Od velryb az k Vanocum

Tak uz jsem zase dlouho neztratila slovo tady na blogu, tak to musim rychle napravit, protoze jakmile uderi Vanoce, nejen, ze nebudu v Brisbane, ale jeste ke vsemu zrejme psani blogu bude moje posledni starost. To neberte jako nejakou stiznost a jedovatou poznamku o psani blogu, to jen, ze pres to plne bricho sladkosti a svickove se zrejme nebudu moct hybat:-) Asi vam tim padem doslo, ze na Vanoce se budu rochnit v Cechach……tesim se totiz na vanocni atmosferu a ne smazeni rizku pri ctyriceti stupnich ve stinu. Jen pro doplneni, do Cech odletam 16. prosince a vracim se začátkem nového roku.

No, tak kde asi tak zacit, stalo se toho pomerne dost, bohužel tentokrát nechybely i dost smutne udalosti. Nicmene, mozna by bylo nejlepsi zacit tam, kde jsem minule prestala, abych v tom nedělala moc velke zmatky. Prestoze podle dulezitosti bych zrejme musela zacit nekde jinde….  

Cili, chystali jsme se na pozorovani velryb. Vylet na velryby byl uzasny, zazili jsme moc peknych chvilek vcetne nekolika vtipnych prekvapek, to urcite stoji za zminku. Stejne jako vzdycky jsme si pres nas oblibeny server Airbnb zamluvili ubytovani v Hervey Bay (pokud se nedivate do mapy Hervey bay je misto na sever od Brisbane, druhy bod, ze ktereho se vyjizdi na pisecny ostrov Fraser, bo geograficky lezi presne naproti sobe). Na cestu jsme se vydali az v sobotu, protoze pondeli byl statni svatek, a tim padem nemelo cenu se nejak stresovat a pospichat. Vylet za velrybami jsme meli zamluveny na nedeli. Doprava dle ocekavani byla vsechno, jen ne plynula, cili jsme se ani nestacili stavet na obed v nasi oblibene destinaci Noosa. Obed jsme jen narychlo zhltli po ceste, protoze diky zdrzeni na cestach nas lehce tlacil cas. Pokud si i dobre pamatuju, bylo to nekde v KFC – katastrofa:-) Pani, u ktere jsme spali jsme slibili, ze se ukazeme nekdy kolem treti az ctvrte odpoledni, a samotna cesta bez zacpy je na cca 4 hodinky.  Nicmene nasemu  slibu jsme dostali, kolem ctvrte jsme byli na miste. Pani, původem z Italie, nas vrele uvítala a ubytovala. Vybrali jsme si tentokráte nadherny, celkem velky apartment, vlastní zazemi vcetne kuchynky, paradicka. Rychle jsme sjeli ještě nakoupit a pak uz bylo celkem pozde, tak jsme si jen pripravili veceri a zalehli do pelechu, protože jsme rano museli relativne brzy vstavat. Naridili jsme si budika a zvesela usnuli. Protože nase lod vyjizdela rano v osm, chteli jsme zavčasu vstát a bylo třeba byt na miste aspoň patnact minut před vyplutim. Bylo celkem tezke se z kanafasu vykopat, teda Martovi to slo celkem bez problemu, ale me se moc nechtělo. Po rychle snidani jsme naskocili do auta a padili do pristavu. Vypadli jsme se z baraku celkem pozde, takze jsme pak dost pospichali, abychom prisli včas. Celkem bez problemu jsme objevili parkoviste, umistili jsme tam nase auticko a milovymi skoky sebehli na molo. Tam uz byla otevrena informacni přepážka a pani na nas dost udivene koukala, když povida, vase lod vyplouva v osm. A my na ni, však jasne, to je za deset minut a ona na nas….nene, to je za HODINU a deset minut. No, chápete asi spravne, ze jsme vstali o hodinu drive. Ten den se totiž prave menil cas ve všech ostatních statech Australie, s jednou výjimkou a tou je Queensland…..ano, v nasem state se v jako jedinem nemeni letni a zimni cas, a nase telefony byly nejake zmatene. Tak jsme se tomu celkem zasmali a zacali jsme premyslet, jak tu hodinu zabijeme. Nakonec jsme v nedaleke restauraci usedli na kavicku a palačinky:-) Co se asi taky jiného mohlo dat delat ze…. Tam jsme stravili peknou hodinku a posleze jsme se odebrali k lodi.

