Nez se vrhnu
do popisu nasi dovci na Novem Zelandu, jeste se musim zminit o par vtipnych
situacich, ktere se nam povedly, nez jsme odleteli. Ke konci unora jsme slavili
moje narozeniny. Martas pro me zase uchystal grilovacku v jednom parku v
Brisbane a prizval vsechny kamarady a kolegy z prace. Docela jsem se tesila,
protoze vloni to bylo moc prima. Tak jsme si popujcovali par chladicich boxu,
nakoupili masicko a piti, ja dojela i do jednoho obchodu pro ceska pivka, a
byli jsme na sobotni slavu nachystani. Po jedne odpoledni jsme vsechno pekne
pobalili a vzhuru do parku. Vzali jsme s sebou i nase gazebo, abychom nemuseli
sedet na slunicku. To bylo celkem chytre rozhodnuti, vzhledem k tomu, ze ten den
byla teplota ve stinu asi 35 stupnu. Nasli jsme pekne misto trochu i pod
stromem a rychlosti blesku postavili stan/ gazebo. I behem tech deseti minut,
nez jsme dostaveli, jsme meli celkem dost, protoze slunicko v poledne je fakt
sila. Tak jsme kolem druhe, kdy byl avizovany zacatek akce sedeli nachystani,
zacali jsme uz lehce popijet, ovsem lidi nikde. Uz jsem z toho zacinala mit
trosku divny pocit, ale nakonec se lidi zacali trousit, az se nas seslo cca 14.
Asi kolem ctvrte jel Martas pro dort, aby mi pak vsichni spolecne zazpivali
Happy Birthday. Protoze jsem uz rano dostala od Martase darek, krasnou
romantickou plavbu pri zapadu slunce na Gold Coastu, nepredpokladala jsem, ze
bych jeste neco mohla dostat. Martas pak prisel a strcil mi do ruky malou
krabicku, ktera obsahovala sadu nausnic a nahrdelniku, fakt nadherne. Byla jsem
dojata, protoze jsem to vazne necekala. Ostatnim lidem jsme jasne rekli, at nic
nenosi, nicmene par lidi stejne sem tam neco prinesli. Nejvetsi radost mi asi
udelal obrazek od kamaradky Verci, ktera nam zaramovala moji a Martovo fotku z
jeji svatby, kde nam to samozrejme moc slusi:-). Pak Martovo kolegyne Steph mi
udelala velkou radost, protoze mi prinesla gerbery. To jsou moje zamilovane
kytky, divila jsem se tomu jako blazen, ze se tak trefila, ale pak se priznala,
ze ji to rekl Martin. Moc jsme si to uzili, nalili se jako zoci. No, Martas moc
ne, ten musel ridit, ale ja a ostatni. Kolem osme vecerni jsme byli celkem
podtati, my jeste pobalili veci a na chvilku si sedli jen s Martou, volali na
skypu se segrou Helcou a bylo nam fajn. Pak uz jsme jeli domu a pekne zalehli.
V tom dalsim
tydnu uz jsme vsechno pripravovali na odjezd na Novy Zeland. Psala nam do toho
realitka, ze prijdou osetrit podlahy na balkone a na zahrade, a at si laskave
odklidime vsechny veci ze zeme. Tak jsme museli vsechno prestehovat do baraku,
sice jsme o to trosku doma zakopavali, ale nic strasneho to nebylo. Jen jsme si
s tim asi prinesli domu nezvaneho hosta, ale o tom az za chvilku. Ja jsem si mezitim uvedomila, ze jsme nevratili kamaradce chladici box,
ktery jsme meli pujceny na oslavu narozenin. Nevadi, nechala jsem to na ctvrtek
odpoledne. Musela jsem jeste dokoupit nejake veci, co jsem myslela, ze by se
hodily na Zeland. Tak jsem jela nakoupit, rychle jeste natankovat, k Sone
vratit ten box a uz volal Martas, ze je na ceste domu z prace, a zda ho
vyzvednu. Jasne, naplanovane perfektne do posledniho detailu. Vecer jsme museli
zabalit, protoze v patek rano 4. brezna jsme leteli. Zastavila jsem u Soni,
vyskocila z auta, nechala zapnuty vystrazny trojuhelnik a svetla, motor jsem
vypnula. Kecaly jsme spolu asi tri minuty, pak jsem naskocila do auta, otocila
klickem a auto pekne zachrcelo a nic. To snad neni pravda. Jako, ze jsem
odbouchla baterii, jo. Parada. Bylo uz asi pul osme vecer, ja nemela zabalenou
ani fusekli a ted jsem trcela u Soni, coz je cca pres pulku mesta cesta k nam s
nefunkcnim autem. Fakt super. Tak jsem si pak vzpomnela, ze si platime roadside
assistance, coz je sluzba, kde kdyz vas vypece takhle pekne auto, jako treba ted
me, jen zavolate a opravari prijedou za vama. Tak jsem nahlasila, ze auto
chrochta, zrejme baterie, rekla jim vsechny nase nacionale a cekala. Pani na
dispecinku byla celkem mila, nicmene mi sdelila, ze tu nekdo bude nejdrive za
hodinu a pul. Jesteze jsem stala u kamaradky pred barakem, tak jsem holt zasla
na caj a cekala. Nakonec prijeli za hodinu, vymenili baterii a behem peti minut
jsem mohla zase jet. Teda musela jsem zaplatit za baterii, ale jinak to bylo
zadarmo, coz jsem vazne silne ocenila. I tak jsme se domu ale dostala cca kolem
ctvrt na deset vecer. Nastesti Martas informovany o situaci dojel domu po
vlastni ose, pripravil uz veci, ktere jsme nutne potrebovali, takze nam zbyvaly
zabalit jen hadry. To se nakonec povedlo celkem rychle, takze jsme cca kolem
jedenacte vecerni zalehli.
Rano jsme
vstavali brzy, protoze po osme nam letelo letadlo. Jeste jsme narychlo
dobalovali posledni veci, litali sem tam a kdyz jsem si myslela, ze mame uz
snad chvilku klidu, koukam, ze se nam po lince prochazi slusny pavoucek. Byl to
huntsman, ktereho jsme si zrejme pritahli do baraku s tim zahradnim nabytkem.
