V zajeti wombatu

Ještě nez zacnu licit nas velky vylet do Tasmanie, musim se zminit o celkem zajimavem setkani, které se odehrálo sice uz zacatkem brezna, ale na které jsem v minulem prispevku zapomněla. Během sve cesty po Australii k nam zavital herec Jaroslav Dusek. Zakoupili jsme si s Martasem listky na vecerni predstaveni, i když to vlastne nakonec moc predstaveni nebylo. Dali jsme si veceri, pak prijel Dusek a aniz bychom zaznamenali cas, povidalo se o vsem a celkem o nicem cca ctyri hodiny. Byla to takova forma besedy, Dusek chvilku povidal, pak se zacali ptat lidi, pak byl cas, kdy jsme se s nim mohli osobne potkat a popovídat. Bylo to moc zajimave setkani, musim rict, ze je to vazne veliky podivin, ale veskrze celkem hodny a sympaticky clovek.

 Pak uz jsme se pomalu zacinali tesit na Tasmanii, ale ještě bylo par věci, o kterých musim napsat. Tak zaprvé, byli jsme pocteni nasvtevou:-). Ani nevime jak, ale nejakym zahadnym zpusobem se k nam do baraku dostala mys. Nejprve jsme si rikali, zda to není jen vetsi gekon, ale když uz jsme několik dni nachazeli všude hovinka, na lince se objevilo silne nakousane jablko a pod myckou tenhle nerad roztrhal nejake tesneni, rekli jsme si, ze laska ke zviratkum musí stranou a musíme vetrelce vypátrat. Nakoupili jsme par pasticek, presto jsme si ještě nebyli uplne stoprocentne jisti, s kym mame tu cest. To se celkem rozlousklo ve chvili, kdy jsme koukali na telku a u steny si to prebehl mysak celkem slusnych rozmeru. No, tak jsme nastrazili ty pasticky, dali tam syr a cekali. Ani prd se nedelo, jenom bylo zase trosku vic snedeno z toho jablka, ale pasticka se syrem tesne před nim zela prázdnotou. Na radu segry Kati, ze jejich mysi nejvic braly na spek, jsme vymenili syr za sunku a druhy den jsme měli ulovek. Sice bych byla radeji mysaka vypustila, ale zase jsme nechteli riskovat, ze nekde rozkouse koberec ci něco dalšího, za co posleze budeme muset zaplatit. No, tak jsme se nezvaného hosta zbavili.  

Další věc o které se musim zminit a která pro me představovala velkou psychickou zatez (pokud vynecham praci) byla skutečnost, ze moje zdravotni problémy se stále nejak nedarilo resit u obvodacky, takze me poslala na vysetreni do nemocnice. Jednalo se o endoskopii a kolonoskopii, tady se nastesti oboji dela naraz a při plne anestezi. Moc si nedovedu představit, ze bych u toho byla vzhuru,fuj. No nic, priprava na endoskopii nezahrnuje skorem nic, nicmene priprava na kolonoskopii to krasne vyrovnava. Tam se clovek musí pekne pročistit nejakym driakem, aby mel prazdna streva, coz je samozrejme velka zabava samo o sobe. Ten proces cisteni samotny = neustale sezeni na zachode mi ani tolik nevadilo, ale horsi bylo vypit ty driaky. S tim jsem mela velky problém, protože ty napoje byly divne slane a hnusne a muselo se toho vypit celkem velke množství v malem casovem useku. Dva dny jsem musela mit dietu s nizkym mnozstvim vlakniny ve strave, pak jsem skorem dva dny nejedla, coz bylo prekvapive uplne v pohode, ale ten den vysetreni jsem od jedenacti rano nesmela nic pit a to bylo horsi. Vzhledem k tomu, ze do nemocnice jsem mela jit az na pul treti a ještě měli celkem silne zpozdeni. No nevadi, kamarádka trvala na tom, ze me do nemocnice odveze a zase si pro me prijede. Puvodne se nabizel Martas, ale zase ten by si musel brat oficialni volno, kdezto kamoska proste zdrhla z práce, takze bylo vyreseno. Ja jsem si samozrejme před „operaci“ zjistila, kolik ta legrace bude stat. Zavolala jsem na pojišťovnu a ta me nastesti ujistila, ze celou castku za me zaplati. Jedine co se v nemocnici plati je tzv. access = spoluucast, ta se plati pouze jednou za rok a je to 500 dolaru. Pak uz zbývala jen castka, kterou si nauctuje anesteziolog, ten si nastesti vzal krome castky od pojistovny ode me jen 135 dolaru. Cili celkem relativne v pohode ucet:-)