Posadka byla uz od pohledu moc mila, co me velmi tesilo, bylo, ze nepouzivali zadne jednorazove nadobi, všechno myli v ruce, aby to bylo setrne k prirode. Samozrejme jsme se naladovali tabletama na morskou nemoc, nejsme zadni zacatecnici, abychom si nechali znicit cely vylet tim, ze budeme na zadni palube zvracet. No, ocean nebyl nijak rozboureny, ale do klidného mel taky dost daleko. Protože Hervey Bay je uzasna destinace k pozorovani velryb, je to nejsevernejsi místo, kam velryby pluji, rodi tu mláďata a uci je plavat a skákat a tak, hned od prvního momentu jsme byli takříkajíc obklopeni velrybami ze všech stran. Velryby ty mlade skakaly a blaznily a my si to nalezite uzivali. Litali jsme zleva doprava a zase zpatky, podle toho, kde se zrovna velryby vynorovaly. Na chvilku jsme nasli par velryb, kterym jsme za mak nevadili a tak se nam predvadely ze všech stran, placaly ploutvema, skakaly a proste delaly vselisjaky skumprnadle, aby nas pobavily:-) Mezitim na zadni palube bylo par lidi zelenych jako sedma, bylo mi jich lito, ale pokud se pilule na morskou nemoc nevezmou včas, pak uz to moc nepomaha. Procez clovek kolem těchto jedincu s náležitou litosti chodil, uzival si pohosteni na lodi a taky tu nadhernou podivanou. Když si k nam pak prisel na kus reci morsky vlk, kapitan, svěřila jsem se mu, ze jsem si myslela, ze by se jako ty velryby mohly priblizit uplne az k lodi. On mi rikal, ze uz jedeme pozde, ze tohle se deje spise v druhé pulce srpna, protože to jsou pritomne velryby ve veku cca teenageru a ty jsou velmi zvedave. Takze se asi neda nic delat, pristi rok budeme muset opet na velryby, a to v druhé pulce srpna:-) Nicmene i tak nam kapitan ukazal, jaky skrabanec jim na lodi zanechal jeden velrybi manevr, kdyz samice ocasem lehce prelestila bok lodi:-) Do pristavu jsme se navratili az po druhé hodine odpoledni a uprimne musim rict, ze představa, ze tech šest hodin někdo stravil zeleny na zadni palube, no celkem mazec.  Zbytek vikendu jsme pak uz nedelali nic extra uzasneho, trochu jsme se porozhledli kolem a v pondělí jsme vyrazili na cestu zpet do Brisbane. 

