jednu prekazku. Zrovna jsem sahala po rucniku a najednou koukam, ze tam uz někdo sedi. Zarvala jsem jako tygr a vyskocila metr do vzduchu (bych ani necekala, ze tohle umim). No, hadate spravne, sedel tam pavouk, ne moc velkej, ale stacil. Skorem jsem si uplivla vzteky, pak jsem se mu omluvila, vim, ze se pavouci nemaji zabijet, ale představa, ze mi vleze do pelechu byla poněkud silnejsi nez nutkani chranit prirodu (co jsem to za člověka:-)) Chvili jsme zapasili, ale zákon silnějšího prece jen zvitezil. Pak jsem sla vyprat, hura, nase erarni pracka funguje, uvařila jsem a zacala pripravovat věci. Pripravovali jsme se na nas první velky vylet. Od pondělka jsem se snažila zarezervovat nekde na North Stradbroke Islandu (ostrov) ubytovani. Poslala jsem maily do ruznych kempu, ale všude mi prisla stejna odpověď, něco v tom duchu, pani jste blazen, na Velikonoce si u nas delaji lidi rezervaci 14 mesicu dopředu. Ano, slyšíte spravne, v unoru 2013 delali lidi rezervace na duben letoska. Magorina:-) Kazdopadne přes Airbnb.com (nas oblibeny server) jsem udelala rezervaci na miste, které připomínalo raj. Az jsem se bala, co z toho vyleze, protože cena byla slusna, nechapala jsem, ze je to stále volne, nastesti vzapeti prislo vysvetleni. Qamar (majitelka obydli) a jeji manzel pronajimaji dolejšek svého dvoupatrového domu, ale na poslední chvili se rozhodli, ze budou nekde jinde nez doma, a tak chteli pronajmout horejsi patro, kde bezne bydli. A tu chvilku jsme zrovna vychytali, takze klika jako bejk:-) Když jsem to rikala v laborce, nechteli mi vůbec verit, ze se mi něco takového povedlo. No nic, v patek jsme se domluvili s Martou vyrazit hodne brzo, procez když se lehce po pate budik rozdrncel, nechtělo se mi vůbec vylezt, ale co se dalo delat. Vse bylo pripraveno a sbaleno, skocili jsme na kola, která jsme s sebou vezli a odjeli vlakem do Clevelandu. Odtud jsme se plavili trajektem, který prevazi auta (nastetsi i kola) a dorazili na ostrov. Cestou jsme videli z lodi delfiny, proste paradicka, ja si do toho popijela kavicku, takze 45 minut uteklo jako voda. Dojeli jsme na ubytovani, shledali jsme, ze bydleni je parada, rekli nam, ze kolem jedenacte bude nase část domu hotova, byli jsme tam kolem devate rano:-) Nasedli jsme na kola a jeli k nejbližšímu jezeru (no byli tady dve a v obou se dalo koupat, zadnej krokac tu totiž nebydli). To jezero se priznacne jmenuje Brown lake (hnede jezero) a tam jsme se krasne vykoupali. Koukali jsme, ze je to celkem oblibena lokalita, bylo tam hodne lidi. Zrovna když jsem mela na jazyku, ze tu není navzdory ocekavani zadne zviratko, otočila jsem se na Martu, ze si postěžuju a asi dve vteriny mi trvalo, nez jsem pochopila, ze vazne vidim to, co vidim. Asi pet metru od nas sedel obri varan. Rikam si, je to vůbec zive, nejak se moc nehybal, tady si celkem na tyhle umele potvory potrpi, tak na sebe tak koukama, a on se pohnul. A sakra, rikam si, prichystany obed nedam lacino:-) Zdalo se ale, ze varanovi o nas obed ani tak neslo, zacala jsem fotit jako blazen a lezla pomalu na stul, Martas me pozoroval, a celkem dobře se bavil, nez zjistil, před cim lezu na stul:-) Další lidi chodili kolem a všichni cuceli jako vyri a tak jsme na sebe vesele všichni halekali, zda je to jedovaty a nebezpecny, z ostatních nic kloudného nevylezlo, tak jsem si radsi udrzovala bezpečnou vzdalenost. Dokud se slunil a mel hlavu vztyčenou, vypadal celkem mirumilovne, ale když hlavu sehnul k zemi a vystrcil jazyk, bezel mi po zadech mraz. Lump jeden, prosel se po plazi a zmizel kdesi v lese. Ještě nutno dodat ze ten drobek mel dobře přes metr. Takze zadna velka sranda. Odpoledne jsme se vratili domu, cestou videli lednacka a pelikany, najedli jsme se vyrazili do „města“. Na celem ostrove, který ma rozmery 38 km na delku a 11 km na sirku jsou tri města. V jednom jsme byli my (Dunwich), do dalšího jsme jeli busem (Point Lookout). Prosli jsme se a když se zacalo stmívat, narazili jsme na první tri klokany. Chvili jsme na sebe cuceli, pak si asi klokani rekli, ze na nas prdi, pokracovali v pastve a nas nechali si je klidne vyfotit. Pote zapadlo slunce, my jsme se vratili domu a padli za vlast. Rano jsme vstali kolem seste a jeli se mrknout na louku, co byla kousek od nas, zda tam nevylezli klokani. Uz zdálky bylo videt, ze se tam někdo s nekym boxuje a když jsme prijeli bliz, byli to klokaci. Samou radosti jsme zacali fotit, jenze to uz si na nas brousili zuby komari. Pokud je totiž pritmi a neprazi slucne, okamzite prileti tyhle potvory. Chvilku jsme to vydrzeli, ale když Martas na dvou centimetrech ctverecnich zabil tri komary jednou ranou, uznali jsme, ze nemame sanci a vzali jsme roha. Ještě jsme jeli