Rozmery celkem slusne, takze jsme hledali nejakou dostatecne velkou krabicku,
kterou bychom ho prikryli a vyhostili zase pred barak. Vtipne je, ze na tyhle
velky pavouky nefunguje spray, kterym se da bezne zbavit mensich kamosu, ale
tyhle se jen otrepou a utikaji pryc. Tak ani nemelo smysl to nejak zkouset.
Martas ho zkusene priklopil, podsunuli jsme pod nej desky a vynesli jsme ho
pred barak. Takhle jsme ho chudaka vypoklonkovali. Rychle jsme dojedli snidani
a uz na nas pred barakem cekal taxik, ktery nas vezl na letiste.
Den prvni –
prilet do Christchurch
Ted uz nas
cekal jen trihodinovy let do Christchurch, coz je mesto, ktere se nachazi na
jiznim ostrove. Jen pro upresneni, Novy Zeland se sklada ze dvou ostrovu. Na
tom severnim sidli vetsina obyvatelstva a nachazi se tam vetsina znamych mest.
Na jiznim ostrove jsou ledovce, spousta ovci a nadherna krajina. Pro tento
vylet jsme zvolili pouze urcitou cast jizniho ostrova, protoze jsme meli k
dispozici jen 12 dni, a to jeste pokud pocitame den priletu a odletu. Let
probihal bez jakychkoliv komplikaci, doleteli jsme na cas do Christchurch a
podle dohody jsme volali spolecnosti, od niz jsme si pujcovali campervan.
Abyste meli predstavu campervan je trochu vetsi osobni auto, kde zadni sedacky
se celkem snadno daji prestavet na pohodlnou pohovku pro dva. Jinak jsou tam
behem dne sedacky po obou stranach a uprostred se da udelat stolek. Uplne v
zadu v aute je potom misto, kde bylo nadobi a dalsi potrebne veci, nad touto
skrinkou s nadobim pak umyvadlo, vedle nej mala lednicka a pod ni 35 litrovy
barel s pitnou vodou. Podle Novozelandskych zakonu clovek muze zastavit a
kempovat uplne vsude, avsak pouze za predpokladu, ze vlastni nebo obyva tzv.
selfcontained karavan, cili karavan, co ma zachod a sprchu. To my nemeli, takze
jsme si vzdycky nasli kemp, kde jsme zaplatili celkem smesny obnos penez za
ustajeni auta a o zbytek jsme se nemuseli starat. Bylo to pro nas neco noveho,
jeste nikde jsme takhle nebyli, vetsinou bud spime u nekoho pres airbnb, anebo
naopak jen pod stanem. Prestoze nas spolecnost uz mela ocekavat, nejakou dobu
jsme se jim nemohli dovolat. Nakonec se to ale povedlo a asi po pul hodine
cekani si nas na letisti vyzvedli.
Prestoze ta spolecnost je velka a znama (Jucy), organizace celkem podstatne
vazla, vsechno jsme zaplatili a vyridili, ale i tak jsme museli jeste zase
cekat. Pry se nase auto teprve cisti. To jsme byli trosku vztekli, ale nedalo
se toho moc delat. Nakonec jsme se dockali, jeste jsme v jejich kanclu nabrali
brozurky, kam jit, kde je to hezke a taky seznam kempu v ruznych oblastech. Pak
uz jsme vyrazili smerem k domovu nasich kamaradu z Cech, Ivci a Lubose. Ivca s
nami vloni tri mesice bydlela, takze jsme se na ne vazne moc tesili. Kolem
seste vecerni jsme k nim dorazili, chvilku pokecali a odpocinuli, a pak jsme s
nimi vyrazili do jedne cinske restaurace na veceri. K nasemu velkemu prekvapeni
jsme zjistili, ze Novy Zeland je jeste o neco drazsi nez Australie. Prestoze
bych byla prisahala, ze uz to neni mozne, Zeland nas presvedcil o opaku. Hlavne
jsme si uz pomerne dost zvykli na levnoucky benzin v Australii, tady to ovsem
byla ta spravna bomba. No nic se nedalo delat, museli jsme se prizpusobit. Po
navratu z restaurace jsme jeste otevreli lahvinku vinka, povidali a bylo nam
fajn. Prestoze se nam moc nechtelo jeste spat (Zeland ma oproti Australii 3 hodinovy
posun), vedeli jsme, ze rano musime vstat ponekud brzy, abychom zvladli presun
temer na jih jizniho ostrova.
Den druhy –
Dunedin
Rano nam
Ivca udelala uzasnou snidani a my se pomalu zacali pakovat, ze vyrazime, kdyz v
tom prisel Martas a povida, ze nam nejdou zamknout zadni dvere u auta. Trochu
jsem sakrovala, prestoze nam nabizeli, abychom prijeli zpet dol kanclu (na
uplne opacnem konci Christchurch a jeste opacny smer, kam jsme potrebovali
odjet) a ze nam eventuelne auto vymeni. Nakonec Martas zjistil, ze se dvere
sice nedaji zavrit zvenku, ale muzeme to udelat zevnitr. Tak jsme odvolali
vymennou akci a vyrazili jsme rychle smer Dunedin. Dunedin je pate nejvetsi
Zelandske mesto a na rozdil od Christchurche je celkem hezke. Christchurch je
mesto, ktere bylo par let zpet zniceno celkem silnym zemetresenim. Jinak, pokud
clovek chce zit na Zelandu, se zemetresenim musi pocitat, a to takrka na
kazdodenni bazi. Kdyz jsme se divali na intenzitu a polohu zemetreseni jen v
obdobi, kdy jsme tam byli my, bylo temer kazdy den, byt znatelne bylo jen parkrat.