Po prijezdu do nemocnice jsem se zaregistrovala a první otázka slecny na přepážce byla, co si budu prat jist po zakroku. Abyste rozumeli, sla jsem do soukrome nemocnice, cili servis naprosto prvotridni:-) Když jsem si vybrala, co budu jist a pit, poslali me na pohovor se sestřičkou, která se ujistila, kdy jsem naposledy jedla a pila, zda nejsem tehotna a neberu nejake leky. Pote me uz zavolali dal. Prevlekla jsem se do nemocničního munduru a zalezla do postele, tam se pak během hodinky vystridali tri doktori, jeden byl gastroenterolog, druhy anesteziolog a treti netusim:-) Uz jsem to chtěla mit dost silne za sebou, tak rikam tomu gastroenterologovi, doufam, ze budu poradne spat, bo jinak asi endoskopii neudelate. On se jen zasmal a ujistil me, ze nebudu o nicem vedet. To me uklidnilo, bo dost nerada bych nekoho pokousala. Pak uz me prevezli na sal, kde me anestezioložka uspala, něco na me povidala, ze mi nastrika do pusy na umrtveni jakysi bananovy sprej, to je poslední, co si pamatuju. Pak uz jsem se probrala na pooperacnim. Chodily kolem sestřičky a ptaly se, jak mi je. Ani nevim, byla jsem ještě furt oblbla. Pak prisel gastroenterolog a řekl mi, ze nic zavazneho nenasli, maval mi před očima nejakymi obrazky mych strev a vysvetloval, ze všechno je v pohode. Pak mi sdelil, ze udelali biopsie, co poslou na rozbor a odesel. Během chvilky jsem se natolik probrala, ze mi prinesli věci, abych se oblekla a zavolali kamarádce, at pro me pomalu jede. Mezitim jsem se presunula do pokojiku, kde me prinesli jidlo a piti, cili jsem si po tech par dnech hnusného jidla a par dnech vůbec zadneho jidla dala celkem do mouly a akorát, když jsem dopijela kakao, se ve dveřích objevila kamarádka a odvezla me domu.

Nasledne jsem mela ještě u toho stejného doktora konzultaci nad výsledky z biopsii. Zaver je, ze mam trosku citlivejsi strevo, nemam se prejidat, protože pak se jidlo vraci ze strev zpet do zaludku, to bylo jedine místo, kde diky biopsii nasli mensi drazdeni, ale nic velkého (rodinnou anamnézu jsem mu samozrejme rekla a on me ujistil, ze nic podoneho u me nenasli a nemusim se bat). Taky mi řekl, ze na tom velkou vinu muze mit stres a celkove ze jsem naprosto zdrava. Dost me to uklidnilo a od te doby je mi o dost lepe. Jo, ještě jedna legrace, prestoze po mlece mi není moc dobře, zadnou zjevnou poruchu prijmu/zpracovani mleka nemam. Rikal, ze by mi mohl vadit třeba mlecny tuk, ale at teda mleko nejim, když vim, ze mi to nedela dobře. Hlavne mi teda doslo, ze za mymi potížemi by mohly stat opravdu stresy z te blbe práce, cili jsem si rekla, ze se uz stresovat neminim a prdim na to. Uprimne se to ted i celkem zlepšilo, cili snad všechno pujde dobrym smerem:-) Ten chudak postizeny kolega byl dohnan k tomu, aby dal vypoved, všechny problémy a stiznosti se zametly pod koberec. No, pokud jste si nekdy rikali, jaky mame doma v Cechach Kocourkov, vezte, ze tady je to naprosto stejne. Nicmene, prestoze je mi tohoto kolegy lito, situace se uklidnila, lidi se zase dali do pohody a uz to zase relativne pripomina i místo, kde se da normalne pobývat. Taky jsem pochopila od Adama, ze se zcela vazne zrejme brzy trhneme, coz by bylo celkem vyborne reseni.