Pote, co jsme se vratili z velryb, jsem rychle musela udelat všechny potrebne testy, abych mohla ridit nas skutrik. Protože jsem v Cechach nikdy zadny ridicak na motorku nemela, logicky mi ho nemohli ani uznat ze. Hlavne od 1. rijna se menila vyhláška, takze by bylo krajne vyhodne, to všechno zvladnout ještě před tim terminem. Samozrejme tou dobou uz bylo ke konci zari a casu moc nezbývalo. Nastesti mi ale stacilo udelat před koncem zari jen online test a tim ukazat, ze umim dopravni předpisy. To jsem udelala a musela jsem se pote objednat na jizdy. Dopredu mi rekli, ze pokud nevim,  jak s motorkou, musim si zaplatit vic nez jednodenni kurz. Nicmene po udelani online kurzu jsem uz motorku smela ridit, jen me Martas musel doprovázet. Takze jsme zacali na parkovištích, pak pomalu na osamělých ulicích, az jsem si pak pomalu troufla i do provozu (tim, ze jsem dělala ridicak jen na automatickou motorku spousta starosti jako práce se spojkou odpadla). Ten ridicak, na který jsem si musela udelat ty jizdy, je potom jen licence, kdy uz muzu jezdit sama bez doprovodu. Tak jsem se začátkem listopadu na tento uzasny kurz vypravila. Byla jsem trosku v obavách, co mam ocekavat, ale nakonec to bylo moc prima. Uprimne jsem si rikala, ze to nebyla zadna legrace a jsem docela rada, ze to nedaji každému debilovi….no i když tam se mnou par debilu bylo. Ale pekne po poradku. Zacalo se brzy rano úvodním skolenim vevnitř. Tam jsme vyridili par formalit a pote nas okamzite nahnali na motorky (proto rikali, ze pokud se někdo neumi rozjet, tohle není kurz pro nej). Cela banda asi 12 lidi jsme prejeli na jejich venkovni treninkove stanoviste, kde nam zacali dva skolitele zadavat ruzne ukoly. Hned zpočátku zacali zhurta, když chteli, aby každý na motorce udelal několik osmicek za sebou. Ta osma na zemi mela delku asi ctyri metry, takze naprosta kontrola motorky a perfektni balance byly nezbytny. To jsem dost podělala, kuzele ohranicujici danou oblast jsem párkrát porazila a o plynulosti jsem si mohla nechat jen zdat. Nicmene další a další ukoly prinasely uz vetsi jistotu, uz jsem vedela, co si muzu dovolit a jak poradne motorku/ skutrik ovládat. Myslim, ze to bylo naprosto perfektni, ke každému cviceni nam vysvetlili, kdy se to v realu muze hodit a pak nas do zblbnuti nechali delat ta cviceni, dokud to všichni dobře nezajeli. Když jsem se zminovala o tech blbcich, měli jsme tam particku nejchytřejších a nejsebevedomejsich borcu, co měli pocit, ze by skolitele měli skolit oni, a tak jsme byli svedky par vtipných scének. Nastesti skolitele byli evidentne na tyhle idioty uz zvykli a pripraveni, takze s nimi celkem zametli. Po asi trech a pul hodinách stravenych na tehle cvicne plose jsme jeli na obed. Nutno poznamenat, ze tohle všechno probihalo venku při asi 35 stupnich ve stinu, kde jsme všichni byli vybaveni plnou polni, cili ochranymi obleky, rukavicemi, helmami. Dokud se jezdilo, tak to slo, ale ve chvili, kdy jsme třeba cekali na ostatní, kterym cviceni moc neslo, to bylo celkem peklo. I když instruktori si toho byli vedomi, a dycky nas hned hnali do stinu a pobizeli nas, at si odložíme helmy a bundy atd. Po obede jsme měli jizdy v plnem provozu, nacvik otoceni do protismeru a na konci nas vzali s motorkama na dalnici. Když jsme tohle všechno splnili a dojeli, cekaly na nas certifikáty, které nas opravnovaly ridit motorky. Hura. Uprimne jsem si pak rikala, ze to bylo velmi uzitecne a doufam, ze se to v budoucnu bude hodit.