K nasemu stesti jsme se vzdycky nachazeli v jine lokalite, takze jsme si to
nezkusili na vlastni kuzi. Zadna skoda nutno dodat. Puvodne jsme si mysleli,
kolik casu na ten presun do Dunedinu mame, avsak cesta nebyla nic moc, krajina
celkem skareda, vubec nic, co by stalo za zminku, az jsme se na sebe s Martasem
chvilku divali, jako zda tohle uz je jako ten raj na Zemi. No nic, od treti
odpoledni jsme meli domluvenou a zaplacenou cestu za zviratkama Noveho Zelandu,
cili jsme nemeli moc casu dumat nad nesmrtelnosti chrousta. Samozrejme jsme
tezce nestihali, do Dunedinu jsme dorazili lehce po druhe odpoledni. Poradny
obed jsme nestihali, jen jsme cestou zastavili na chvilku na benzine a snedli
nejake pecivo nevalne chute. Prestoze jsme vedeli, kde priblizne by nas meli
vyzvednout v tom Dunedinu, chteli jsme si to jeste overit v mistnim informacnim
centru. Tak jsme zastavili, ovsem jako problem se ukazalo najit misto k
parkovani, kde bychom mohli stat az do desate vecer, kdy jsme se meli z vyletu
navratit. Zaplatili jsme tedy parkovani na hodinu, zasli do informaci, prisla
na nas rada a pani poradkyne na sobe mela cedulku se jmenem Marcela, tak rikam,
nejste vy nahodou Ceska? A ona, ze jo. Tak jsme se tomu vsichni zasmali,
nicmene nebyl cas na dlouhe debaty, povidame, kde mame zastavit auto. Ona se
zamyslela a povida, hm, to bude problem. Sakrys, nakonec nas odkazala nekde cca
deset minut od toho centra informacniho. Bylo neco malo po pula, kdyz jsme opet
naskocili do auta, prejeli na parkoviste, kde nam neslo zaplatit parkovne,
trochu stres, snaha se rychle jeste prevleci a pobalit veci, co budeme
potrebovat. Nakonec jsme to nejak zaplatili, a ja uz bezela nahoru do kopce
ochotna zatarasit autobusu cestu, aby pockali na Martase. Ten nastesti takrka
vzapeti dobehl a jeste jsme dve minuty cekali. Nevyhoda byla, ze jsme s sebou
nemeli skorem zadne jidlo, ale na to uz vazne nezbyl cas. Nastesti v program
vyletu byla navsteva albatrosiho centra, kde meli i obcerstevni. Parada. A tak
jsme se nalodili na minibus, ktery nas vzal na poloostrov Otago. Nejprve jsme
jeli kolem jezirek se spoustou ptaku, pak jsme dojeli ke zminenemu centru, kde
se vyskytuji volne kralovsti albatrosy. To je neco neuveritelneho, tito ptaci
maji totiz rozpeti kridel takrka dva metry, takze celkem neprehlednutelne
zvire. Kdyz jsme si jich dostatecne uzili, zasli jsme dovnitr centra se osvezit
a taky se ohrat, protoze venku byla slusna kosa. Po asi pulhodince, uz krasne
najedeni, jsme pokracovali v ceste za tulenema a tucnakama. Vjeli jsme na
soukromy pozemek, ktery obyvaly jen ovecky. Ty byly uplne nadherne, ale jsou to
potvurky zvedave, jakmile vsak clovek vytahl fotak, s hlasitym beee se klidily.
Sesli jsme dolu k plazi nejprve se podivat na novozelandske tulene, kteri se
valeli na skaliskach, pak jsme se presunuli na jinou plaz, kde se vyskytuji
tucnaci a nekdy i lachtani. V teto casti Noveho Zelandu jsou dva druhy tucnaku,
tucnak nejmensi, stejny jako v Australii, a pak tucnak zlutooky, coz je treti
nejvetsi tucnak na svete (teda pokud pani pruvodkyne nelhala:-)). Prestoze se
tucnaci behem dne vydavaji na more a je tezke je do zapadu slunce videt, meli
jsme stesti na nektere jedince tucnaku nejmensich, co zrovna preperovali a tim
padem byli doma v hnizdech. Ti druzi tucnaci se prochazeli celkem bez skrupuli
po plazi, a tak jsme zaujali strategicke misto v jedne pozorovaci budce a
divali se. Bylo totiz na co. Pote uz jsme se museli pomalu vracet, tak jsme
naskocili do minibusu a jeli. Kolem ctvrt na deset nas vysypali zase zpet u
informacniho centra, otazka byla, kde se vyspime. Zacali jsme tedy hledat
nejake kempy, ale uz jsme nemeli moc casu, ani energie. Nastesti jsme pak
objevili jeden jeste otevreny. Prestoze si rekli celkem nehoraznou cenu, spanek
se uz hlasil, tak jsme nesmlouvali, zaplatili, abychom si konecne mohli
oddechnout. Prvni noc spani v aute nebyla nic moc, neustale jsme se budili a
zase usinali, rano jsme lehce pripominali mrtvoly, ale doufali jsme, ze si brzy
zvykneme a podda se to.
Den treti –
Catlins national park
Treti den
rano jsem se po probuzeni vydala na nakup nejakych nejnutnejsich veci. Cekala
nas cesta zkrz Catlins national park az do mesta Invercargill. Protoze jsme se
s Martasem spatne domluvili, nechali jsme doma nabijecku na muj fotak. Z toho
jsem byla lehce rozmrzela, takze jsme se snazili neco koupit v Dunedinu.
Vzhledem k tomu, ze to byla nedele, skorem vsude bylo zavreno a nesehnali jsme
nic (nastesti se zadarilo asi o dva dny pozdeji). Nedalo se nic delat, jeste
jsme se staveli v supermarket pro nejake jidlo a vydali se na cestu. Prvni
zastavka byla u Nugget pointu, kde je krasna prochazka k majaku. Tam jsme se
prosli, pak se staveli jeste u vodopadu Purakaunui a pak uz jsme se pomalu
zacali rozhlizet po mistu na prespani. Dojeli jsme do jednoho kempu, kde
doslova a do pismene chcipl pes. Cena za prespani asi 5 dolaru na osobu, sprchy
zadne, jen zachod. Dobre na tom ale bylo, ze v cene bylo i vstupne do botanicke
zahrady, kterou majitele udrzovali. Tak jsme zaparkovali auto, sebehly se k nam
slepice s kuraty, asi cekaly, ze je budeme krmit, ovsem my jim nic nedali a
vydali se na prohlidku zahrad. Byla to velka parada, akorat zapadalo slunicko,
takze jsme si to moc uzili. Behem teto noci jsme uz spali jako zabiti, jen se
docela vyrazne ochladilo, takze jsme museli byt prikryti od hlavy az k pate. Pozn.
kdyby se vam nahodou zdalo, ze nektere dny jsme nedelali skorem nic, vezte, ze
vzdalenosti na Zelandu si moc nezadaji s vzdalenostmi v Australii, cili dostat
se do dalsiho mista/ mesta nekdy zabralo takrka cely den.