Když uz jsme u tech radosti pracovnich, musim se s vámi podelit ještě o jednu vazne usmevnou historku. Prestoze bych to nebyla nikdy ocekavala, když jsem tudle sedela v oddeleni prutokove cytometrie a dělala svoje pokusy, naproti sedel nejakej kluk a desne zvedave si me meril. Byl tam ještě s nejakym kolegou a ja jim nevenovala moc pozornosti, ale tak furt po me pokukoval a pak se zacal se mnou vybavovat, odkud jsem a co delam atd. Když uz jsem pomalu koncila, najednou mi povida, zda bych nekdy nesla na kafe. A ja mu rikam, ale jo na kafe klidne muzeme jit, ale asi bys mel vedet, ze jsem vdana. Hm, něco zamumlal, udelal nejakou dost podivnou grimasu a nejakym celkem rychlym zpusobem o kafe se mnou prestal stat:-) To teda vazne nechapu proc, mohla jsem mu krasne povyprávět o Martasovi. Jo, byl to nejaky Iranec ci co (řekl mi ze Persan), když jsem to pak rikala lidem v laborce i spravcum toho oddeleni, popadali se smíchem za bricho a rikali, ze ještě nikdy neslyseli, ze by se tam někdo seznamil. No, v podstate neseznamil, bo fakt, ze jsem „trosku“vdana mu nebyl nejak po srsti:-).

Pak uz se ale kvapem blizila Tasmanie. Protože veskere lekarske vysetreni dopadlo dobře, naprosto jsem se uvolnila a slibovala jsem si od naší dovci, ze si to paradne uzijeme. Ve ctvtek před Velikonocemi jsme uz měli volno a brzy rano (nekdy po seste) nam letelo letadlo do Hobartu – hlavního města Tasmanie. Protože je Tasmanie soucast Australie, leta se tam jen vnitrostátními lety, cili zadne velke odbavovani se nekona. Cesta trvala asi dve a pul hodinky a uteklo to jako nic. Nekdy kolem devate rano jsem volala firme, od které jsme měli mit auto, at si pro nas prijedou. Během deseti minut prijela pani, která nas i zavazadla nalozila a dovezla nas k nim do firmy. Tam jsme si vypujcili pomerne staricky, nicmene plne funkcni campervan, takovou zase dodavku, ve které se da spat a varit a vůbec vsecko. S majitelem jsme obesli auto, zaznamenaval si každý skrabanec, jako kdyby to bylo nejake nove a luxusni auto, nicmene, pak nas konecne propustil. Protože uz mame jiste zkusenosti s pujcovanim aut, Martas říká, ještě zkus, zda jsou svetla v poradku a ono ejhle, leve svetlo nesvitilo. Když jsme na to majitele upozornili, svetlo zatlacil trosku vic dovnitř a rozsvítilo se. To jsme se zacali smat a bylo nam jasne, ze mame co do cineni s nejkym totalnim kostitrasem:-) Nicmene dobrou naladu nam to nezkazilo, naskocili jsme do auta a jeli do centra Hobartu na jidlo. Uz to bylo několik dlouhych hodin, co jsme nic nejedli, a tak jsme si rikali, ze si nejprve dame do cenicha něco dobrého a pak budeme resit zbytek. V centru jsme nasli celkem prijemnou kavarnu, objednali si domaci polevky a hambace na pul, zapili jsme to kolickou a poradne posilneni vyrazili na cestu na Mt. Wellington, coz je nejvyšší hora v nedalekem národním parku, ze které je nadherny vyhled na cely Hobart. Cesta nahoru sla velmi pomalu, bo obstarozni dodavka sotva lezla, ale lezla pomalu, ale prece:-) Nahore jsme zaparkovali a pekne se prosli. Pak uz nas zacal trosku tlacit cas, protože jsme potrebovali ještě narychlo nakoupit (další dny bychom toho uz moc nekoupili, bo patek byl svatek a přes vikend jsme měli v planu pobyt na ostrove). Zajeli jsme do jednoho supermarketu po ceste a pak uz se vypravili smerem na sever k národnímu parku Freycinet. Touto dobou uz v