Krome vyse popsane zabavy a jedne narozeninove oslavy syna našeho kamaráda Peti, jsme byli poněkud zamestanani praci a pak taky starostma, které prichazely z Cech…. Kdyz jsme byli v USA na dovolene, dozvedeli jsme se, ze Martovo deda je vazne nemocny. Uprimne jsme doufali, ze se z toho dostane, a prestoze jsme vedeli, ze je to vazne, nechteli jsme si to moc pripustit. Deda mel rakovinu plic s obrovskym neoperovatelnym nadorem sahajicim az k srdci. Prestoze prvni dve kola chemoterapie zabraly dobre a dedovi se ulevilo, na dalsi uz bohuzel nemel silu, a tak mu odmitli dalsi chemoterapii ordinovat s tim, ze by to uz bylo zbytecne trapeni. Tuto informaci jsme se dozvedeli nekdy zacatkem listopadu a behem dvou dnu jsme pro Martina koupili letenky do Cech. Chtel se jet jeste rozloucit. Nakonec odletel ve stredu 16. listopadu. Po priletu ve ctvrtek ho vyzvedla mamka se segrou na letisti a jeli rovnou za dedou. Dale pak byli domluveni na navstevu i v patek, nicmene kdyz tam kolem poledne prisli, zjistili, ze deda usnul navzdy. Bylo mu 76 let. Martas byl hodne zniceny, navic se i pral s casovym posunem, no nebylo to zrovna jednoduche. Do toho toho meli v praci celkem dost, takze se nedalo zustat dele. V nedeli musel zase nazpet. Byl to velmi kratky vylet do Cech, v podstate na otocku, ale verim, ze mel Martas radost, ze se s dedou stihl rozloucit. Ja jsem byla dost nestastna, ze jsem s nim neletela, protoze jsme o tom chvilku uvazovali. Jenze tim, ze poletim domu na Vanoce, by toho uz bylo moc. Tak jsem aspon poslala mamce a dedovo manzelce Danusce do Cech kyticky, abych jim poprala uprimnou soustrast a udelala aspoň trosku radost. No, ta neschopnost pomoci takhle na dalku je velmi neprijemna. V utery 22. listopadu pak kolem jedne ranni prijel Martas zpet do Australie, tak jsem na nej cekala, abych si ho mohla vyzvednout na letisti. Domu jsme dorazili nekdy kolem druhe, presto Martas zvladl rano vstat a jit do prace. S vypjetim vsech sil vydrzel az do patku. Nechapala jsem na co jede, protoze ja jsem byla hotova a to jsem ani nikde nebyla. V sobotu pak chudak dostal migrenu, ale spis se mi zdalo, ze uz telo vysilalo SOS signal, ze si potrebuje odpocinout. Martas je samozrejme porad smutny, ale zivot se pomalu zase vraci do zabehnutych koleji.  Navic musime fungovat v praci a zarizovat další nutne věci doma......

Co se tyce nasich dalších novinek, další podstatnejsi je ta, ze jsme konecne zalogovali zadost o trvaly pobyt tady v Australii (uplne jsem zapomnela zminit, ze nase anglicke testy dopadly dobre). Dostali jsme proto obratem potvrzeni, které nas opravnuje používat australskou zdravotni pojišťovnu tzv. medicare. Jakmile jsme tohle obdrzeli, vypravili jsme se do naší soukrome zdravotni pojistovny projednat, zda bychom nemohli zmenit nase pojisteni (drahe jako prasatko) za něco levnějšího. K nasemu velkému prekvapeni jsme s okamžitou platnosti pojisteni nadherne zmenili a ucet je skorem polovicni. Tak z toho mame celkem radost, protože jsme platili dost velkou sumu.

Jak uz jsem predesilala, v praci se toho taky nedeje uplne malo. U Marti je celkem klid po pesine, mají toho sice hodne, takze Martas chodi domu dost pozde, ale co se pohody tyce, na to si zrejme stěžovat nemůže. Zato u nas na institutu by se krasne mohla psat beckova telenovela, protože kdyby se nase prihody hodily na obrazovku, jeden by neveril, ze je tohle mozne. Abyste rozumeli. Hlavni sef Geoff se rozvedl a byl z toho nejakou dobu smutnej. Nicmene jakmile si nasel novou pritelkyni, velmi se poveselil, to by samo o sobe nebylo nic spatneho, to však za predpokladu, ze by neprestal totalne pracovat. Takze ted aby si s nim jeho lidi sjednavali schůzky tak mesice dopředu. Samozrejme kolem me krkavci krouzi a nezapomenou mi připomenout, ze ja jsem ta stastna, protože pracuju pro Adama. No, uprimne mam taky celkem pocit, ze jsem vyhrabala diamant, bo Adam je clovek pohodovej, nemá rad velke drama a snazi se tomu jakkoliv předcházet. Problem trosku je, ze se poslední dobou sefove nemůžou moc dohodnout. Geoff zcela ocividne pohrda Adamem, coz si Adam samozrejme nenechava moc libit. Krasna atmosféra, dalo by se celkem dobře krajet napjeti, takze cekame, co z toho vypadne. Obcas mi vazne prijde, ze Geoffovi fakt preskocilo v hlave. Coz na mem soudu az tolik nezalezi, ale všichni lidi, kteří vždy při Geoffovi stali, se ted k nemu otaci zady a mam dost silny pocit, ze jeho laborka pujde jako sutr ke dnu. Adam se snazi osamostatnit, jak jen to jde a jsem za to celkem rada. Protože Adam dostal svůj první grant, na který jsme cekali, posunulo ho to do vetsi volnosti a nezavislosti. Pote, co byly granty oznameny jsme spolu měli celkem vaznou debatu na téma me budoucnosti. Adam se tvaril velmi nadsene (az bych skoro rekla ze az moc), řekl mi, ze je spokojen jakou cestou se moje práce ubira a ze mi planuje smlouvu prodlouzit na dele nez předtím. Predtim jsem mela smlouvu na pul roku, takze v breznu, kdy mi smlouva vyprsi, bych snad mohla dostat alespoň rocni kontrakt. To by bylo fajn. Taky mi rikal, ze bych mela vyrazit na nejakou zahranicni konferenci, tak ještě musim popřemýšlet, ale zrejme to vyhraje mezinarodni konference v Yellowstonu, která se bude konat pristi rok v cervnu. To se ještě uvidi, jak se budou věci vyvíjet. Snazim se situaci v praci brat s nadhledem, ale je to nekdy dost tezke, protože všichni lidi kolem jsou otraveny a nastvany. Ted se tim snazim moc nezatezovat, tesim se na navstevu Cech a tajne doufam, ze se to cele brzy nejak rozštípne....