Den ctvrty –
Te Anau a jeskyne
Dalsi den
jsme se rano krasne nasnidali. Zase se na nas prisla podivat kurata. My jsme si
davali snidani, zatimco kolem nas opisovala zver, v jednu chvili rikam
Martasovi, heled, nelezou nam ty potvory nahodou do auta? No, jasne, ze jo.
Jakmile jsem vstala, uvidela jsem dve kurata trajdajic na pristrojovce, tak
jsem je vyhnala, v klidu jsme dojedli a vyjeli dal. Musim se priznat, ze do
teto chvile se mi Zeland nezdal nejak ohromne uzasny, nevideli jsme nic, co
bychom jeste nevideli, takze jsme z toho byli lehce presli. Ale nedalo se toho
moc delat. Behem dopoledne jsme dorazili do Te Anau, mensiho mestecka, kde
priroda uz zacinala byt moc pekna, vsude same kopce a nadherne cista voda. Od
dvou jsme meli zaplaceny vylet do jeskyni, tak jsme jeste stihli zajit na obed
a objevili jsme hned vedle restaurace zachody, kde jste se za mirny poplatek
mohli i vysprchovat. Protoze jsme vedeli, ze budeme opet nocovat v kempu bez
sprch, rozhodli jsme se, ze po navratu z jeskyni si sem zaskocime. Jeste jsme
museli zavolat do jedne spolecnosti, s nimiz jsme meli naplanovany vylet na
Milford Soundu, abychom si potvrdili, ze druhy den bez jakychkoliv komplikaci
funguji. Abyste tomu rozumeli, na Milfordu (fjordu) prsi vice nez 250 dni v
roce a dost casto k tomu i nehezky fouka, za takovych podminek jsou vylety na
kajacich (coz jsme meli zaplaceno) zruseny a presouvany na jine dny. Firma nam
potvrdila, ze bez problemu druhy den funguji, takze at se nebojime, ze zitra to
bude prima. Pote uz jsme se bezeli zaregistrovat na vylet na jeskyne a nasi
rezervaci promenit za listky. V cene naseho vyletu do jeskyni byla i plavba po
jezere Te Anau, ktere ma na delku asi 60 km, takze zadny drobek. Vypluli jsme
zvesela, pani pruvodkyne nam do mikrofonu povidala ruzne zajimavosti o teto
oblasti, i jak jeskyne byly objeveny. Ve chvili, kdy zahlasila, jake mame
stesti, ze vestinou jim prsi, spustil se pekny destik. Tak jsme z hlavni paluby
museli zalezt do podpalubi, ale i tak uz jsme behem deseti minut brzdili. Sli
jsme do jeskyni, ty byly nadherne, skrze jeskyne tekla reka a bylo
neuveritelne, jakou silu mela. Pani pruvodkyne nam vsechno popisovala a
ukazovala, bohuzel se v jeskynich nesmelo fotit. Kdyz jsme dosli na konec
jeskyne, cekala na nas mala lodicka, tam jsme si postupne pekne nasedali a za
naproste tmy jsme vyjeli. Pani pruvodkyne se drzela provazu, ktery byl skrz
jeskyni natazeny, takze my nemuseli vynakladat zadnou aktivitu a ona nas vezla
do casti, kde svitilo tisice malych svetylek. Byly to glow worms, hmyz, ktery
vytvari jakesi kokony, ktere pomoci bioluminescence sviti. Za naprosteho ticha
a tmy nas povozila misty, kam bychom se zrejme jinak nedostali a bylo to vazne
uzasne. Pote nas pozvali na kavu a caj do takoveho mensiho vzdelavaciho centra,
kde jsme pockali na vsechny ostatni skupiny, a spolecne jsme se pak nalodili na
lodicku, ktera nas vzala zase zpet do Te Anau. Dest vubec nechtel prestat,
takze to bylo trosicku protivne, ale tak vedeli jsme, ze na Zelandu prsi takrka
nepretrzite, cili nas to zase tolik neprekvapovalo. Staveli jsme se jeste
osprsit a umyt hlavu a pak jsme vyrazili na cestu k poslednimu kempu pred
cestou k Milford Soundu. Kdyz jsme odjizdeli z Te Anau, povsimli jsme si jiste
cedule, ktera hlasala, ze cesta k Milford Soundu je diky spadlym kamenum
uzavrena. Nicmene bylo cca sest vecer, cili jeste dve hodiny casu nez padne
tma, tak jsme predpokladali, ze se o to nekdo do rana postara. Z Te Anau k
Milfordu vede jen jedna cesta cca 100 km dlouha, ktera dle podminek trva od 2
hodin vice. My jsme priblizne za 50 km meli zastavit v kempu, kde jsme
planovali preckat noc do rana. Prestoze jsme jeli nadhernou krajinou, moc jsme
to nevnimali, protoze krome toho, ze prselo byla i celkem mlha, takze
panoramata jaksi zanikala. Po prijezdu do kempu jsme zaplatili opet smesny
peniz za preckani noci, snazili jsme se za vytrvaleho deste a vetru neco
uklohnit na nasem varici. Navlikli jsme na sebe plastenky a nastesti nas dobra
nalada neopoustela, tak jsme se tomu vsemu od srdce smali. Po veceri jsme jeste
chvilku povidali a pak zalehli, bo jsme rano museli velmi brzo vstavat.
