Tak uz jsem zase dlouho neztratila slovo tady na
blogu, tak to musim rychle napravit, protoze jakmile uderi Vanoce, nejen, ze
nebudu v Brisbane, ale jeste ke vsemu zrejme psani blogu bude moje posledni
starost. To neberte jako nejakou stiznost a jedovatou poznamku o psani blogu,
to jen, ze pres to plne bricho sladkosti a svickove se zrejme nebudu moct
hybat:-) Asi vam tim padem doslo, ze na Vanoce se budu rochnit v Cechach……tesim
se totiz na vanocni atmosferu a ne smazeni rizku pri ctyriceti stupnich ve
stinu. Jen pro doplneni, do Cech odletam 16. prosince a vracim se začátkem nového
roku.
No, tak kde asi tak zacit, stalo se toho pomerne
dost, bohužel tentokrát nechybely i dost smutne udalosti. Nicmene, mozna by bylo
nejlepsi zacit tam, kde jsem minule prestala, abych v tom nedělala moc
velke zmatky. Prestoze podle dulezitosti bych zrejme musela zacit nekde jinde….
Cili, chystali jsme se na pozorovani velryb. Vylet
na velryby byl uzasny, zazili jsme moc peknych chvilek vcetne nekolika vtipnych
prekvapek, to urcite stoji za zminku. Stejne jako vzdycky jsme si pres nas
oblibeny server Airbnb zamluvili ubytovani v Hervey Bay (pokud se nedivate do
mapy Hervey bay je misto na sever od Brisbane, druhy bod, ze ktereho se vyjizdi
na pisecny ostrov Fraser, bo geograficky lezi presne naproti sobe). Na cestu
jsme se vydali az v sobotu, protoze pondeli byl statni svatek, a tim padem
nemelo cenu se nejak stresovat a pospichat. Vylet za velrybami jsme meli
zamluveny na nedeli. Doprava dle ocekavani byla vsechno, jen ne plynula, cili
jsme se ani nestacili stavet na obed v nasi oblibene destinaci Noosa. Obed jsme
jen narychlo zhltli po ceste, protoze diky zdrzeni na cestach nas lehce tlacil
cas. Pokud si i dobre pamatuju, bylo to nekde v KFC – katastrofa:-) Pani, u
ktere jsme spali jsme slibili, ze se ukazeme nekdy kolem treti az ctvrte
odpoledni, a samotna cesta bez zacpy je na cca 4 hodinky. Nicmene nasemu
slibu jsme dostali, kolem ctvrte jsme byli na miste. Pani, původem
z Italie, nas vrele uvítala a ubytovala. Vybrali jsme si tentokráte
nadherny, celkem velky apartment, vlastní zazemi vcetne kuchynky, paradicka.
Rychle jsme sjeli ještě nakoupit a pak uz bylo celkem pozde, tak jsme si jen
pripravili veceri a zalehli do pelechu, protože jsme rano museli relativne brzy
vstavat. Naridili jsme si budika a zvesela usnuli. Protože nase lod vyjizdela
rano v osm, chteli jsme zavčasu vstát a bylo třeba byt na miste aspoň
patnact minut před vyplutim. Bylo celkem tezke se z kanafasu vykopat, teda
Martovi to slo celkem bez problemu, ale me se moc nechtělo. Po rychle snidani
jsme naskocili do auta a padili do pristavu. Vypadli jsme se z baraku celkem
pozde, takze jsme pak dost pospichali, abychom prisli včas. Celkem bez problemu
jsme objevili parkoviste, umistili jsme tam nase auticko a milovymi skoky
sebehli na molo. Tam uz byla otevrena informacni přepážka a pani na nas dost
udivene koukala, když povida, vase lod vyplouva v osm. A my na ni, však
jasne, to je za deset minut a ona na nas….nene, to je za HODINU a deset minut.
No, chápete asi spravne, ze jsme vstali o hodinu drive. Ten den se totiž prave
menil cas ve všech ostatních statech Australie, s jednou výjimkou a tou je
Queensland…..ano, v nasem state se v jako jedinem nemeni letni a
zimni cas, a nase telefony byly nejake zmatene. Tak jsme se tomu celkem zasmali
a zacali jsme premyslet, jak tu hodinu zabijeme. Nakonec jsme v nedaleke
restauraci usedli na kavicku a palačinky:-) Co se asi taky jiného mohlo dat
delat ze…. Tam jsme stravili peknou hodinku a posleze jsme se odebrali
k lodi.