Toz priste uz velmi pravdepodobne bude příspěvek v novem roce…..tak krasne Vanoce a všechno nejlepší do nového roku…..a hlavne budme všichni zdravi, protože to je to uplne nejdulezitejsi:-)

Velka cesta po narodnich parcich USA

Jak jsem minule slibovala, tento prispevek bude cely venovany nasemu velkemu a dlouho ocekavanemu vyletu po narodnich parcich zapadnich statu USA. Nutno poznamenat, ze tento vylet jsme zacali planovat priblizne v dobe, kdy jsme spolu s Martasem chodili asi dva roky. Cili mame skluz pouhych sedm let:-). Pohoda.

Posledni pracovni tyden bylo uz celkem tezke se soustredit na neco jineho, nez na pripravy, nastesti toho v praci uz nebylo mnoho, takze jsme to zvesela doklepali do konce. Behem vikendu jsme jeste meli par mensich akci, zejmena pak za zminku stoji rozlucka s Martovo oblibenou kolegyni Steph, ktera se s nami rozloucila a odleta koncem zari do Kanady. Musim rict, ze kdyz jsem si vybavila nas odlet do Australie, trosku mi sel mraz po zadech. Pro ni je to vlastne naprosto stejny krok do neznama, vzhledem k tomu, ze je puvodem z Noveho Zelandu. Je nam to obema docela lito, protoze jsme si se Steph dobre rozumeli a byla to takova Martovo spriznena duse. Jeste pred odletem jsme s ni proto zasli na obed a rozloucili se. Jeji posledni den v praci byl totiz ten patek, co my s Martasem sedeli v letadle nad Pacifikem a navraceli se do Australie. Pote jsme se jeste na chvilku sesli s Martovyma kolegama v parku, abychom si s nimi zahrali svedskou spolecenskou hru a pak uz byl cas jet domu zabalit veci.