hledat koaly, když jsme byli na kolech, ale dost zbytecne. Zato jsme nasli kupu obrich netopyru, kteří se naopak ukladali ke spanku, dost desivej pocit, kdybyste to videli, kolik jich tam bylo, horor hadr:-) No nic, jeli jsme domu, ještě na chvilku zalehli, pak se probrali a vyrazili na obed do jedne jedine hospody, co byla otevrena. No, hospoda je trosku prehnane slovo, byl to snobskej jachtarskej klubik, ale nekde jsme jist museli. Když jsem sla k baru, pani se na me zadivala, copak ze to bude? Ja ruda az na zadku z kola, satek na hlave a povidam, ze jednu kolu. Pani se zatvářila nechapave (no tomu rozumim, ostatní ochutnavali vybrane whisky), ja ji dala ctyri dolary, zatvářila se jako Onasisova vnucka a rekla to je dobry. Pani chvili cucela dost s otevřenou pusou, ale pak se vzpamatovala, zavrela pusu a obsloužila ostatní. Dali jsme si vybornej rizek a dary more, vse smazene, nevim, co tady s tim smazenim mají, ale bylo to bohužel jedine, co měli. Tak jsme se tomu s Martou zasmali a vyrazili s kolama domu (odmitli nam je vzit busem, tak jsme je museli hodit domu a oblect se trosku jako lidi) a pak jsme vyrazili do dalšího (druhého) města na koupacku (Amity Point). Dojeli jsme k oceanu, kde jsme si precetli ceduli s varovanim, ze sem občas priplavou zraloci a ze jako dost bacha. No, rozhodli jsme se neponechat nic nahode a plavali jen tam, kde jsme dreli zadkama dno:-) To sice uplne ne, ale skoro. Pak když jsem se tam pekne koupala s nohama pod bradou vidim ploutev. Rvu na Martase a volam ho, at jde hned ke me (no byl asi tri metry ode me). Pak uz jsem ploutev nevidela, a když uz jsem si zacala pripadat jako zpovikana hysterka, zjevili se nam delfini v plne krase a to prosim dobře na pet metru od nas. Z bezpecne vzdalenosti jsme si je fotili, blbli do zblbnuti při plazi, vyskakovali a honili se, no nadhera, kousek jsme poposli a zjistili jsme, ze je tam lidi krmi krevetama a oni priplavali na dotek ruky. Ja nemela nic, cim krmit, tak si ocuchali jen Martovo podvodni kameru a odplavali. Pak mi do oka padl obri dravec na stome, sedel tam a cihal. Vzhledem k tomu, ze většina lidi tu ma pejsky tak do dvaceti cisel od země, rikali jsme si s Martou,ze by si na ne měli davat pozor, aby jim s nima ten dravec neodletel. Koala zadna. Vraceli jsme se do našeho města, cestou se dozvedeli, ze pokud chceme jet zpet zadarmo, mame ridici rict slovo sharks (zraloci). Zjistili jsme od bodrého chlapika, ze dnes je v nasem mestecku velikonocni slavnost. Skocili jsme se domu přiobléct, k veceru byva dost zima a uz jsem mela na jazyju, jake je uzasne, ze na tomhle ostrove skorem nejsou pavouci. Jen jsem zvedla hlavu a v chodbe se na me smal dost velkej pavouk, fuj tajbl. Vyfotili jsme ho a vyrazili jsme na slavnost. Bylo tam par poutovych atrakci, procez jsme se rozhodli podporit australskou ekonomiku a vylezli jsme na super twister (takove destnicky, co jezdi nahoru a dolu), zezdola se to zdalo celkem neskodne. No, byla to minimalne prca, sice nam nesla skorem zavrit ochranna zabrana, pak jsme nohama občas brnkali o podlahu, ale uzili jsme si to moc. Sice nam pak bylo lehce soufl, ale stalo to za to. V koute jsme objevili minifarmu, to by samo o sobe nebylo nic extra zajímavého, ale když na nas pan vytahl zpod bundy 4 tydenni prasatko, no, jedno oko by nezustalo suche. Pomazlili jsme se spolu (ja a prase) a sli jsme na veceri. Dali jsme si lasagne a delali krovi v mistni soutezi Straddie (jmeno ostrova) ma talent. Byla to celkem psina, chvilku jsme pockali, nez vyhlasi viteze, pak se najednou všude zhaslo a zacal uzasny ohnostroj primo před nama z plaze. Byla to fakt nadhera, pak jsme vyrazili domu upadnout do komatu. Rano jsme vstavali před sedmou, abychom lehce po sedme vyrazili do jednoho národního parku, který sice nebyl daleko (cca 10 km), ale ostrov je dost hornatej, takze cesta nahoru dolu, prosli jsme se krasne, cestou se stavili ještě u hnědého jezera na koupacku a padali domu zabalit. Po obede jsme se sebrali a frceli zpet do města. Měli jsme puvodne dost ambiciozni program na zítra, ale mam pocit, ze si spis trosku odpočineme. Jsem fakt mrtva, ale vikend byl bez nadsázky skvelej, videli jsme spoustu zviratek a prestoze jsme puvodne nadavali, jak malo je ten ostrov turisticky, uznali jsme, ze je to vlastne dobře pro zviratka. Jinak, absence koal se taky vysvětlila, protože jsme se dozvedeli, ze v lednu letošního roku shorela vic jako pulka ostrova a bohužel se stromy i dost velka část koali populace. No, nicmene s nasima pronajimatelema jsme se domluvili, ze se v sezone ještě jednou ukážeme, mají totiž vlastní lod a vezmou nas na velryby. Takze nekdy v cervnu nebo cervenci se sem podivame ještě jednou…..