Zase o rok starsi, aneb dovolena v Zemi kiwiho:-)

Nez se vrhnu do popisu nasi dovci na Novem Zelandu, jeste se musim zminit o par vtipnych situacich, ktere se nam povedly, nez jsme odleteli. Ke konci unora jsme slavili moje narozeniny. Martas pro me zase uchystal grilovacku v jednom parku v Brisbane a prizval vsechny kamarady a kolegy z prace. Docela jsem se tesila, protoze vloni to bylo moc prima. Tak jsme si popujcovali par chladicich boxu, nakoupili masicko a piti, ja dojela i do jednoho obchodu pro ceska pivka, a byli jsme na sobotni slavu nachystani. Po jedne odpoledni jsme vsechno pekne pobalili a vzhuru do parku. Vzali jsme s sebou i nase gazebo, abychom nemuseli sedet na slunicku. To bylo celkem chytre rozhodnuti, vzhledem k tomu, ze ten den byla teplota ve stinu asi 35 stupnu. Nasli jsme pekne misto trochu i pod stromem a rychlosti blesku postavili stan/ gazebo. I behem tech deseti minut, nez jsme dostaveli, jsme meli celkem dost, protoze slunicko v poledne je fakt sila. Tak jsme kolem druhe, kdy byl avizovany zacatek akce sedeli nachystani, zacali jsme uz lehce popijet, ovsem lidi nikde. Uz jsem z toho zacinala mit trosku divny pocit, ale nakonec se lidi zacali trousit, az se nas seslo cca 14. Asi kolem ctvrte jel Martas pro dort, aby mi pak vsichni spolecne zazpivali Happy Birthday. Protoze jsem uz rano dostala od Martase darek, krasnou romantickou plavbu pri zapadu slunce na Gold Coastu, nepredpokladala jsem, ze bych jeste neco mohla dostat. Martas pak prisel a strcil mi do ruky malou krabicku, ktera obsahovala sadu nausnic a nahrdelniku, fakt nadherne. Byla jsem dojata, protoze jsem to vazne necekala. Ostatnim lidem jsme jasne rekli, at nic nenosi, nicmene par lidi stejne sem tam neco prinesli. Nejvetsi radost mi asi udelal obrazek od kamaradky Verci, ktera nam zaramovala moji a Martovo fotku z jeji svatby, kde nam to samozrejme moc slusi:-). Pak Martovo kolegyne Steph mi udelala velkou radost, protoze mi prinesla gerbery. To jsou moje zamilovane kytky, divila jsem se tomu jako blazen, ze se tak trefila, ale pak se priznala, ze ji to rekl Martin. Moc jsme si to uzili, nalili se jako zoci. No, Martas moc ne, ten musel ridit, ale ja a ostatni. Kolem osme vecerni jsme byli celkem podtati, my jeste pobalili veci a na chvilku si sedli jen s Martou, volali na skypu se segrou Helcou a bylo nam fajn. Pak uz jsme jeli domu a pekne zalehli.

V tom dalsim tydnu uz jsme vsechno pripravovali na odjezd na Novy Zeland. Psala nam do toho realitka, ze prijdou osetrit podlahy na balkone a na zahrade, a at si laskave odklidime vsechny veci ze zeme. Tak jsme museli vsechno prestehovat do baraku, sice jsme o to trosku doma zakopavali, ale nic strasneho to nebylo. Jen jsme si s tim asi prinesli domu nezvaneho hosta, ale o tom az za chvilku. Ja jsem si mezitim uvedomila, ze jsme nevratili kamaradce chladici box, ktery jsme meli pujceny na oslavu narozenin. Nevadi, nechala jsem to na ctvrtek odpoledne. Musela jsem jeste dokoupit nejake veci, co jsem myslela, ze by se hodily na Zeland. Tak jsem jela nakoupit, rychle jeste natankovat, k Sone vratit ten box a uz volal Martas, ze je na ceste domu z prace, a zda ho vyzvednu. Jasne, naplanovane perfektne do posledniho detailu. Vecer jsme museli zabalit, protoze v patek rano 4. brezna jsme leteli. Zastavila jsem u Soni, vyskocila z auta, nechala zapnuty vystrazny trojuhelnik a svetla, motor jsem vypnula. Kecaly jsme spolu asi tri minuty, pak jsem naskocila do auta, otocila klickem a auto pekne zachrcelo a nic. To snad neni pravda. Jako, ze jsem odbouchla baterii, jo. Parada. Bylo uz asi pul osme vecer, ja nemela zabalenou ani fusekli a ted jsem trcela u Soni, coz je cca pres pulku mesta cesta k nam s nefunkcnim autem. Fakt super. Tak jsem si pak vzpomnela, ze si platime roadside assistance, coz je sluzba, kde kdyz vas vypece takhle pekne auto, jako treba ted me, jen zavolate a opravari prijedou za vama. Tak jsem nahlasila, ze auto chrochta, zrejme baterie, rekla jim vsechny nase nacionale a cekala. Pani na dispecinku byla celkem mila, nicmene mi sdelila, ze tu nekdo bude nejdrive za hodinu a pul. Jesteze jsem stala u kamaradky pred barakem, tak jsem holt zasla na caj a cekala. Nakonec prijeli za hodinu, vymenili baterii a behem peti minut jsem mohla zase jet. Teda musela jsem zaplatit za baterii, ale jinak to bylo zadarmo, coz jsem vazne silne ocenila. I tak jsme se domu ale dostala cca kolem ctvrt na deset vecer. Nastesti Martas informovany o situaci dojel domu po vlastni ose, pripravil uz veci, ktere jsme nutne potrebovali, takze nam zbyvaly zabalit jen hadry. To se nakonec povedlo celkem rychle, takze jsme cca kolem jedenacte vecerni zalehli.