Tasmanii byla celkem zima a taky se brzy stmívalo, cili jsme museli trosku pospíšit, abychom neridili za tmy. Stejne jako v Australii není moc dobry napad ridit po tme, ale na Tasmanii to plati obzvláště. Je to obri uzemi na tak malo lidi, cili mají mraky klokanu a jinych zvirat a u cest je to bohužel velmi poznat. Takze co deset metru srazene zvire, jednak to není moc pekny pohled a jednak cloveku dojde, ze se k tem lidem, co se se zviraty stretli, nechce pridat. Martas mezitím vynasel nejaky kemp, kde se neplatilo, byl celkem prumerny, az teda na stiznosti lidi na smrdici suchy zachod. No, na jednu noc uplne v pohode. Zaparkovali jsme auto, aby bylo co mozna nejvíce na rovine, rozbalili zasoby jidla a prikyvovali, jaka velka parada je, ze to auto ma uvnitř další svetla a nemusíme placat naší lucernu a baterky. Pak jsme si rychle vycistili zuby a uplne mrtvi zalehli. Usnuli jsme jako spalky, rano se probudili celkem svezi a vyspinkany. Dali jsme si dobrou snidani, uvarili vajíčka a cajicek, proste pohodička. Pak jsme se pobalili, naskocili do auta a když jsem se snažila nastartovat, auto krasne dvakrát skytlo a nic. Doslo nam, ze nas majitel moc pekne instruoval at si svitime, ale nerekl nam, jak citlivou baterku v tom aute mame a taky, ze nemame zadny nahradni zdroj energie. Cili jsme v aute zabudovanou lednicku nemohli moc používat, když se zastavilo, to same samozrejme platilo i pro svetla vevnitř v aute. Ještě ze to bylo v patek rano a ne v sobotu, kdy bychom chvatali na lod. Dosli jsme teda k lidem kempujicim vedle nas a dva kluci prisli, ze nas roztlaci. To bohužel nebylo moc uspesne, a tak nam nezbyla jina moznost, nez pouzit kabely k nastartovani. Protože pomalu každý v kempu mel kabely, tohle nebyl problém, horsi to ovšem bylo zejména proto, ze jsme nebyli schopni najit v tom aute baterii. Majitel nam sice ukazal, kde najit motor, ale tam nikde jsme baterii nevideli. No, tak  jsme obihali auto jak Sputnik, všichni jsme hledali, abychom se posleze opet vratili k motoru, kde za nejakou zvlastni přepážkou, jsme konecne baterku objevili. Pak uz nam kluci pomohli auto nahodit a mohli jsme zase jet dal. Museli jsme se smat, protože to byla pro prihlizejici celkem vtipna scénka:-) Pak uz jsme se vydali dále k národnímu parku Freycinet. Tady je krasna prochazka s vyhledem na plaz, která tvarem pripomina sklenici vina (wineglass bay). Tak jsme po chvilce hledani mista zaparkovali, mezitím jsme koukali kolik klokanu se mota po parkovisti a cistili tam, co kde lidi zapomneli. Klokani se samozrejme vůbec nebali a ochotne nam lezli skorem az do auta:-) Tak jsme zabalili nejnutnejsi věci nutne na par hodin, co jsme měli byt na procházce. Nejprve jsme se vysplhali sedlem mezi dvěma horami na krasnou vyhlidku, pote jsme sesli na druhé strane az na onu zminovanou plaz. Tam jsme chvilku pozorovali vlny, které narazely na pobrezi, a pak jsme se pomalu zacali sbírat k navratu. V aute jsme se potom trosku najedli a vyrazili hledat nocleh, to nejlepe nekde pobliz Triabunny, coz je male mestecko, ze kterého nam celkem brzy další den jela lod na ostrov Maria. Skoncili jsme v krasnem lesnim kempu, kde jsme kolem seste odpoledni zaparkovali. Proskocili jsme rychle sprchou, coz teda bylo v te zime celkem na pováženou. Kosa byla jako blazen, pak jsme si udelali jidlo, chvilku povidali a pak zalehli do kanafasu.  