Den paty –
Milford Sound
Ve ctyri
rano nam zazvonil budik, sice se nam moc nechtelo vstavat, ale predzvest vyletu
na kajacich po Milford Soundu (obrim fjordu v narodnim parku Fiordland) byla
silna motivace. V sedm rano jsme totiz byli objednani na puldenni kajakovani na
Milford Soundu spojene s pozorovanim vychodu slunce. Jen pro upresneni, na
Zelandu v tuto dobu nevychazelo slunicko drive nez v pul osme rano. A tak jsme
fofrem pobalili auto, nasnidali se a vyrazili v pul pate na cestu, ktera muze
trvat slabsi hodinku, ale i treba dve. Po asi dvaceti minutach jizdy jsme stale
za naproste tmy dorazili k velke zavore, kde bylo proste a jasne napsano,
silnice uzavrena. TO SNAD NE!!!! Fakt me to stvalo, protoze zatimco cely
predchozi vecer i noc jsme slyseli, jak pomerne silne fouka a vytrvale prsi,
rano nebylo ani pamatky po neprizni pocasi a cista oblhoha plna hvezd slibovala
vyjimecny den na Milfordu. Hm, to asi jo, ale bez nas. U brany jsme potkali
jeste dve mlade Nemky, ktere mely jit na kajaky s nami. Stejne jako v
Australii, na vetsine mist na Novem Zelandu neni signal. Takze jsme se ani
nemohli spojit s tou nasi firmou, abychom je informovali, ze nedorazime,
protoze je cesta zavrena. Super. Jedine, co nam zbyvalo bylo se vratit celou
cestu cca 2 hodiny do Te Anau, kde tato firma mela pobocku, tam se domluvit a
pak uvidet. Byla jsem z toho zdrbla, jeste jsme na par aut blikali a rikali
jim, ze je cesta zavrena, ale asi po pul hodine cesty nas to pak preslo. Stejne
to nikomu nedalo a jeli se podivat az do konce k zavore, zda nahodou
nekecame:-) My se behem cesty zpet do Te Anau snazili dovolat do te firmy, ale
teprve cca deset minut od Te Anau se nam to podarilo. Rekli jsme jim, ze tedy
jedeme do jejich kancelare, a ze se s nimi chceme domluvit, co a jak. V
kancelari jsme se nakonec objevili neco malo pred tri ctvrte na osm, pockali na
pani, co s nami volala, aby nam nastinila nase moznosti. V kanclu jsme se
srazili tri skupinky lidi, ty dve Nemky, my s Martou a kupodivu dalsi Cesi
(teda Cech a Slovenka). Nejprve jsme premysleli, ze bychom jeli do Queenstownu
a pak se pozdeji vratili, ale kdyz jsme koukli do mapy a videli, ze do
Queenstown jsou to minimalne dalsi tri hodiny jizdy, preslo nas to. Je totiz
jasne, ze bychom se zpet uz nikdy nevratili. No, pani nam navrhla, ze bychom se
misto ranniho kajakovani mohli zucastnit kajakovani odpoledniho se zapadem
slunce. Vylet misto na 3 hodiny by byl asi 4-5hodinovy a trochu narocnejsi
uroven, ale je i drazsi a nam by ho nechali za stejnou cenu. Hned jsme se pani
ptali, jake je dnes hlasene pocasi na Milfordu, a rikala, ze nadherne a ze by
byla skoda tento den propasnout. A bylo rozhodnuto! Behem dopoledne meli silnicari
odstranit kameny na ceste, bylo jasne, ze cekaji az bude poradne svetlo. Pote
se otevrou opet i vsechny vylety atd. Pred kancelari jsme chvilku povykladali s
temi Cechy, kde byli, kam maji namireno atd a pak se vydali na druhou cestu
smer Milford Sound. Tentokrat uz ale bylo na co se divat. Tato cesta je
vyhlasena jednou z nejkrasnejsich na svete a nutno poznamenat, ze celkem po
pravu. Byla to naprosta nadhera, diky tomu, ze jsme nijak nespechali, jsme meli
cas zastavit, kde jsme chteli a kde se nam libilo, a hlavne na jak dlouho jsme
chteli. Bylo to vazne dechberouci, protoze ty skaly v kontrastu s blankytne
modrou oblohou. Fakt parada. Cestou na Milford stoji na ceste tunel, ktery se
projizdi vzdy jen v jednom smeru. Lide rikali, ze tam byva desny naval a dlouhe
fronty. No, nevim, pred nama stalo asi pet aut a jeli jsme hnedka, ale je
jasne, ze to mohlo byt jen velke stesti. Po prijezdu na Milford jsme se sli
naobedvat do mistni kavarny, pak jsme meli jeste asi hodinku cas, tak jsme se
na chvilku v aute natahli. Je to vyhoda mit auto, kde se da spat:-) Musim rict,
ze po tom vsem dobrodruzstvi jsem si potrebovala trochu odpocinout, abych byla
schopna zvladnout 4 hodiny na kajaku. Pak uz prislo na radu nase kajakovani.
Dojeli jsme do firmy, ktera poradala vylety, tam nas slecna pruvodkyne vybavila
jejich oblecenim, aby nam nebyla zima, pak nepromokavyma bundama a sprycdekama,
aby nam do lodi neprselo a neteklo, nahazeli jsme na takovou barku nase kajaky
a vyjeli jsme na Milford. My jsme si s Martasem samozrejme museli vzit tabletky
na morskou nemoc, protoze do fjordu samozrejme tece ocean a ten je vsechno jen
ne klidny a nechtela jsem nikde pak zvracet. Na mensi lodicce nas dovezli do
zatoky asi 12 kilometru od pristavu a tam nas vypustili na kajaky. Meli jsme
dvojkajaky, v nasi skupine bylo jen sest lidi a pruvodkyne, takze celkem sedm.