Rano jsme vstavali brzy, protoze po osme nam letelo letadlo. Jeste jsme narychlo dobalovali posledni veci, litali sem tam a kdyz jsem si myslela, ze mame uz snad chvilku klidu, koukam, ze se nam po lince prochazi slusny pavoucek. Byl to huntsman, ktereho jsme si zrejme pritahli do baraku s tim zahradnim nabytkem. Rozmery celkem slusne, takze jsme hledali nejakou dostatecne velkou krabicku, kterou bychom ho prikryli a vyhostili zase pred barak. Vtipne je, ze na tyhle velky pavouky nefunguje spray, kterym se da bezne zbavit mensich kamosu, ale tyhle se jen otrepou a utikaji pryc. Tak ani nemelo smysl to nejak zkouset. Martas ho zkusene priklopil, podsunuli jsme pod nej desky a vynesli jsme ho pred barak. Takhle jsme ho chudaka vypoklonkovali. Rychle jsme dojedli snidani a uz na nas pred barakem cekal taxik, ktery nas vezl na letiste. 

Den prvni – prilet do Christchurch 

Ted uz nas cekal jen trihodinovy let do Christchurch, coz je mesto, ktere se nachazi na jiznim ostrove. Jen pro upresneni, Novy Zeland se sklada ze dvou ostrovu. Na tom severnim sidli vetsina obyvatelstva a nachazi se tam vetsina znamych mest. Na jiznim ostrove jsou ledovce, spousta ovci a nadherna krajina. Pro tento vylet jsme zvolili pouze urcitou cast jizniho ostrova, protoze jsme meli k dispozici jen 12 dni, a to jeste pokud pocitame den priletu a odletu. Let probihal bez jakychkoliv komplikaci, doleteli jsme na cas do Christchurch a podle dohody jsme volali spolecnosti, od niz jsme si pujcovali campervan. Abyste meli predstavu campervan je trochu vetsi osobni auto, kde zadni sedacky se celkem snadno daji prestavet na pohodlnou pohovku pro dva. Jinak jsou tam behem dne sedacky po obou stranach a uprostred se da udelat stolek. Uplne v zadu v aute je potom misto, kde bylo nadobi a dalsi potrebne veci, nad touto skrinkou s nadobim pak umyvadlo, vedle nej mala lednicka a pod ni 35 litrovy barel s pitnou vodou. Podle Novozelandskych zakonu clovek muze zastavit a kempovat uplne vsude, avsak pouze za predpokladu, ze vlastni nebo obyva tzv. selfcontained karavan, cili karavan, co ma zachod a sprchu. To my nemeli, takze jsme si vzdycky nasli kemp, kde jsme zaplatili celkem smesny obnos penez za ustajeni auta a o zbytek jsme se nemuseli starat. Bylo to pro nas neco noveho, jeste nikde jsme takhle nebyli, vetsinou bud spime u nekoho pres airbnb, anebo naopak jen pod stanem. Prestoze nas spolecnost uz mela ocekavat, nejakou dobu jsme se jim nemohli dovolat. Nakonec se to ale povedlo a asi po pul hodine cekani si  nas na letisti vyzvedli. Prestoze ta spolecnost je velka a znama (Jucy), organizace celkem podstatne vazla, vsechno jsme zaplatili a vyridili, ale i tak jsme museli jeste zase cekat. Pry se nase auto teprve cisti. To jsme byli trosku vztekli, ale nedalo se toho moc delat. Nakonec jsme se dockali, jeste jsme v jejich kanclu nabrali brozurky, kam jit, kde je to hezke a taky seznam kempu v ruznych oblastech. Pak uz jsme vyrazili smerem k domovu nasich kamaradu z Cech, Ivci a Lubose. Ivca s nami vloni tri mesice bydlela, takze jsme se na ne vazne moc tesili. Kolem seste vecerni jsme k nim dorazili, chvilku pokecali a odpocinuli, a pak jsme s nimi vyrazili do jedne cinske restaurace na veceri. K nasemu velkemu prekvapeni jsme zjistili, ze Novy Zeland je jeste o neco drazsi nez Australie. Prestoze bych byla prisahala, ze uz to neni mozne, Zeland nas presvedcil o opaku. Hlavne jsme si uz pomerne dost zvykli na levnoucky benzin v Australii, tady to ovsem byla ta spravna bomba. No nic se nedalo delat, museli jsme se prizpusobit. Po navratu z restaurace jsme jeste otevreli lahvinku vinka, povidali a bylo nam fajn. Prestoze se nam moc nechtelo jeste spat (Zeland ma oproti Australii 3 hodinovy posun), vedeli jsme, ze rano musime vstat ponekud brzy, abychom zvladli presun temer na jih jizniho ostrova.