Rano jsme vstavali pomerne brzy, protože jsme se dost bali, ze nas auto zase vypeče. Ale protože jsme svetla vevnitř v aute vůbec nepouzivali, jen nase baterky a naší svitilnu, auto rano krasne naskočilo. Popojeli jsme asi pul hodinky do Triabunny a nahlasili jsme sebe i nase zavazadla k preprave na ostrov Maria. Tento maly ostrůvek se vyznacuje tim, ze tam nesmí vůbec zadna auta, clovek chodi všude pesky, maximalne si muze privezt anebo vypujcit kolo. K tomu jsme se upinali, protože jsme si rikali, ze bychom toho vice stihli na kole. Z toho co jsem psala vyplyva, ze jsme si campervan s sebou vzit nemohli a na prespani jsme potrebovali stan. Takze jsme tahli karimatky, spacaky a stan, taky všechno jidlo, protože na ostrove se nedalo nic koupit. Uz když jsme se blizili k ostrovu, zdalo se mi, ze zdálky vidim wombaty, ale nebyla jsem si jista, tak jsem jen porad stouchala do Martase, at se podiva, zda se mu to tak taky zda. Po prijezdu jsme se museli rychle nahlásit a vyfasovali jsme cedulku na stan, ze mame povoleni kempovat. Pak jsme zacali vybirat vhodne místo na postaveni stanu, ale protože jsme vedeli, ze bude velky zajem o kola, ja se uz radeji postavila do fronty na kola, zatímco Martas se jal rozkládat stan. Pak jsem na nej jenom mavla a on rychle pribehl jako lanka, aby si vyzkousel, zda mu jeho pujcene kolo vyhovuje. Měli jsme stesti jako blazen, protože jsme dostali dve poslední kola nasich velikosti. Pak bychom uz měli celkem smulu. Podotykam, ze jsme prijeli první ranni lodi, cili všichni, co prijeli po nas a chteli kola měli smulu, teda pokud si neprivezli na lodi kolo svoje. Vtipne na tom bylo, ze když jsem zamlouvala tu prepravu=lod, akorát mi rekli, ze se meni provozovatele dvou spolecnosti a v organizaci je chaos. Ptala jsem se na rezervace kol, ale v te době (na konci brezna) mi rekli, ze zatím rezervace nedelaji. Bohuzel to se do našeho prijezdu (15.dubna) zmenilo, cili před nama stala cela rada lidi s rezervacemi. O to vic me to stvalo, ze me rekli, ze to není mozne. Ale je samozrejme taky dobře mozne, ze ty rezervace proste zprovoznili nekdy tesne před nasim prijezdem. No, nakonec to nicemu nebranilo, protože jsme kola dostali. Takze jsme bleskurychle postavili stan, namazali housky a pripravili jidlo s sebou a vydali se prozkoumávat krasy ostrova:-) Abyste si nemysleli, jakkoliv ten ostrůvek vypadal celkem malicky, ma na delku 20 km a na sirku 13 km. Taky ma dve velke hory Bishop a Clerk kolem 600 metru nad morem and hora Maria 711 metru. Kolem pobrezi ale vede celkem rozumna stezka, kde se da jet pohodlne na kole, a tak jsme toho vyuzili. Hned za první zatáčkou jsme narazili na wombata, coz bylo uzasne, ještě jsem nikdy v prirode tyhle rostaky nevidela. Takze zastavit, udelat milion fotek ze všech stran a uhlu, az vzal wombat do zajecich. Pak jsme jeli dal, tam zase fotky panoramat ci dalších zviratek, bylo to uzasne. Byli jsme také takřka v zajeti klokanu. Ti byli taky na kazdem kroku. Wombatu jsme videli celkem dost, ale jejich vyskyt se nedal nijak srovnávat se soumrakem, kdy jich vylezly desitky. Projeli jsme skorem cely ostrov, kam az se dalo, pak se lesni cesta zmenila v celkem ošklivou písečnou cestu a tam se vazne projet nedalo. Snazili jsme se asi patnact minut, ale když jsem si uz pak malem dala na kokos, zaveleli jsme k ustupu. Na obed jsme se zastavili v jedne krasne zatoce, sedli si na kameny a vytahli parky s chlebem. Byla to takova parada, takovy balzam na nervy a dusi. Zadne telefony, zadny stres, jen priroda, spousta klokanu a wombatu a my dva. Bomba. Pak jsme se pomalu navratili do kempu, zbavili se na chvilku kol a sli jsme se podivat na Painted cliffs (malovane utesy), na které je dobře jit za odlivu, kdy jsou krasne videt. Byla to nadhera, ještě ke vsemu zapadalo slunicko, cili do tech uz tak nadherne zbarvenych skal svitilo slunicko, no posudte sami. Uzasny. Na ceste sem jsem potkala wombata, který se vůbec nebal, rikala jsem si, zda si ho mam pohladit, ale pak jsem si netroufla. Když jsme ale dosli skorem uplne do kempu, videla jsem tam skupinku lidi drbat jednoho wombata, tak jsem se pridala