Posadka byla uz od pohledu moc mila, co me velmi tesilo, bylo, ze
nepouzivali zadne jednorazove nadobi, všechno myli v ruce, aby to bylo
setrne k prirode. Samozrejme jsme se naladovali tabletama na morskou
nemoc, nejsme zadni zacatecnici, abychom si nechali znicit cely vylet tim, ze
budeme na zadni palube zvracet. No, ocean nebyl nijak rozboureny, ale do
klidného mel taky dost daleko. Protože Hervey Bay je uzasna destinace
k pozorovani velryb, je to nejsevernejsi místo, kam velryby pluji, rodi tu
mláďata a uci je plavat a skákat a tak, hned od prvního momentu jsme byli
takříkajíc obklopeni velrybami ze všech stran. Velryby ty mlade skakaly a blaznily
a my si to nalezite uzivali. Litali jsme zleva doprava a zase zpatky, podle
toho, kde se zrovna velryby vynorovaly. Na chvilku jsme nasli par velryb,
kterym jsme za mak nevadili a tak se nam predvadely ze všech stran, placaly
ploutvema, skakaly a proste delaly vselisjaky skumprnadle, aby nas pobavily:-)
Mezitim na zadni palube bylo par lidi zelenych jako sedma, bylo mi jich lito,
ale pokud se pilule na morskou nemoc nevezmou včas, pak uz to moc nepomaha.
Procez clovek kolem těchto jedincu s náležitou litosti chodil, uzival si
pohosteni na lodi a taky tu nadhernou podivanou. Když si k nam pak prisel
na kus reci morsky vlk, kapitan, svěřila jsem se mu, ze jsem si myslela, ze by
se jako ty velryby mohly priblizit uplne az k lodi. On mi rikal, ze uz jedeme
pozde, ze tohle se deje spise v druhé pulce srpna, protože to jsou
pritomne velryby ve veku cca teenageru a ty jsou velmi zvedave. Takze se asi
neda nic delat, pristi rok budeme muset opet na velryby, a to v druhé
pulce srpna:-) Nicmene i tak nam kapitan ukazal, jaky skrabanec jim na lodi
zanechal jeden velrybi manevr, kdyz samice ocasem lehce prelestila bok lodi:-)
Do pristavu jsme se navratili az po druhé hodine odpoledni a uprimne musim
rict, ze představa, ze tech šest hodin někdo stravil zeleny na zadni palube, no
celkem mazec. Zbytek vikendu jsme pak uz
nedelali nic extra uzasneho, trochu jsme se porozhledli kolem a v pondělí
jsme vyrazili na cestu zpet do Brisbane.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Pote, co jsme se vratili z velryb, jsem rychle
musela udelat všechny potrebne testy, abych mohla ridit nas skutrik. Protože
jsem v Cechach nikdy zadny ridicak na motorku nemela, logicky mi ho
nemohli ani uznat ze. Hlavne od 1. rijna se menila vyhláška, takze by bylo
krajne vyhodne, to všechno zvladnout ještě před tim terminem. Samozrejme tou
dobou uz bylo ke konci zari a casu moc nezbývalo. Nastesti mi ale stacilo
udelat před koncem zari jen online test a tim ukazat, ze umim dopravni
předpisy. To jsem udelala a musela jsem se pote objednat na jizdy. Dopredu mi
rekli, ze pokud nevim, jak
s motorkou, musim si zaplatit vic nez jednodenni kurz. Nicmene po udelani
online kurzu jsem uz motorku smela ridit, jen me Martas musel doprovázet. Takze
jsme zacali na parkovištích, pak pomalu na osamělých ulicích, az jsem si pak
pomalu troufla i do provozu (tim, ze jsem dělala ridicak jen na automatickou
motorku spousta starosti jako práce se spojkou odpadla). Ten ridicak, na který
jsem si musela udelat ty jizdy, je potom jen licence, kdy uz muzu jezdit sama
bez doprovodu. Tak jsem se začátkem listopadu na tento uzasny kurz vypravila.