Den druhy – Dunedin 

Rano nam Ivca udelala uzasnou snidani a my se pomalu zacali pakovat, ze vyrazime, kdyz v tom prisel Martas a povida, ze nam nejdou zamknout zadni dvere u auta. Trochu jsem sakrovala, prestoze nam nabizeli, abychom prijeli zpet dol kanclu (na uplne opacnem konci Christchurch a jeste opacny smer, kam jsme potrebovali odjet) a ze nam eventuelne auto vymeni. Nakonec Martas zjistil, ze se dvere sice nedaji zavrit zvenku, ale muzeme to udelat zevnitr. Tak jsme odvolali vymennou akci a vyrazili jsme rychle smer Dunedin. Dunedin je pate nejvetsi Zelandske mesto a na rozdil od Christchurche je celkem hezke. Christchurch je mesto, ktere bylo par let zpet zniceno celkem silnym zemetresenim. Jinak, pokud clovek chce zit na Zelandu, se zemetresenim musi pocitat, a to takrka na kazdodenni bazi. Kdyz jsme se divali na intenzitu a polohu zemetreseni jen v obdobi, kdy jsme tam byli my, bylo temer kazdy den, byt znatelne bylo jen parkrat. K nasemu stesti jsme se vzdycky nachazeli v jine lokalite, takze jsme si to nezkusili na vlastni kuzi. Zadna skoda nutno dodat. Puvodne jsme si mysleli, kolik casu na ten presun do Dunedinu mame, avsak cesta nebyla nic moc, krajina celkem skareda, vubec nic, co by stalo za zminku, az jsme se na sebe s Martasem chvilku divali, jako zda tohle uz je jako ten raj na Zemi. No nic, od treti odpoledni jsme meli domluvenou a zaplacenou cestu za zviratkama Noveho Zelandu, cili jsme nemeli moc casu dumat nad nesmrtelnosti chrousta. Samozrejme jsme tezce nestihali, do Dunedinu jsme dorazili lehce po druhe odpoledni. Poradny obed jsme nestihali, jen jsme cestou zastavili na chvilku na benzine a snedli nejake pecivo nevalne chute. Prestoze jsme vedeli, kde priblizne by nas meli vyzvednout v tom Dunedinu, chteli jsme si to jeste overit v mistnim informacnim centru. Tak jsme zastavili, ovsem jako problem se ukazalo najit misto k parkovani, kde bychom mohli stat az do desate vecer, kdy jsme se meli z vyletu navratit. Zaplatili jsme tedy parkovani na hodinu, zasli do informaci, prisla na nas rada a pani poradkyne na sobe mela cedulku se jmenem Marcela, tak rikam, nejste vy nahodou Ceska? A ona, ze jo. Tak jsme se tomu vsichni zasmali, nicmene nebyl cas na dlouhe debaty, povidame, kde mame zastavit auto. Ona se zamyslela a povida, hm, to bude problem. Sakrys, nakonec nas odkazala nekde cca deset minut od toho centra informacniho. Bylo neco malo po pula, kdyz jsme opet naskocili do auta, prejeli na parkoviste, kde nam neslo zaplatit parkovne, trochu stres, snaha se rychle jeste prevleci a pobalit veci, co budeme potrebovat. Nakonec jsme to nejak zaplatili, a ja uz bezela nahoru do kopce ochotna zatarasit autobusu cestu, aby pockali na Martase. Ten nastesti takrka vzapeti dobehl a jeste jsme dve minuty cekali. Nevyhoda byla, ze jsme s sebou nemeli skorem zadne jidlo, ale na to uz vazne nezbyl cas. Nastesti v program vyletu byla navsteva albatrosiho centra, kde meli i obcerstevni. Parada. A tak jsme se nalodili na minibus, ktery nas vzal na poloostrov Otago. Nejprve jsme jeli kolem jezirek se spoustou ptaku, pak jsme dojeli ke zminenemu centru, kde se vyskytuji volne kralovsti albatrosy. To je neco neuveritelneho, tito ptaci maji totiz rozpeti kridel takrka dva metry, takze celkem neprehlednutelne zvire. Kdyz jsme si jich dostatecne uzili, zasli jsme dovnitr centra se osvezit a taky se ohrat, protoze venku byla slusna kosa. Po asi pulhodince, uz krasne najedeni, jsme pokracovali v ceste za tulenema a tucnakama. Vjeli jsme na soukromy pozemek, ktery obyvaly jen ovecky. Ty byly uplne nadherne, ale jsou to potvurky zvedave, jakmile vsak clovek vytahl fotak, s hlasitym beee se klidily. Sesli jsme dolu k plazi nejprve se podivat na novozelandske tulene, kteri se valeli na skaliskach, pak jsme se presunuli na jinou plaz, kde se vyskytuji tucnaci a nekdy i lachtani. V teto casti Noveho Zelandu jsou dva druhy tucnaku, tucnak nejmensi, stejny jako v Australii, a pak tucnak zlutooky, coz je treti nejvetsi tucnak na svete (teda pokud pani pruvodkyne nelhala:-)). Prestoze se tucnaci behem dne vydavaji na more a je tezke je do zapadu slunce videt, meli jsme stesti na nektere jedince tucnaku nejmensich, co zrovna preperovali a tim padem byli doma v hnizdech. Ti druzi tucnaci se prochazeli celkem bez skrupuli po plazi, a tak jsme zaujali strategicke misto v jedne pozorovaci budce a divali se. Bylo totiz na co. Pote uz jsme se museli pomalu vracet, tak jsme naskocili do minibusu a jeli. Kolem ctvrt na deset nas vysypali zase zpet u informacniho centra, otazka byla, kde se vyspime. Zacali jsme tedy hledat nejake kempy, ale uz jsme nemeli moc casu, ani energie. Nastesti jsme pak objevili jeden jeste otevreny. Prestoze si rekli celkem nehoraznou cenu, spanek se uz hlasil, tak jsme nesmlouvali, zaplatili, abychom si konecne mohli oddechnout. Prvni noc spani v aute nebyla nic moc, neustale jsme se budili a zase usinali, rano jsme lehce pripominali mrtvoly, ale doufali jsme, ze si brzy zvykneme a podda se to.    

Den treti – Catlins national park

Treti den rano jsem se po probuzeni vydala na nakup nejakych nejnutnejsich veci. Cekala nas cesta zkrz Catlins national park az do mesta Invercargill. Protoze jsme se s Martasem spatne domluvili, nechali jsme doma nabijecku na muj fotak. Z toho jsem byla lehce rozmrzela, takze jsme se snazili neco koupit v Dunedinu. Vzhledem k tomu, ze to byla nedele, skorem vsude bylo zavreno a nesehnali jsme nic (nastesti se zadarilo asi o dva dny pozdeji). Nedalo se nic delat, jeste jsme se staveli v supermarket pro nejake jidlo a vydali se na cestu. Prvni zastavka byla u Nugget pointu, kde je krasna prochazka k majaku. Tam jsme se prosli, pak se staveli jeste u vodopadu Purakaunui a pak uz jsme se pomalu zacali rozhlizet po mistu na prespani. Dojeli jsme do jednoho kempu, kde doslova a do pismene chcipl pes. Cena za prespani asi 5 dolaru na osobu, sprchy zadne, jen zachod. Dobre na tom ale bylo, ze v cene bylo i vstupne do botanicke zahrady, kterou majitele udrzovali. Tak jsme zaparkovali auto, sebehly se k nam slepice s kuraty, asi cekaly, ze je budeme krmit, ovsem my jim nic nedali a vydali se na prohlidku zahrad. Byla to velka parada, akorat zapadalo slunicko, takze jsme si to moc uzili. Behem teto noci jsme uz spali jako zabiti, jen se docela vyrazne ochladilo, takze jsme museli byt prikryti od hlavy az k pate. Pozn. kdyby se vam nahodou zdalo, ze nektere dny jsme nedelali skorem nic, vezte, ze vzdalenosti na Zelandu si moc nezadaji s vzdalenostmi v Australii, cili dostat se do dalsiho mista/ mesta nekdy zabralo takrka cely den.