V nedeli rano jsme opousteli Brisbane. Letadlo nam letelo kolem desate dopoledne, cili rano jsme nahazeli do tasek posledni drobnosti a vypravili se na letiste. Cekal nas trinactihodinovy let do Los Angeles, kde jsme meli mit na prestup asi dve hodinky. Odbaveni trvalo celkem dlouho, z nejakeho neznameho duvodu byla u prepazek Virgin Australia desna fronta. Nicmene myslenka prave zacinajici dovolene nam vhanela usmev do tvare a nejak nam bylo vsechno ostatni temer jedno:-). Kdyz jsme konecne odbavili nase zavazadla, zjistili jsme, ze ani nesedime vedle sebe, alebrz jen pres ulicku a pochopili jsme, ze nas let bude zrejme velmi plny. To se taky zahy potvrdilo. Nejprve nas tech trinact hodin dost desilo, ale musim uprimne priznat, ze to uteklo jako voda, letadlo se ani nehnulo, zhledla jsem asi ctyri filmy, do toho neustale nosili nejake jidlo ci piti, takze let krasne utekl a pristavali jsme v Los Angeles. Trochu jsem se bala, aby na imigracnim bylo vse v pohode, ale zdalo se, ze urednicka moc nezajimame a po par dotazech typu, kde se tady berete, nas s nakyslym usmevem pustil. Hura. Tak ted uz jen casove zanedbatelny let do Salt Lake City. Jen tak pro poradek a uplnost jsme do Salt Lake City, kde bydli Martovo Rodina, co nas mela vyzvednout, hlasali, jak letime pekne na cas a ze za cca tri hodinky jsme na miste. K nasemu udivu prisla zpet zprava, ze nas cekaji az zitra:-). Cert vi, kde se stala chyba, nicmene nakonec vsechno dobre dopadlo, Jituska, Martovo segra, honem sebrala deti, se kteryma zrovna jezdili na konich a jeli domu pripravit veci, na ktere se mysleli, ze maji jeste cely jeden den:-) My se tomu celkem zasmali a zvesela jsme nastoupili na druhy let. Odleteli jsme presne na cas a cca za hodku a pul se s nami pristalo jako do perin v Salt Lake. Na letisti na nas uz cekala vyrechtana Martovo segra a uplakana Martovo mamka (ktera s Jitou priletela na konci leta z Cech). Bylo to celkem dojemne setkani, protoze uz jsme se nevideli dost dlouhou dobu. Prestoze oba lety byly v naproste pohode, uprimne se priznam, ze me tesilo, ze jsme konecne v cili. Behem chvilky jsme byli u Jitusky doma, kde jsme se vysprchovali, najedli a trochu odpocinuli, a pripadali jsme si jako vymeneni. Navzdory casovemu posunu, kdy jsme poprve v zivote leteli pres datovou hranici a tim padem se vratili do vcerejska, jsme vydrzeli az do pozdniho odpoledne a kolem osme vecerni jsme zalehli.

Během následujících dnu jsme jen odpocivali, uzivali si Martovo rodinu, sem tam nekoho navstivili, ale hlavne jsme se snazili pokoupit věci, které se nam zdaly v Australii dost drahe. Bohuzel diky rozdilu v kurzu amerického a australského dolaru se ty rozdily uz celkem stiraly. Presto jsme nakoupili jeden velky kufr bot a obleceni a dalších potrebnych věci. Je mi jasne, ze dalších pet let rozhodne nakupovat nebudeme:-) Cas utikal neuprosne rychle a nez jsme se stacili nadat, byl patek a cekali jsme na prilet moji segry Helenky a kamarádky Janiny. Ten den jsem uz od rana byla jako na trni, Martovo mamka a Jituska se mi smaly, protože jsem pobihala sem tam a neustale se strachovala o věci, které jsem jen tezko mohla ovlivnit. Holky vyletaly v patek rano, letely do Londyna, odtud do Los Angeles a pak do Salt Lake City. Ano, na ceste tam si trochu zajely, protože se zemepisne vpodstate vracely z LA do Salt Lake. Ale nedalo se nic delat, nazpět uz totiž letely primo z Los Angeles, takze ten let byl vlastne celkem vyhodny. Holky se v prubehu ozyvaly, sice diky spatne sile signalu prisly zprávy trochu dele, nez by mely, ale kazdopadne jsme se byli schopni dorozumět, kde ze to vlastne jsou a kdy je cekat. Me trosku desila lehci bourka, která se nad Salt Lakem prohnala priblizne v době, kdy se holky blizily k pristani. Nicmene, my s Martasem naskocili do auta a jeli si pro ne na letiste. Ještě další věc, co rozhodne stoji za zminku, a sice rizeni na druhé strane. My totiž v Australii jezdime po leve strane a ja se celkem bala, ze to bude zase sok. Martas me utesoval, ze si rychle zvykneme a at se nebojim. No, když jsem poprvé sedla do auta na druhé strane, a byla zmatena jak lesni vcela, i Martas musel uznat, ze je to divnejsi nez myslel. Nastesti jsem si celkem rychle zvykla, takze se nic desneho nestacilo stat:-) Po prijezdu na letiste jsme zjistili, ze holky uz pristaly, a tak jsme je u vchodu netrpelive ocekavali. Objevily se během dalších deseti minut. Další kolo place, dojemného obimani a vitani. Pote jsme zjistili, ze holkam nepriletely kufry, vyplnili jsme tedy kontakt na sebe a dozvedeli se, ze by kufry mely dorazit během noci a k ranu by mely byt doruceny na Jitusky adresu. Takze zaadna velka pohroma. 