Byla jsem trosku v obavách, co mam ocekavat, ale nakonec to bylo moc
prima. Uprimne jsem si rikala, ze to nebyla zadna legrace a jsem docela rada,
ze to nedaji každému debilovi….no i když tam se mnou par debilu bylo. Ale pekne
po poradku. Zacalo se brzy rano úvodním skolenim vevnitř. Tam jsme vyridili par
formalit a pote nas okamzite nahnali na motorky (proto rikali, ze pokud se
někdo neumi rozjet, tohle není kurz pro nej). Cela banda asi 12 lidi jsme
prejeli na jejich venkovni treninkove stanoviste, kde nam zacali dva skolitele
zadavat ruzne ukoly. Hned zpočátku zacali zhurta, když chteli, aby každý na
motorce udelal několik osmicek za sebou. Ta osma na zemi mela delku asi ctyri
metry, takze naprosta kontrola motorky a perfektni balance byly nezbytny. To jsem
dost podělala, kuzele ohranicujici danou oblast jsem párkrát porazila a o
plynulosti jsem si mohla nechat jen zdat. Nicmene další a další ukoly prinasely
uz vetsi jistotu, uz jsem vedela, co si muzu dovolit a jak poradne motorku/
skutrik ovládat. Myslim, ze to bylo naprosto perfektni, ke každému cviceni nam
vysvetlili, kdy se to v realu muze hodit a pak nas do zblbnuti nechali
delat ta cviceni, dokud to všichni dobře nezajeli. Když jsem se zminovala o
tech blbcich, měli jsme tam particku nejchytřejších a nejsebevedomejsich borcu,
co měli pocit, ze by skolitele měli skolit oni, a tak jsme byli svedky par
vtipných scének. Nastesti skolitele byli evidentne na tyhle idioty uz zvykli a
pripraveni, takze s nimi celkem zametli. Po asi trech a pul hodinách
stravenych na tehle cvicne plose jsme jeli na obed. Nutno poznamenat, ze tohle
všechno probihalo venku při asi 35 stupnich ve stinu, kde jsme všichni byli
vybaveni plnou polni, cili ochranymi obleky, rukavicemi, helmami. Dokud se
jezdilo, tak to slo, ale ve chvili, kdy jsme třeba cekali na ostatní, kterym
cviceni moc neslo, to bylo celkem peklo. I když instruktori si toho byli
vedomi, a dycky nas hned hnali do stinu a pobizeli nas, at si odložíme helmy a
bundy atd. Po obede jsme měli jizdy v plnem provozu, nacvik otoceni do
protismeru a na konci nas vzali s motorkama na dalnici. Když jsme tohle všechno
splnili a dojeli, cekaly na nas certifikáty, které nas opravnovaly ridit
motorky. Hura. Uprimne jsem si pak rikala, ze to bylo velmi uzitecne a doufam,
ze se to v budoucnu bude hodit.
Krome vyse popsane zabavy a jedne narozeninove
oslavy syna našeho kamaráda Peti, jsme byli poněkud zamestanani praci a pak
taky starostma, které prichazely z Cech…. Kdyz jsme byli v USA na
dovolene, dozvedeli jsme se, ze Martovo deda je vazne nemocny. Uprimne jsme
doufali, ze se z toho dostane, a prestoze jsme vedeli, ze je to vazne,
nechteli jsme si to moc pripustit. Deda mel rakovinu plic s obrovskym
neoperovatelnym nadorem sahajicim az k srdci. Prestoze prvni dve kola
chemoterapie zabraly dobre a dedovi se ulevilo, na dalsi uz bohuzel nemel silu,
a tak mu odmitli dalsi chemoterapii ordinovat s tim, ze by to uz bylo
zbytecne trapeni. Tuto informaci jsme se dozvedeli nekdy zacatkem listopadu a
behem dvou dnu jsme pro Martina koupili letenky do Cech. Chtel se jet jeste
rozloucit. Nakonec odletel ve stredu 16. listopadu. Po priletu ve ctvrtek ho
vyzvedla mamka se segrou na letisti a jeli rovnou za dedou. Dale pak byli
domluveni na navstevu i v patek, nicmene kdyz tam kolem poledne prisli,
zjistili, ze deda usnul navzdy. Bylo mu 76 let. Martas byl hodne zniceny, navic
se i pral s casovym posunem, no nebylo to zrovna jednoduche. Do toho toho
meli v praci celkem dost, takze se nedalo zustat dele. V nedeli musel
zase nazpet. Byl to velmi kratky vylet do Cech, v podstate na otocku, ale
verim, ze mel Martas radost, ze se s dedou stihl rozloucit. Ja jsem byla
dost nestastna, ze jsem s nim neletela, protoze jsme o tom chvilku
uvazovali. Jenze tim, ze poletim domu na Vanoce, by toho uz bylo moc. Tak jsem
aspon poslala mamce a dedovo manzelce Danusce do Cech kyticky, abych jim poprala
uprimnou soustrast a udelala aspoň trosku radost. No, ta neschopnost pomoci
takhle na dalku je velmi neprijemna. V utery 22. listopadu pak kolem jedne
ranni prijel Martas zpet do Australie, tak jsem na nej cekala, abych si ho
mohla vyzvednout na letisti. Domu jsme dorazili nekdy kolem druhe, presto
Martas zvladl rano vstat a jit do prace. S vypjetim vsech sil vydrzel az
do patku. Nechapala jsem na co jede, protoze ja jsem byla hotova a to jsem ani
nikde nebyla. V sobotu pak chudak dostal migrenu, ale spis se mi zdalo, ze
uz telo vysilalo SOS signal, ze si potrebuje odpocinout. Martas je samozrejme
porad smutny, ale zivot se pomalu zase vraci do zabehnutych koleji. Navic musime fungovat v praci a zarizovat
další nutne věci doma......