Den ctvrty – Te Anau a jeskyne 

Dalsi den jsme se rano krasne nasnidali. Zase se na nas prisla podivat kurata. My jsme si davali snidani, zatimco kolem nas opisovala zver, v jednu chvili rikam Martasovi, heled, nelezou nam ty potvory nahodou do auta? No, jasne, ze jo. Jakmile jsem vstala, uvidela jsem dve kurata trajdajic na pristrojovce, tak jsem je vyhnala, v klidu jsme dojedli a vyjeli dal. Musim se priznat, ze do teto chvile se mi Zeland nezdal nejak ohromne uzasny, nevideli jsme nic, co bychom jeste nevideli, takze jsme z toho byli lehce presli. Ale nedalo se toho moc delat. Behem dopoledne jsme dorazili do Te Anau, mensiho mestecka, kde priroda uz zacinala byt moc pekna, vsude same kopce a nadherne cista voda. Od dvou jsme meli zaplaceny vylet do jeskyni, tak jsme jeste stihli zajit na obed a objevili jsme hned vedle restaurace zachody, kde jste se za mirny poplatek mohli i vysprchovat. Protoze jsme vedeli, ze budeme opet nocovat v kempu bez sprch, rozhodli jsme se, ze po navratu z jeskyni si sem zaskocime. Jeste jsme museli zavolat do jedne spolecnosti, s nimiz jsme meli naplanovany vylet na Milford Soundu, abychom si potvrdili, ze druhy den bez jakychkoliv komplikaci funguji. Abyste tomu rozumeli, na Milfordu (fjordu) prsi vice nez 250 dni v roce a dost casto k tomu i nehezky fouka, za takovych podminek jsou vylety na kajacich (coz jsme meli zaplaceno) zruseny a presouvany na jine dny. Firma nam potvrdila, ze bez problemu druhy den funguji, takze at se nebojime, ze zitra to bude prima. Pote uz jsme se bezeli zaregistrovat na vylet na jeskyne a nasi rezervaci promenit za listky. V cene naseho vyletu do jeskyni byla i plavba po jezere Te Anau, ktere ma na delku asi 60 km, takze zadny drobek. Vypluli jsme zvesela, pani pruvodkyne nam do mikrofonu povidala ruzne zajimavosti o teto oblasti, i jak jeskyne byly objeveny. Ve chvili, kdy zahlasila, jake mame stesti, ze vestinou jim prsi, spustil se pekny destik. Tak jsme z hlavni paluby museli zalezt do podpalubi, ale i tak uz jsme behem deseti minut brzdili. Sli jsme do jeskyni, ty byly nadherne, skrze jeskyne tekla reka a bylo neuveritelne, jakou silu mela. Pani pruvodkyne nam vsechno popisovala a ukazovala, bohuzel se v jeskynich nesmelo fotit. Kdyz jsme dosli na konec jeskyne, cekala na nas mala lodicka, tam jsme si postupne pekne nasedali a za naproste tmy jsme vyjeli. Pani pruvodkyne se drzela provazu, ktery byl skrz jeskyni natazeny, takze my nemuseli vynakladat zadnou aktivitu a ona nas vezla do casti, kde svitilo tisice malych svetylek. Byly to glow worms, hmyz, ktery vytvari jakesi kokony, ktere pomoci bioluminescence sviti. Za naprosteho ticha a tmy nas povozila misty, kam bychom se zrejme jinak nedostali a bylo to vazne uzasne. Pote nas pozvali na kavu a caj do takoveho mensiho vzdelavaciho centra, kde jsme pockali na vsechny ostatni skupiny, a spolecne jsme se pak nalodili na lodicku, ktera nas vzala zase zpet do Te Anau. Dest vubec nechtel prestat, takze to bylo trosicku protivne, ale tak vedeli jsme, ze na Zelandu prsi takrka nepretrzite, cili nas to zase tolik neprekvapovalo. Staveli jsme se jeste osprsit a umyt hlavu a pak jsme vyrazili na cestu k poslednimu kempu pred cestou k Milford Soundu. Kdyz jsme odjizdeli z Te Anau, povsimli jsme si jiste cedule, ktera hlasala, ze cesta k Milford Soundu je diky spadlym kamenum uzavrena. Nicmene bylo cca sest vecer, cili jeste dve hodiny casu nez padne tma, tak jsme predpokladali, ze se o to nekdo do rana postara. Z Te Anau k Milfordu vede jen jedna cesta cca 100 km dlouha, ktera dle podminek trva od 2 hodin vice. My jsme priblizne za 50 km meli zastavit v kempu, kde jsme planovali preckat noc do rana. Prestoze jsme jeli nadhernou krajinou, moc jsme to nevnimali, protoze krome toho, ze prselo byla i celkem mlha, takze panoramata jaksi zanikala. Po prijezdu do kempu jsme zaplatili opet smesny peniz za preckani noci, snazili jsme se za vytrvaleho deste a vetru neco uklohnit na nasem varici. Navlikli jsme na sebe plastenky a nastesti nas dobra nalada neopoustela, tak jsme se tomu vsemu od srdce smali. Po veceri jsme jeste chvilku povidali a pak zalehli, bo jsme rano museli velmi brzo vstavat.