honem. Byla jsem dost prekvapena, protože jakkoliv vypadaji wombataci sametove, jejich srst je drsna stejne jako srst třeba našeho německého ovčáka Darinky:-). Pote se uz zacalo smrakat, vylezly odevšud tuny wombatu, pasly se kolem stanu, chodily mezi nami a vůbec se nebaly. Proste velka parada. Samozrejme vsudypritomni klokani a tuny ptaku, jakesi sede husy byly taky uplne všude. K dispozici bylo celkem velke místo s dvěma otevrenymi ohnistaty, kde se nachazely i varice, cili jsme si mohli uvarit veceri. Taky všude visely cedule, ze pozor, občas se sem toulaji certici tasmansti, ale my je během vecere nevideli. Není se cemu divit, lidi tam bylo celkem hodne, který cert by se k takhle preplnenemu mistu priblizoval. Pak uz jsme si sli pomalu lehnout do stanu. Musim rict, ze jsme uz odvykli spat jen na karimatkách. Ted většinou kempujeme s nafukovaci matraci a to se spi prece jen lepe. Moc se mi nedarilo spat, byla jsem cela rozlamana a uprostřed noci jsem se sebrala, ze pujdu na zachod. Martas sel ochotne se mnou, vtipne bylo, ze když jsme vysli před stan, byli jsme ještě porad obklopeni husami, klokany a wombaty, zadne zvire si nas ani trosku nevšímalo a jen bastili a bastili. Když jsme prosli kolem toho otevřeného mista s ohnistaty, najednou koukam, ze na nas taky někdo kouka. Verte nebo ne, ale narazili jsme na tasmánského certika, toho v divoke prirode videt je vazne vzacnost. Ja juchala jako blazen, Martas toho moc nevidel, spis tam certa tusil, bo si zapomnel bryle, ale to vůbec na zazitku neubralo. Pak jsme zalezli na záchodky a ja rikam, fix tady nade mnou něco stracha, tak kouknu a tam se drape kusak – posumak, rostak jeden, malem mi skocil za krk. Bylo to proste uzasny, zviratka na kazdem kroku, pro me naprosty raj a lek na nervy.

Rano jsem se probrala s kruhy pod očima jak blazen. Moc jsem toho nenaspala, trosku princeznicka na hrasku:-) Ale to vůbec nevadilo, ještě jsme se vypravili na jeden mensi vylet na kole, pak uz jsme vratili zpet a zacali skládat stan. Pak jsme si ještě ohrali obed, podrbali několik wombatu, co se toulalo kolem kempu a byl cas nastoupit na lod. Akorat se zacalo schylovat k desti, cili nas to zase tolik nemrzelo. Po navratu na pevninu  jsme vyzvedli auto, museli jsme rychle koupit nejake pecivo a natankovat a vyrazili jsme vzhuru nasemu poslednímu kempu. Bylo celkem tezke něco najit v oblasti, kde jsme potrebovali, ale nakonec jsme uspesne nasli jedno velke kempoviste s neobycejne milym majitelem, který nam bez reci poskytl místo na zaparkovani campervanu. Abyste rozumeli, s campervanem na Tasmanii můžete zastavit kde chcete, samozrejme nesmite nekde blokovat dopravu, ale klidne i u cesty. Jenze pokud se třeba chcete osprchovat a tak, je lepsi najit nejake místo, kde sice zaplatite par chechtaku za noc, ale můžete si dat sprchu. To jsme nalezite vyuzili, a protože tohle místo disponovalo i tekouci vodou s urcitym proudem, dala se po ctyrech dnech i umyt hlava. Vetsina tech mist, co jsme byli předtím, bud vodu nemela, anebo jen takove curky, kde namydlit si hlavu by byl velky nerozum, procez tohle místo bylo pozehnani. Oba jsme se do sprchy nahnali a labuznicky si umyli hlavu. Samozrejme jsme to nechali az na rano, protože jit spat s mokrou hlavou při te zime, co tou dobou uz na Tasmanii panovala, by mohlo byt krasne vykladano jako volani o nachlazeni. V perine v aute bylo krasne teplo, ale vykopat se dycky rano bylo nad lidske sily:-) Nicmene nedalo se nic delat. Bylo pondělí a nam bohužel dovolena koncila. Měli jsme posledního pul dne, zajeli jsme se ještě narychlo podivat na maly poloostrov, kde drive byla obri veznice Port Arthur, tam jsme udelali par fotek na par vyhlídkách a pak uz jsme museli mazat vrátit auto. Samozrejme nejdříve do mycky a na benzinku, a pak uz jsme spechali na letiste. Tam jsme dorazili krasne na cas, cili jsme se trosku nadlabli a uz nam letelo letadlo zpet do Brisbane. Jednim slovem to byla nadhera, moc jsme si to uzili a prestoze jsme za pet dni okusili jen malo z toho, co muze Tasmanie nabidnout, naprosto nam ucarovala a jsem si stoprocentne jista, ze jsme tam nebyli naposledy.