Krome nas tam byly i ty dve Nemky z rana a jeste jeden par lidi z USA. A tak
jsme jeli, na zacatku, kdyz jsme meli spoustu sil to bylo fajn, nicmene, ne
zrovna klidna voda si zacala vybirat svou dan, ruce bolely jako blazen, a tak
uz jsme si nebyli uplne jisti, zda ctyrhodinovy vylet byl uplne nejlepsi
napad:-) Pruvodkyne byla uzasna, sypala na nas ruzne zajimavosti spojene s
timto mistem a v jednu chvili nam povida, vidite na skale ten zlom. A my, ze
ano. A ona nam vysvetlila, ze to je misto kde se potkavaji dve litosfericke
desky, a proto je na Milfordu temer kazdy den zemetreseni. Ale hned nas
uklidnila, kdyz povida, ale ono to na vode stejne moc nepoznate:-) To jsme se
zasmali. Pak jsme na skalach potkali povalujici se tulene, to jsem z toho byla
celkem nadsena. Meli jsme s sebou malou podvodni kamerku, takze jsme se snazila
nas natacet, ale ono s padlem v ruce to nejde uplne, jak by si clovek
predstavoval. Pak zase nam rika, mate radi plachteni? A my, ze ano. Ona vytahla
takovou mensi plachtu, uvazala to na padla obou kluku (Martas a ten Amik),
chytili jsme vsechny lode dokromady, my s tou Americankou holkou chytily predni
cast plachty a vztycily vzhuru. Vitr se do plachty za chvilku oprel a tahnul
nas nadhernych cca 5 kilometru. Musim rict, ze se nam to vsem naramne hodilo,
protoze jsme uz byli celkem unaveni, tak jsme si odpocinuli. Pak uz jsme behem
dalsi hodinky dojeli zpet do pristavu, pomohli pani pruvodkyni uklidit lodicky,
my se rychle prevlekli, protoze prestoze nam nikam nemelo natect, tim jak jsme
machali ruzne padlama plus strikaly vlny a i behem toho plachteni, nam natekla
voda za krkem az do lodi:-) Pokud mam byt uprimna, byl to naprosto uchvatny
zazitek, protoze behem odpoledne na Milfordu nebyl vubec nikdo, takze jsme ho
meli cely pro sebe. Clovek je pokorny, oproti tem obrim skalam si pripada maly
a nicotny, ale zazitek naprosto nepopsatelny. Pak uz jsme naskocili do auta a
mazali jsme zpet do auta, abychom co nejrychleji projeli tunelem, kdyby treba
meli nejake napady ho zavirat. To nastesti nehrozilo, ale projeli jsme ho ve chvili,
kdy se akorat smrakalo vsude kolem a na ty uzasne skaly padala tma. Protoze
jsme meli uz velky hlad, zastavili jsme na jednom odpocivadle tesne za tunelem
a ohrali si pekne konzervu fazoli s chlebem. Sedeli jsme v zidlickach a divali
se do kraje, ktery zavalovala tma, opravdu nadhera. Pote jsme se zabalili a
dojeli zase do toho kempu, kde jsme spali den predtim. Hadate spravne, meli
jsme co delat, abychom si vubec vycistili zuby a padli jsme do pelechu naprosto
podtati. Spali jsme behem vteriny.
Den sesty –
Queenstown
Behem
sesteho dne jsme se vypravili do Queenstownu. Jak uz jsem psala, cesta byla
celkem dlouha, cca 3 a pul hodinky. Po ceste jsme se zastavili v krasne kavarne
na obed a snazili se trosku odpocivat. Kolem druhe hodiny odpoledni jsme dojeli
do mesta a zaparkovali pekne v centru. Hned jsme se vydali na jednu z
nejznamejsich atrakci Queenstownu a to jeho lanovku. Kdyz jsme platili, museli
jsme se rozhodnout, zda chceme jit i na motokary (luge), coz je dalsi vyhlasena
atrakce. Protoze jsme nemeli tuseni, jak dlouha je ta trasa pro motokary, vzali
jsme jen dve jizdy pro kazdeho. Kdyz jsme vyjeli nahoru lanovkou, otevrel se
nam dalsi pohled na drahu motokar a jeste jednu mensi lanovku dale nahoru. Pak
taky naprosto dechberouci vyhled do kraje. Queenstown se nachazi uprostred hor,
vsude kolem jsou nadherna jezera s pruhledne cirou blankytne modrou vodou,
naprosta parada, opravdu radost pohledet. Konecne jsme se dostali do toho raje,
co tak kazdy popisuje:-) Kdyz jsme se dostatecne pokochali, uschovali jsme si
batohy v pripravenych skrinkach, vybrali jsme si helmu nasi velikosti a vydali
se na uplny vrcholek hory. Odsud se jezdilo na motokarach, clovek si mohl
vybrat dve moznosti, bud lehci trasu, anebo trosku vice adrenalinovou. Nasi
prvni jizdu jsme jeli tu lehci, druhou pak tu slozitejsi. Byla to vazne
legrace. Kdyby clovek tusil, ze to bude takova sranda, byli bychom uz dole
zaplatili za vice jizd, ale dokupovat pak dodatecne nahore vyslo dost draho,
tak jsme se na to vykaslali. I tak to bylo moc prima, jeste jsme se vsude
prosli, behem prochazky jsme taky na piskovisti pro deti objevili obri bagr,
ktery si deti mohou ovladat samy, nabirat pisek atd. Museli jsme to vyfotit
synovci Bohouskovi, protoze toho by to jiste nesmirne baviloJ Pak jsme se odmenili zmrzkou, ale protoze obloha slibovala zrejme pekny
mazec, rychle jsme se vydali zase dolu.
Martas mezitim nasel kemp, kde prespime, jeste jsme se courli mestem a
pak uz se zvesela vydali ke kempu. Tuto noc jsme stravili v naprosto uzasnem a trochu
drazsim kempu, protoze jsme si planovali uzit teple vody a trosku pohodicky pri
vareni. Abyste rozumeli, protoze zacalo slusne lejt a foukat, vareni v aute
nepripadalo moc v uvahu, tak jsme nasli kemp, kde meli velkou spolecenskou
mistnost, ktera byla vybavena kuchyni. Tam jsme si pripravili veceri, mezitim
jsme napsali pohledy, ktere jsme v centru zakoupili a vydali jsme se na kute.
Den sedmy –
Arrowtown a Wanaka
Kdyz jsme se
rano probudili, prselo jako z konve. Ostatne uz jsme na Zelandu byli tyden a
prselo jenom jednou, to se Zelandu moc nepodobalo. Podle meteorologickeho radaru,
ktery mame v telefonu, jsme zjistili, ze ma prset jen dopoledne cca do 11, a tak
jsme to moc neresili a trochu si prispali. Rano jsme si udelali krasnou
snidani, dali si sprchu a pomalu zacali balit veci. Sice jsme tim padem prisli
o vylet na konikach, ale nedalo se nic delat. Totiz kolem Queenstownu se
natacelo celkem dost scen z filmu Pan prstenu a nekolik vyletu na konich vedou
lidi prave po stopach tohoto filmu. Prislo mi, ze by to byla prijemna zmena,
ale museli jsme jet dal a dopoledne proprselo, tak jsme to vzdali. Jakmile
prestalo prset, naskocili jsme do auta a vyrazili smer Arrowtown. To je male
mestecko, ktere lezi cca deset kilometru od Queenstownu. Je to moc hezke na
prochazku, tak jsme tam zastavili, jednak hodit do schranky pohledy a jednak se
trochu projit. Prolezli jsme jakesi cinske zahrady, kde byla popsana nestastna
historie cinskych pricestovatelcu, a vydali se opet na cestu smer Wanaka. Po
ceste jsme samozrejme zastavovali na ruznych odpocivadlech, abychom poridili
fotky a uzili si ty panoramata:-) Pak jsme se uz priblizili k jednomu
adrenalinovemu centru, kde lidi skakali v nadherneho mostu bungee jumping. Na
tohle my s Martasem nemame moc zaludky, ale tak jsme se tam aspon prosli a
pozorovali cvrkot, kdyz jsme si vsimli, ze tam maji jeste jednu atrakci.