Den paty – Milford Sound 

Ve ctyri rano nam zazvonil budik, sice se nam moc nechtelo vstavat, ale predzvest vyletu na kajacich po Milford Soundu (obrim fjordu v narodnim parku Fiordland) byla silna motivace. V sedm rano jsme totiz byli objednani na puldenni kajakovani na Milford Soundu spojene s pozorovanim vychodu slunce. Jen pro upresneni, na Zelandu v tuto dobu nevychazelo slunicko drive nez v pul osme rano. A tak jsme fofrem pobalili auto, nasnidali se a vyrazili v pul pate na cestu, ktera muze trvat slabsi hodinku, ale i treba dve. Po asi dvaceti minutach jizdy jsme stale za naproste tmy dorazili k velke zavore, kde bylo proste a jasne napsano, silnice uzavrena. TO SNAD NE!!!! Fakt me to stvalo, protoze zatimco cely predchozi vecer i noc jsme slyseli, jak pomerne silne fouka a vytrvale prsi, rano nebylo ani pamatky po neprizni pocasi a cista oblhoha plna hvezd slibovala vyjimecny den na Milfordu. Hm, to asi jo, ale bez nas. U brany jsme potkali jeste dve mlade Nemky, ktere mely jit na kajaky s nami. Stejne jako v Australii, na vetsine mist na Novem Zelandu neni signal. Takze jsme se ani nemohli spojit s tou nasi firmou, abychom je informovali, ze nedorazime, protoze je cesta zavrena. Super. Jedine, co nam zbyvalo bylo se vratit celou cestu cca 2 hodiny do Te Anau, kde tato firma mela pobocku, tam se domluvit a pak uvidet. Byla jsem z toho zdrbla, jeste jsme na par aut blikali a rikali jim, ze je cesta zavrena, ale asi po pul hodine cesty nas to pak preslo. Stejne to nikomu nedalo a jeli se podivat az do konce k zavore, zda nahodou nekecame:-) My se behem cesty zpet do Te Anau snazili dovolat do te firmy, ale teprve cca deset minut od Te Anau se nam to podarilo. Rekli jsme jim, ze tedy jedeme do jejich kancelare, a ze se s nimi chceme domluvit, co a jak. V kancelari jsme se nakonec objevili neco malo pred tri ctvrte na osm, pockali na pani, co s nami volala, aby nam nastinila nase moznosti. V kanclu jsme se srazili tri skupinky lidi, ty dve Nemky, my s Martou a kupodivu dalsi Cesi (teda Cech a Slovenka). Nejprve jsme premysleli, ze bychom jeli do Queenstownu a pak se pozdeji vratili, ale kdyz jsme koukli do mapy a videli, ze do Queenstown jsou to minimalne dalsi tri hodiny jizdy, preslo nas to. Je totiz jasne, ze bychom se zpet uz nikdy nevratili. No, pani nam navrhla, ze bychom se misto ranniho kajakovani mohli zucastnit kajakovani odpoledniho se zapadem slunce. Vylet misto na 3 hodiny by byl asi 4-5hodinovy a trochu narocnejsi uroven, ale je i drazsi a nam by ho nechali za stejnou cenu. Hned jsme se pani ptali, jake je dnes hlasene pocasi na Milfordu, a rikala, ze nadherne a ze by byla skoda tento den propasnout. A bylo rozhodnuto! Behem dopoledne meli silnicari odstranit kameny na ceste, bylo jasne, ze cekaji az bude poradne svetlo. Pote se otevrou opet i vsechny vylety atd. Pred kancelari jsme chvilku povykladali s temi Cechy, kde byli, kam maji namireno atd a pak se vydali na druhou cestu smer Milford Sound. Tentokrat uz ale bylo na co se divat. Tato cesta je vyhlasena jednou z nejkrasnejsich na svete a nutno poznamenat, ze celkem po pravu. Byla to naprosta nadhera, diky tomu, ze jsme nijak nespechali, jsme meli cas zastavit, kde jsme chteli a kde se nam libilo, a hlavne na jak dlouho jsme chteli. Bylo to vazne dechberouci, protoze ty skaly v kontrastu s blankytne modrou oblohou. Fakt parada. Cestou na Milford stoji na ceste tunel, ktery se projizdi vzdy jen v jednom smeru. Lide rikali, ze tam byva desny naval a dlouhe fronty. No, nevim, pred nama stalo asi pet aut a jeli jsme hnedka, ale je jasne, ze to mohlo byt jen velke stesti. Po prijezdu na Milford jsme se sli naobedvat do mistni kavarny, pak jsme meli jeste asi hodinku cas, tak jsme se na chvilku v aute natahli. Je to vyhoda mit auto, kde se da spat:-) Musim rict, ze po tom vsem dobrodruzstvi jsem si potrebovala trochu odpocinout, abych byla schopna zvladnout 4 hodiny na kajaku. Pak uz prislo na radu nase kajakovani. Dojeli jsme do firmy, ktera poradala vylety, tam nas slecna pruvodkyne vybavila jejich oblecenim, aby nam nebyla zima, pak nepromokavyma bundama a sprycdekama, aby nam do lodi neprselo a neteklo, nahazeli jsme na takovou barku nase kajaky a vyjeli jsme na Milford. My jsme si s Martasem samozrejme museli vzit tabletky na morskou nemoc, protoze do fjordu samozrejme tece ocean a ten je vsechno jen ne klidny a nechtela jsem nikde pak zvracet. Na mensi lodicce nas dovezli do zatoky asi 12 kilometru od pristavu a tam nas vypustili na kajaky. Meli jsme dvojkajaky, v nasi skupine bylo jen sest lidi a pruvodkyne, takze celkem sedm. Krome nas tam byly i ty dve Nemky z rana a jeste jeden par lidi z USA. A tak jsme jeli, na zacatku, kdyz jsme meli spoustu sil to bylo fajn, nicmene, ne zrovna klidna voda si zacala vybirat svou dan, ruce bolely jako blazen, a tak uz jsme si nebyli uplne jisti, zda ctyrhodinovy vylet byl uplne nejlepsi napad:-) Pruvodkyne byla uzasna, sypala na nas ruzne zajimavosti spojene s timto mistem a v jednu chvili nam povida, vidite na skale ten zlom. A my, ze ano. A ona nam vysvetlila, ze to je misto kde se potkavaji dve litosfericke desky, a proto je na Milfordu temer kazdy den zemetreseni. Ale hned nas uklidnila, kdyz povida, ale ono to na vode stejne moc nepoznate:-) To jsme se zasmali. Pak jsme na skalach potkali povalujici se tulene, to jsem z toho byla celkem nadsena. Meli jsme s sebou malou podvodni kamerku, takze jsme se snazila nas natacet, ale ono s padlem v ruce to nejde uplne, jak by si clovek predstavoval. Pak zase nam rika, mate radi plachteni? A my, ze ano. Ona vytahla takovou mensi plachtu, uvazala to na padla obou kluku (Martas a ten Amik), chytili jsme vsechny lode dokromady, my s tou Americankou holkou chytily predni cast plachty a vztycily vzhuru. Vitr se do plachty za chvilku oprel a tahnul nas nadhernych cca 5 kilometru. Musim rict, ze se nam to vsem naramne hodilo, protoze jsme uz byli celkem unaveni, tak jsme si odpocinuli. Pak uz jsme behem dalsi hodinky dojeli zpet do pristavu, pomohli pani pruvodkyni uklidit lodicky, my se rychle prevlekli, protoze prestoze nam nikam nemelo natect, tim jak jsme machali ruzne padlama plus strikaly vlny a i behem toho plachteni, nam natekla voda za krkem az do lodi:-) Pokud mam byt uprimna, byl to naprosto uchvatny zazitek, protoze behem odpoledne na Milfordu nebyl vubec nikdo, takze jsme ho meli cely pro sebe. Clovek je pokorny, oproti tem obrim skalam si pripada maly a nicotny, ale zazitek naprosto nepopsatelny. Pak uz jsme naskocili do auta a mazali jsme zpet do auta, abychom co nejrychleji projeli tunelem, kdyby treba meli nejake napady ho zavirat. To nastesti nehrozilo, ale projeli jsme ho ve chvili, kdy se akorat smrakalo vsude kolem a na ty uzasne skaly padala tma. Protoze jsme meli uz velky hlad, zastavili jsme na jednom odpocivadle tesne za tunelem a ohrali si pekne konzervu fazoli s chlebem. Sedeli jsme v zidlickach a divali se do kraje, ktery zavalovala tma, opravdu nadhera. Pote jsme se zabalili a dojeli zase do toho kempu, kde jsme spali den predtim. Hadate spravne, meli jsme co delat, abychom si vubec vycistili zuby a padli jsme do pelechu naprosto podtati. Spali jsme behem vteriny.