Co se tyce nasich dalších novinek, další
podstatnejsi je ta, ze jsme konecne zalogovali zadost o trvaly pobyt tady v
Australii (uplne jsem zapomnela zminit, ze nase anglicke testy dopadly dobre). Dostali jsme proto obratem potvrzeni, které nas opravnuje používat
australskou zdravotni pojišťovnu tzv. medicare. Jakmile jsme tohle obdrzeli,
vypravili jsme se do naší soukrome zdravotni pojistovny projednat, zda bychom
nemohli zmenit nase pojisteni (drahe jako prasatko) za něco levnějšího.
K nasemu velkému prekvapeni jsme s okamžitou platnosti pojisteni
nadherne zmenili a ucet je skorem polovicni. Tak z toho mame celkem radost,
protože jsme platili dost velkou sumu.
Jak uz jsem predesilala, v praci se toho taky
nedeje uplne malo. U Marti je celkem klid po pesine, mají toho sice hodne,
takze Martas chodi domu dost pozde, ale co se pohody tyce, na to si zrejme
stěžovat nemůže. Zato u nas na institutu by se krasne mohla psat beckova
telenovela, protože kdyby se nase prihody hodily na obrazovku, jeden by neveril, ze je
tohle mozne. Abyste rozumeli. Hlavni sef Geoff se rozvedl a byl z toho
nejakou dobu smutnej. Nicmene jakmile si nasel novou pritelkyni, velmi se
poveselil, to by samo o sobe nebylo nic spatneho, to však za predpokladu, ze by
neprestal totalne pracovat. Takze ted aby si s nim jeho lidi sjednavali
schůzky tak mesice dopředu. Samozrejme kolem me krkavci krouzi a nezapomenou mi
připomenout, ze ja jsem ta stastna, protože pracuju pro Adama. No, uprimne mam
taky celkem pocit, ze jsem vyhrabala diamant, bo Adam je clovek pohodovej, nemá
rad velke drama a snazi se tomu jakkoliv předcházet. Problem trosku je, ze se
poslední dobou sefove nemůžou moc dohodnout. Geoff zcela ocividne pohrda
Adamem, coz si Adam samozrejme nenechava moc libit. Krasna atmosféra, dalo by
se celkem dobře krajet napjeti, takze cekame, co z toho vypadne. Obcas mi
vazne prijde, ze Geoffovi fakt preskocilo v hlave. Coz na mem soudu az
tolik nezalezi, ale všichni lidi, kteří vždy při Geoffovi stali, se ted
k nemu otaci zady a mam dost silny pocit, ze jeho laborka pujde jako sutr
ke dnu. Adam se snazi osamostatnit, jak jen to jde a jsem za to celkem rada. Protože
Adam dostal svůj první grant, na který jsme cekali, posunulo ho to do vetsi
volnosti a nezavislosti. Pote, co byly granty oznameny jsme spolu měli celkem
vaznou debatu na téma me budoucnosti. Adam se tvaril velmi nadsene (az bych
skoro rekla ze az moc), řekl mi, ze je spokojen jakou cestou se moje práce ubira
a ze mi planuje smlouvu prodlouzit na dele nez předtím. Predtim jsem mela
smlouvu na pul roku, takze v breznu, kdy mi smlouva vyprsi, bych snad
mohla dostat alespoň rocni kontrakt. To by bylo fajn. Taky mi rikal, ze bych
mela vyrazit na nejakou zahranicni konferenci, tak ještě musim popřemýšlet, ale
zrejme to vyhraje mezinarodni konference v Yellowstonu, která se bude
konat pristi rok v cervnu. To se ještě uvidi, jak se budou věci vyvíjet. Snazim
se situaci v praci brat s nadhledem, ale je to nekdy dost tezke, protože
všichni lidi kolem jsou otraveny a nastvany. Ted se tim snazim moc nezatezovat,
tesim se na navstevu Cech a tajne doufam, ze se to cele brzy nejak rozštípne....
Toz priste uz velmi pravdepodobne bude příspěvek v novem
roce…..tak krasne Vanoce a všechno nejlepší do nového roku…..a hlavne budme všichni
zdravi, protože to je to uplne nejdulezitejsi:-)