Jednalo se o tzv. flying fox (v prekladu netopyr), je to atrakce, kde vas
pripnou na takovou sedacku a jedete po lanech dolu nad skalama a rekou.
Adrenalin vpodstate zadny, ale je to pekne. Tak jsme si to s Martasem zaplatili
a cekali, nez na nas dojde rada. Asi to muze byt vetsi adrenalin, pokud se
clovek necha povesit treba za nohy, ale my jsme jeli normalne v sede hlavou
dopredu:-) Bylo to moc pekne, kdyz jsme absolvovali tohle, jeli jsme pak dale
na Wanaku. Tam jsme dorazili nekdy kolem pul ctvrte odpoledni. Wanaka je mensi
mestecko, ktere se rozprostira kolem nadherneho obriho jezera. Tak jsme se trochu
courli mestem a zaparkovali se na jidlo v jedne mistni restauraci. Jeste jsme
se dosli poradit do mistniho informacniho centra, protoze dalsi den jsme meli v
planu velky vyslap. Puvodne jsme planovali cca 3-4 hodinovy vyslap s urovni
obtiznosti stredni, jenze cesta k tomuto vyslapu byla rozbahnena a doporucovana
pouze pro auta 4x4, coz my jsme nemeli. Pani nam ale obratem doporucila vylezt
na jinou horu. Pry je v okoli bezpecne nejvyssi a vyhled je uzasny. Sice delka
vyslapu byla odhadnuta na 5-6 hodin a uroven jako tezka, ale pry se tim nemame
nechat odradit. To nas pravda trosku zarazelo a lehce znervoznovalo, ale moc
nam toho popravde nezbyvalo. Tak jsme se domluvili, ze do toho pujdeme a jeli
jsme si pred tim pekne odpocinout, opet do levnouckeho kempu.
Den osmy –
vyslap na Roys peak
Den se
povedl jako malovany, vstavali jsme celkem brzy, abychom se co nejdrive
vypravili na vyslap na Roys peak. Tato hora totiz meri 1578 m a parkoviste je priblizne
ve 250 metrech nad morem. Kdyz jsme zastavili na parkovisti a ja pohledla
vzhuru, celkem jsem se pod vousy zasmala a moc jsem neverila, ze bych tohle
vazne mohla vylezt az nahoru. Nicmene i tak jsme vyrazili. Uz po patnacti
minutach jsem zacala celkem slusne pocitovat, ze jdeme do dost nepekneho kopce,
fuj. Ale statecne jsme stoupali vyse a vyse. Rikala jsem si, ze to vlastne
vubec nemusim vyjit, ale protoze jsem stara jesita, nedalo mi to, takze jsem si
furt rikala, jeste tamhle vyjdu, jeste do dalsi zatacky a timto stylem jsem
lezla cca 2.5 hodiny. To uz jsem zacinala mit celkem dost, slo se vpodstate
neustale do kopce, zadna aspon obcasna rovinka na odpocinuti, ani nahodou.
Nektere useky byly docela dost hnusne strme, ze se mel clovek skorem chut
prikrcit a lezt po ctyrech:-) Po tech dvou a pul hodinach prisla dost vazna
krize, to jsem se podivala nad sebe na ten zbyvajici krpal a mela jsem sto chute
jit zase zpet dolu. Potkavali jsme lidi, co uz sli dolu a ti nam rikali, at
vydrzime, ze na konci je to vazne parada. Ja citila, ze se mi uz klepou nohy, a
tak jsem se opatrne Martase zeptala, zda se nechce vratit. Ten se pousmal a
povida, pokud chces jit zpet, klidne jdi, ja dojdu nahoru a pak se sejdeme dole.
Hm, to bylo pod mou uroven:-) Cili jsem se opet hecla a sla dal. Za
neuveritelne tri a pul hodiny jsme stali na vrcholu hory. Neptejte se me jak,
sama to nevim. Pocit to ale byl uzasnej a to asi ani nemusim mluvit o tom
nadhernem vyhledu, uprostred vsech ostatnich hor, vsude sama jezera, fakt
fantazie. Zatimco nahoru to jde dycky tezko, rikala jsem si, ze dolu by to
nemuselo byt tak desne. No, ale bylo to skoro stejne desne jako nahoru. Nohy
nas uz oba celkem slusne bolely, do toho jsme lezli cely den na slunicku, ktere
si pomalu, ale jiste zacinalo vybirat svou dan. Vim, ze chodit na silnem
slunicku pro me moc neni, protoze dostanu celkem brzy upal, ale ono vetsinu dne
bylo trosku pod mrakem, takze to slo. Na ceste zpet jsem ale uz citila, ze to
nebude dobry, ze mam upal. Kdyz jsme se konecne po sestihodinovem vylete (ano
nahoru jsme sli 3.5 hodiny, dolu 2.5 hodiny) doplazili dolu k aute, me uz se
chtelo celkem slusne zvracet. Martas vedel, ze to neni zadna legrace, tak jsme
dojeli do jednoho kempu (tentokrat zase lepsiho s teplou sprchou), Martas vyridil
a zaplatil vsechno sam, koupil mi colu, protoze vi, ze to mi dost pomaha a pak
me takrka donesl do sprchy. Ja se nechala bicovat nejprve studenou, pak teplou
vodou cca deset minut, az se zaludek opet vratil tam, kam patril. Musela jsem
si vzit i prasek na hlavu, ale nastesti to vsechno zabralo a celkem brzy se mi
ulevilo. Hura. Pak jsme jeste chvilku sedeli u auta na kempovacich zidlickach,
udelali jsme si veceri, a pak s velkou radosti cca v sedm vecer zalehli.