Den sesty – Queenstown 

Behem sesteho dne jsme se vypravili do Queenstownu. Jak uz jsem psala, cesta byla celkem dlouha, cca 3 a pul hodinky. Po ceste jsme se zastavili v krasne kavarne na obed a snazili se trosku odpocivat. Kolem druhe hodiny odpoledni jsme dojeli do mesta a zaparkovali pekne v centru. Hned jsme se vydali na jednu z nejznamejsich atrakci Queenstownu a to jeho lanovku. Kdyz jsme platili, museli jsme se rozhodnout, zda chceme jit i na motokary (luge), coz je dalsi vyhlasena atrakce. Protoze jsme nemeli tuseni, jak dlouha je ta trasa pro motokary, vzali jsme jen dve jizdy pro kazdeho. Kdyz jsme vyjeli nahoru lanovkou, otevrel se nam dalsi pohled na drahu motokar a jeste jednu mensi lanovku dale nahoru. Pak taky naprosto dechberouci vyhled do kraje. Queenstown se nachazi uprostred hor, vsude kolem jsou nadherna jezera s pruhledne cirou blankytne modrou vodou, naprosta parada, opravdu radost pohledet. Konecne jsme se dostali do toho raje, co tak kazdy popisuje:-) Kdyz jsme se dostatecne pokochali, uschovali jsme si batohy v pripravenych skrinkach, vybrali jsme si helmu nasi velikosti a vydali se na uplny vrcholek hory. Odsud se jezdilo na motokarach, clovek si mohl vybrat dve moznosti, bud lehci trasu, anebo trosku vice adrenalinovou. Nasi prvni jizdu jsme jeli tu lehci, druhou pak tu slozitejsi. Byla to vazne legrace. Kdyby clovek tusil, ze to bude takova sranda, byli bychom uz dole zaplatili za vice jizd, ale dokupovat pak dodatecne nahore vyslo dost draho, tak jsme se na to vykaslali. I tak to bylo moc prima, jeste jsme se vsude prosli, behem prochazky jsme taky na piskovisti pro deti objevili obri bagr, ktery si deti mohou ovladat samy, nabirat pisek atd. Museli jsme to vyfotit synovci Bohouskovi, protoze toho by to jiste nesmirne baviloJ Pak jsme se odmenili zmrzkou, ale protoze obloha slibovala zrejme pekny mazec, rychle jsme se vydali zase dolu.  Martas mezitim nasel kemp, kde prespime, jeste jsme se courli mestem a pak uz se zvesela vydali ke kempu. Tuto noc jsme stravili v naprosto uzasnem a trochu drazsim kempu, protoze jsme si planovali uzit teple vody a trosku pohodicky pri vareni. Abyste rozumeli, protoze zacalo slusne lejt a foukat, vareni v aute nepripadalo moc v uvahu, tak jsme nasli kemp, kde meli velkou spolecenskou mistnost, ktera byla vybavena kuchyni. Tam jsme si pripravili veceri, mezitim jsme napsali pohledy, ktere jsme v centru zakoupili a vydali jsme se na kute.