Po prijezdu si holky daly sprchu a veceri, ještě chvilku jsme na balkone krafali s drinky v ruce, abychom to nase radostne setkani trosku zapili. Jituska mezitím s detma a mamkou balily, protože se rozhodly odjet na vikend kempovat s prately k nedalekému jezeru (no nedalekému, šest hodin jizdy). My jsme stejne vyrazeli v nedeli na cestu, tak by bylo hloupe kvůli nam kempovani rusit ci posouvat. Jituska a spol vyrazeli v sobotu brzy rano cca kolem pate, my jsme vstavali, abychom se s nimi rozloucili. V prubehu našeho louceni dojely kufry Helenky a Janiny, cili všechno dobře dopadlo a my byli ready se v nedeli odebrat na naší cestu. Kolem pul seste vstala i Helenka, rikala, ze se uz nejakou dobu prevaluje a ze diky casovemu posunu uz nemůže spat. To ja zase pekne zalehla, protože me se na rozdil od Helci spat rozhodne chtelo:-).

Kolem devate rano jsme se všichni sesli, rychle jsme se nasnidali a pote vyrazili vyzvednout auto z nedaleke pujcovny. Měli jsme zamluvenou takovou mensi dodavku, aby se nam tam vesly všechny kufry, jidlo i všechny propriety, které byly potřeba. Na desátou jsme tam měli byt, během chvilky jsme vyridili všechny nalezitosti a detaily a mohli jsme jet domu. Tam jsme nabrali Helenku, která na nas cekala, a vyrazili na mensi vylet jen v okoli Salt Lake City. To hlavne z toho duvodu, abychom dali holkam trosku vice casu se vzpamatovat před naší velkou a dlouhou cestou. Abychom ale pozvolna zacali s poznavanim, vzali jsme holky na Antelope island (ostrov antilop). Je to poloostrov cca dve a pul hodinky jizdy autem od Jitusky baracku, kde zije celkem obstojna populace bizonu a vidlorohu americkych. Tesne před obedem jsme dorazili k cili. Protože na nas padl hlad, staveli jsme se na obed v jedine otevrene restauraci. No, restaurace je zrejme poněkud honosny nazev pro tu malou kucu, kde delali nez hamburgery a hranolky. Nedalo se nic delat, dali jsme si všichni hambace a zvesela jsme se hned shodli, ze z nejzdařilejších tento hambac rozhodne není. Nicmene ucel to splnilo, hlad jsme zahnali a mohli jsme se vydat poznávat ostrov. Nejprve jsme se sli projit ke slanému jezeru, pote jsme v dalce spatrili pobihajici bizony a holky nutne potrebovaly jet bliz, aby si bizony vyfotily. Jeden obzvláště vyvedeny jedinec se valel nejdříve na zemi, pak se postavil, ruzne se oblizoval a vůbec pozoval, jak se dalo, před nasemi objektivy. Když jsme se bizonu nabazili, vyjeli jsme na vyhlidku a samozrejme jsme fotili jako blazni nadherne vyhledy. Cestou dolu jsme narazili na rodinku vidlorohu amerických, nejprve se zdalo, ze si celkem drzi distanc, ale za chvilku uz prebihali kolem auta a tak jsme vylezli a fotili jako smyslu zbaveni. Potom se ostatne není co divit, ze musí clovek probirat tisice fotek, ze:-). Pak uz jsme se pomalu ubirali smerem k Jitusky domovu. Ještě jsme se staveli na chvilku na nakupy potrebnych věci, jako jidlo a pak nejakych hadriku pro Jancu a jeji rodinu a bylo hotovo. Vecer jsme si pripravili rizky, abychom měli první den proviant na cestu:-). Pak uz jsme si jen tak na verande chvilku povidali a celkem brzy zapadli do kanafasu. Během noci se strhla docela nepekna bourka, sice nas to nijak extremne nebudilo, ale zaznamenali jsme to.  