Den devaty –
Mt Cook/ Aoraki + jezero Tekapo
Kdyz jsme se
v sobotu rano probudili, necitili jsme skorem nohy. Bylo jasne, ze dnes se zadne
velke chozeni konat nebude. Nicmene v planu byla navsteva vesnicky kolem Mt
Cook, nejvyssi hory Noveho Zelandu (v reci puvodnich obyvatel, Maoru, se tato
hora jmenuje Aoraki). Cesta tam byla nadherna, opet spousta jezer, krasne
zasnezene vrcholky hor, proste nadherna krajina. Kolem poledniho jsme dorazili
do vesnicky, trochu jsme se porozhledli a udelali si malou prochazku. Ja jsem
se neustale snazila videt papouska keu, ktery je pry desne zvedavy a pry velka
potvora – neukradne jen to, co nevidi. Nicmene, prestoze jsme se vydali na
mensi vychazku, abychom meli lepsi vyhled na Mt Cook, zadnou keu jsme nevideli.
Skoda. Prosli jsme se asi jen na hodinku, i tak se moje telo, zejmena pak nohy,
zacalo bourit, tak jsme se rozhodli se odmenit a dojet do horkych pramenu v
mestecku Lake Tekapo (jezero Tekapo). Kolem pate jsme stali pred bazenama,
pripraveni se vrhnout do vody. Musim rict, ze to bylo moc prijemne a celkem
naplast na bolave nozky. Tam jsme se dosyta vyrachali a pote vyrazili hledat
nejaky kemp. Nejprve jsme jeli zase do jednoho horsiho, ale ten se nam opravdu
hodne nezdal, tak jsme se sbalili a jeli do jednoho malinko lepsiho, ktery byl
hned u jezera. Trochu jsme se obavali, jaka bude tady u vody teplota, protoze i
na mistech bez pritomnosti jezer ci rek byla slusna kosa. Co se teplot tyce,
celou dobu bylo celkem rozumne behem dne, cca od 15 do 20 stupnu, avsak behem
noci teplota klesala takrka k nule. Tady jsme stravili nasi posledni noc v
campervanu. Bohuzel, spalo se nam tam opravdu dobre. Docela bych si dovedla
predstavit mit neco podobneho doma:-)
Den desaty –
Akaroa a navrat do Christchurch
V nedeli
jsme se bohuzel uz museli pomalu vracet do Christchurch, chteli jsme se jeste
zastavit v Akaroa, coz je mesto hned vedle Christchurch. Akaroa byla drive
sopka (hodne hodne davno), ktera stala na brehu oceanu, ale pote mohutnou
erupci se provalila ta strana otocena do oceanu, takze zustal jen
polokuzelovity utvar a na jeho brezich bylo vybudovane mesto. Ne, ze by tam
bylo neco desne uzasneho, ale jen jsme byli zvedavi a chteli jsme to videt.
Cesta probihala bez vetsich komplikaci, stavili jsme se tedy v Akaroi a pak uz
jsme se navraceli do Christchurch. Kolem sedme vecerni jsme se objevili u Ivy s
Lubosem doma. Dali jsme si veceri a povidali, co jsme kde behem cestovani
prozili.
Den jedenacty – zoo Christchurch
Na posledni
cely den na Zelandu jsme meli naplanovanou navstevu mistni zoo. Stale jsem
chtela videt ty papousky kea a v teto zoo se chlubili, ze jich maji spoustu.
Tak jsme po ranu vyrazili. Hned prvni stace byla voliera s keama. Vubec jsme
netusili, s kym mame tu cest, nicmene key nam to okamzite objasnily. Asi tri se
hned pri vstupu sletly na Martase a behem dvou sekund se mu zobakem zacaly
dobyvat do batohu. Museli jsme je az odehnat, aby nam daly pokoj. Pochopili
jsme vzapeti, ze uz cekaly na ranni krmeni, protoze hned vzapeti cvakly dvere a
chovatel jim prinesl misticky s ovocem, zrnim a ruznymi laskominami. To bylo
pak na dlouhou dobu po zabave, protoze se key venovaly zradlu a ne nam. Tak
jsme obesli dalsi vybehy, zoo se nam moc nelibila, jeste jsme nakrmili zirafy,
ale celkove to bylo takove stare a roztahane. Pak jsme se ke keam jeste jednou
vratili, protoze ja jsem taky chtela fotku s keou. Trosku jsem jednu musela
postouchnout, aby si me vsimla, ale jakmile si me vsimla jedna, tak samozrejme
hned i ostatni. Tak jsem si je trosku pohladila a uzila si je a mohli jsme jit
domu. Jinak, jeste jedna poznamka, key jsou docela obri, myslela jsem, ze jsou
to spise takova mensi prditka, ale tohodle zvirete je fakt kus:-)
Pak uz jsme
jeli s Martasem na obed do Ceske restaurace, ktera v Christchurch funguje, dali
jsme si poctivou svickovou a strudl a jeli jsme k Ivce domu. Priznam se, ze po
tydnu cestovani jsme meli celkem dost, tak jsme si vice nez radi na chvilku
schrupli. Pak uz jsme vyklidili vsechny veci z auta, protoze do seste odpoledni
jsme ho museli vratit. Vraceni auta probehlo celkem bez obtizi, Ivca si nas po
praci vyzvedla jejich autem, abychom si nemuseli platit taxika, anebo hledat
nejake jine moznosti. Sice jsem trosku sakrovala, kdyz Martas zjistil, ze v
prave vracenem aute nechal telefon, tak jsme se museli otocit a jet pro nej,
ale pak uz vse bylo ok. V klidu jsme dorazili k Ivce domu a zacali balit veci,
protoze brzy rano jsme odletali.
Den dvanacty
– odlet domu
V utery jsme
zamerne zakoupili let v sest rano, abychom mohli jit po priletu rovnou do
prace. Vstavali jsme cca ve ctyri, Lubos se nabidl, ze nas odveze na letiste.
Tak jsme chvilku po ctvrte vyjeli, abychom se zvesela odbavili a presne na cas
odleteli zpet do Brisbane.
Prestoze
jsme na Novem Zelandu stravili pouze 12 dni, bylo to naprosto uzasne a doufam,
ze se nam jeste nekdy podari se sem zase vypravit. Ja vim, to pisu o vsech
mistech, tak uvidime do budoucna, jak se to vyvine:-). Urcite bychom ale jeste
chteli prozkoumat severni ostrov.
Žádné komentáře:
Okomentovat