Den sedmy – Arrowtown a Wanaka 

Kdyz jsme se rano probudili, prselo jako z konve. Ostatne uz jsme na Zelandu byli tyden a prselo jenom jednou, to se Zelandu moc nepodobalo. Podle meteorologickeho radaru, ktery mame v telefonu, jsme zjistili, ze ma prset jen dopoledne cca do 11, a tak jsme to moc neresili a trochu si prispali. Rano jsme si udelali krasnou snidani, dali si sprchu a pomalu zacali balit veci. Sice jsme tim padem prisli o vylet na konikach, ale nedalo se nic delat. Totiz kolem Queenstownu se natacelo celkem dost scen z filmu Pan prstenu a nekolik vyletu na konich vedou lidi prave po stopach tohoto filmu. Prislo mi, ze by to byla prijemna zmena, ale museli jsme jet dal a dopoledne proprselo, tak jsme to vzdali. Jakmile prestalo prset, naskocili jsme do auta a vyrazili smer Arrowtown. To je male mestecko, ktere lezi cca deset kilometru od Queenstownu. Je to moc hezke na prochazku, tak jsme tam zastavili, jednak hodit do schranky pohledy a jednak se trochu projit. Prolezli jsme jakesi cinske zahrady, kde byla popsana nestastna historie cinskych pricestovatelcu, a vydali se opet na cestu smer Wanaka. Po ceste jsme samozrejme zastavovali na ruznych odpocivadlech, abychom poridili fotky a uzili si ty panoramata:-) Pak jsme se uz priblizili k jednomu adrenalinovemu centru, kde lidi skakali v nadherneho mostu bungee jumping. Na tohle my s Martasem nemame moc zaludky, ale tak jsme se tam aspon prosli a pozorovali cvrkot, kdyz jsme si vsimli, ze tam maji jeste jednu atrakci. Jednalo se o tzv. flying fox (v prekladu netopyr), je to atrakce, kde vas pripnou na takovou sedacku a jedete po lanech dolu nad skalama a rekou. Adrenalin vpodstate zadny, ale je to pekne. Tak jsme si to s Martasem zaplatili a cekali, nez na nas dojde rada. Asi to muze byt vetsi adrenalin, pokud se clovek necha povesit treba za nohy, ale my jsme jeli normalne v sede hlavou dopredu:-) Bylo to moc pekne, kdyz jsme absolvovali tohle, jeli jsme pak dale na Wanaku. Tam jsme dorazili nekdy kolem pul ctvrte odpoledni. Wanaka je mensi mestecko, ktere se rozprostira kolem nadherneho obriho jezera. Tak jsme se trochu courli mestem a zaparkovali se na jidlo v jedne mistni restauraci. Jeste jsme se dosli poradit do mistniho informacniho centra, protoze dalsi den jsme meli v planu velky vyslap. Puvodne jsme planovali cca 3-4 hodinovy vyslap s urovni obtiznosti stredni, jenze cesta k tomuto vyslapu byla rozbahnena a doporucovana pouze pro auta 4x4, coz my jsme nemeli. Pani nam ale obratem doporucila vylezt na jinou horu. Pry je v okoli bezpecne nejvyssi a vyhled je uzasny. Sice delka vyslapu byla odhadnuta na 5-6 hodin a uroven jako tezka, ale pry se tim nemame nechat odradit. To nas pravda trosku zarazelo a lehce znervoznovalo, ale moc nam toho popravde nezbyvalo. Tak jsme se domluvili, ze do toho pujdeme a jeli jsme si pred tim pekne odpocinout, opet do levnouckeho kempu.

Den osmy – vyslap na Roys peak 

Den se povedl jako malovany, vstavali jsme celkem brzy, abychom se co nejdrive vypravili na vyslap na Roys peak. Tato hora totiz meri 1578 m a parkoviste je priblizne ve 250 metrech nad morem. Kdyz jsme zastavili na parkovisti a ja pohledla vzhuru, celkem jsem se pod vousy zasmala a moc jsem neverila, ze bych tohle vazne mohla vylezt az nahoru. Nicmene i tak jsme vyrazili. Uz po patnacti minutach jsem zacala celkem slusne pocitovat, ze jdeme do dost nepekneho kopce, fuj. Ale statecne jsme stoupali vyse a vyse. Rikala jsem si, ze to vlastne vubec nemusim vyjit, ale protoze jsem stara jesita, nedalo mi to, takze jsem si furt rikala, jeste tamhle vyjdu, jeste do dalsi zatacky a timto stylem jsem lezla cca 2.5 hodiny. To uz jsem zacinala mit celkem dost, slo se vpodstate neustale do kopce, zadna aspon obcasna rovinka na odpocinuti, ani nahodou. Nektere useky byly docela dost hnusne strme, ze se mel clovek skorem chut prikrcit a lezt po ctyrech:-) Po tech dvou a pul hodinach prisla dost vazna krize, to jsem se podivala nad sebe na ten zbyvajici krpal a mela jsem sto chute jit zase zpet dolu. Potkavali jsme lidi, co uz sli dolu a ti nam rikali, at vydrzime, ze na konci je to vazne parada. Ja citila, ze se mi uz klepou nohy, a tak jsem se opatrne Martase zeptala, zda se nechce vratit. Ten se pousmal a povida, pokud chces jit zpet, klidne jdi, ja dojdu nahoru a pak se sejdeme dole. Hm, to bylo pod mou uroven:-) Cili jsem se opet hecla a sla dal. Za neuveritelne tri a pul hodiny jsme stali na vrcholu hory. Neptejte se me jak, sama to nevim. Pocit to ale byl uzasnej a to asi ani nemusim mluvit o tom nadhernem vyhledu, uprostred vsech ostatnich hor, vsude sama jezera, fakt fantazie. Zatimco nahoru to jde dycky tezko, rikala jsem si, ze dolu by to nemuselo byt tak desne. No, ale bylo to skoro stejne desne jako nahoru. Nohy nas uz oba celkem slusne bolely, do toho jsme lezli cely den na slunicku, ktere si pomalu, ale jiste zacinalo vybirat svou dan. Vim, ze chodit na silnem slunicku pro me moc neni, protoze dostanu celkem brzy upal, ale ono vetsinu dne bylo trosku pod mrakem, takze to slo. Na ceste zpet jsem ale uz citila, ze to nebude dobry, ze mam upal. Kdyz jsme se konecne po sestihodinovem vylete (ano nahoru jsme sli 3.5 hodiny, dolu 2.5 hodiny) doplazili dolu k aute, me uz se chtelo celkem slusne zvracet. Martas vedel, ze to neni zadna legrace, tak jsme dojeli do jednoho kempu (tentokrat zase lepsiho s teplou sprchou), Martas vyridil a zaplatil vsechno sam, koupil mi colu, protoze vi, ze to mi dost pomaha a pak me takrka donesl do sprchy. Ja se nechala bicovat nejprve studenou, pak teplou vodou cca deset minut, az se zaludek opet vratil tam, kam patril. Musela jsem si vzit i prasek na hlavu, ale nastesti to vsechno zabralo a celkem brzy se mi ulevilo. Hura. Pak jsme jeste chvilku sedeli u auta na kempovacich zidlickach, udelali jsme si veceri, a pak s velkou radosti cca v sedm vecer zalehli.

Den devaty – Mt Cook/ Aoraki + jezero Tekapo 

Kdyz jsme se v sobotu rano probudili, necitili jsme skorem nohy. Bylo jasne, ze dnes se zadne velke chozeni konat nebude. Nicmene v planu byla navsteva vesnicky kolem Mt Cook, nejvyssi hory Noveho Zelandu (v reci puvodnich obyvatel, Maoru, se tato hora jmenuje Aoraki). Cesta tam byla nadherna, opet spousta jezer, krasne zasnezene vrcholky hor, proste nadherna krajina. Kolem poledniho jsme dorazili do vesnicky, trochu jsme se porozhledli a udelali si malou prochazku. Ja jsem se neustale snazila videt papouska keu, ktery je pry desne zvedavy a pry velka potvora – neukradne jen to, co nevidi. Nicmene, prestoze jsme se vydali na mensi vychazku, abychom meli lepsi vyhled na Mt Cook, zadnou keu jsme nevideli. Skoda. Prosli jsme se asi jen na hodinku, i tak se moje telo, zejmena pak nohy, zacalo bourit, tak jsme se rozhodli se odmenit a dojet do horkych pramenu v mestecku Lake Tekapo (jezero Tekapo). Kolem pate jsme stali pred bazenama, pripraveni se vrhnout do vody. Musim rict, ze to bylo moc prijemne a celkem naplast na bolave nozky. Tam jsme se dosyta vyrachali a pote vyrazili hledat nejaky kemp. Nejprve jsme jeli zase do jednoho horsiho, ale ten se nam opravdu hodne nezdal, tak jsme se sbalili a jeli do jednoho malinko lepsiho, ktery byl hned u jezera. Trochu jsme se obavali, jaka bude tady u vody teplota, protoze i na mistech bez pritomnosti jezer ci rek byla slusna kosa. Co se teplot tyce, celou dobu bylo celkem rozumne behem dne, cca od 15 do 20 stupnu, avsak behem noci teplota klesala takrka k nule. Tady jsme stravili nasi posledni noc v campervanu. Bohuzel, spalo se nam tam opravdu dobre. Docela bych si dovedla predstavit mit neco podobneho doma:-)   

Den desaty – Akaroa a navrat do Christchurch

V nedeli jsme se bohuzel uz museli pomalu vracet do Christchurch, chteli jsme se jeste zastavit v Akaroa, coz je mesto hned vedle Christchurch. Akaroa byla drive sopka (hodne hodne davno), ktera stala na brehu oceanu, ale pote mohutnou erupci se provalila ta strana otocena do oceanu, takze zustal jen polokuzelovity utvar a na jeho brezich bylo vybudovane mesto. Ne, ze by tam bylo neco desne uzasneho, ale jen jsme byli zvedavi a chteli jsme to videt. Cesta probihala bez vetsich komplikaci, stavili jsme se tedy v Akaroi a pak uz jsme se navraceli do Christchurch. Kolem sedme vecerni jsme se objevili u Ivy s Lubosem doma. Dali jsme si veceri a povidali, co jsme kde behem cestovani prozili. 

Den jedenacty – zoo Christchurch

Na posledni cely den na Zelandu jsme meli naplanovanou navstevu mistni zoo. Stale jsem chtela videt ty papousky kea a v teto zoo se chlubili, ze jich maji spoustu. Tak jsme po ranu vyrazili. Hned prvni stace byla voliera s keama. Vubec jsme netusili, s kym mame tu cest, nicmene key nam to okamzite objasnily. Asi tri se hned pri vstupu sletly na Martase a behem dvou sekund se mu zobakem zacaly dobyvat do batohu. Museli jsme je az odehnat, aby nam daly pokoj. Pochopili jsme vzapeti, ze uz cekaly na ranni krmeni, protoze hned vzapeti cvakly dvere a chovatel jim prinesl misticky s ovocem, zrnim a ruznymi laskominami. To bylo pak na dlouhou dobu po zabave, protoze se key venovaly zradlu a ne nam. Tak jsme obesli dalsi vybehy, zoo se nam moc nelibila, jeste jsme nakrmili zirafy, ale celkove to bylo takove stare a roztahane. Pak jsme se ke keam jeste jednou vratili, protoze ja jsem taky chtela fotku s keou. Trosku jsem jednu musela postouchnout, aby si me vsimla, ale jakmile si me vsimla jedna, tak samozrejme hned i ostatni. Tak jsem si je trosku pohladila a uzila si je a mohli jsme jit domu. Jinak, jeste jedna poznamka, key jsou docela obri, myslela jsem, ze jsou to spise takova mensi prditka, ale tohodle zvirete je fakt kus:-)

Pak uz jsme jeli s Martasem na obed do Ceske restaurace, ktera v Christchurch funguje, dali jsme si poctivou svickovou a strudl a jeli jsme k Ivce domu. Priznam se, ze po tydnu cestovani jsme meli celkem dost, tak jsme si vice nez radi na chvilku schrupli. Pak uz jsme vyklidili vsechny veci z auta, protoze do seste odpoledni jsme ho museli vratit. Vraceni auta probehlo celkem bez obtizi, Ivca si nas po praci vyzvedla jejich autem, abychom si nemuseli platit taxika, anebo hledat nejake jine moznosti. Sice jsem trosku sakrovala, kdyz Martas zjistil, ze v prave vracenem aute nechal telefon, tak jsme se museli otocit a jet pro nej, ale pak uz vse bylo ok. V klidu jsme dorazili k Ivce domu a zacali balit veci, protoze brzy rano jsme odletali.

Den dvanacty – odlet domu

V utery jsme zamerne zakoupili let v sest rano, abychom mohli jit po priletu rovnou do prace. Vstavali jsme cca ve ctyri, Lubos se nabidl, ze nas odveze na letiste. Tak jsme chvilku po ctvrte vyjeli, abychom se zvesela odbavili a presne na cas odleteli zpet do Brisbane.

Prestoze jsme na Novem Zelandu stravili pouze 12 dni, bylo to naprosto uzasne a doufam, ze se nam jeste nekdy podari se sem zase vypravit. Ja vim, to pisu o vsech mistech, tak uvidime do budoucna, jak se to vyvine:-). Urcite bychom ale jeste chteli prozkoumat severni ostrov.