Když jsme rano vstali, vitala nas samozrejme Helenka, která se opet brzy vzbudila diky casovemu posunu. Dobirali jsme si ji, jak to, ze nam nepripravila palačinky, které den předtím slibovala. Jenze Helenka nam sdelila, ze během noci prijela Jituska s rodinou zpet. Ze ji toho moc nerekli, ale ze pry bylo spatne počasí, uletel jim stan ci co, a tak, ze se vratili domu. A tak ji bylo trapne strachat a hledat věci na palačinky, prestoze Jitusce by to bylo naprosto sumak. Jakmile  jsme vstali a zacali se dole pohybovat, probudili jsme mamku a Jitusku. Prisly dolu za nama. Mamka byla dost pobledla a bylo videt, ze je smutna. Toz nezbývalo, nez ji trosku rozveselit. Helenka s sebou privezla tresnovici od našeho tatky, tak povidam, mamko dej si trosku, at si veselejsi. To se ji hned rozzarily oci a dala si poradneho panaka. Se slovy je vyborna se ji vratila i lepsi barva i nalada:-) Holky nam pak licily jejich strasti, ze když dorazili na místo a postavili stan, během dvou hodin se strhla hrozna bourka. Zvedl se taky ohromny vitr, který vyrval ze země stan a placl s nim doprostřed jezera, u kterého stanovali. Sice se jim par lidi z okoli snažilo pomoci, ale při hrozne bource se nikomu do vody nechtělo, a tak se většina věci, nevyjimaje fotak, telefon a hromadu pradla, proste potopila. Stan nastesti vytahli, když to nejhorsi odeznelo, fotak se taky podarilo najit, ale telefony byly nenavratne pryc. Plus skoro veskere obleceni se potopilo a bylo to tam. O stesti v nestesti se da rozhodne mluvit, protože se nikomu nic nestalo. Deti z toho byly samozrejme vydesene, a tak se dospelaci rozhodli, ze se jede domu. Takze chudaci zase ridili domu tech šest hodin a dorazili nekdy kolem druhé rano. To byl teda vylet.

My jsme z toho vlastne nakonec měli i radost, protože jsme tim padem ještě znovu videli Jitusku, mamku i deti. Bruce byl chudak uplne vyrizenej, protože dlouho v noci ridil, takze ten byl během dopoledne, kdy my se loucili a odjizdeli v naprostem komatu. My jsme mezitím dobalili zbytek věci, co nam zbyval, nahazeli jsme všechno do auta a zbývalo nez se zase rozloucit. Bylo to opet emocionalne dost vypjate, takze jsme to skoro všichni zucastneni obreceli, nicmene pak uz byl cas vyrazit na cestu. 

Den první – narodni park Arches

Pro ty, kdo by nevedeli, podotykam, ze jsme na cestu vyrazili ze Salt Lake City, z hlavního města státu Utah, coz se nachazi v zapadni casti stredu USA. Udelali jsme si samozrejme hnedka fotku stavu tachometru, abychom byli schopni dohledat, kolik kilometru jsme najeli. Vydali jsme se smerem na jih do národního parku Arches (oblouky). Tak zacalo nase dobrodruzstvi. GPSka, kterou jsme si s sebou privezli z Australie ukazovala krasnych 230 mil cesty (prevod 1 mile=1.6 km) a cca 3.5 hodinky. Cesta nam ubihala celkem dobre, kecali jsme, pousteli si ruzne pisnicky a bylo veselo. Po asi dvou hodinkach jizdy jsme se staveli natankovat a na obed jsme zbodli nejake ty rizky z domova, ktere jsme si den predem pripravili. Samozrejme jsme s sebou vezli i velke mnozstvi vody a koupili jsme jednu polystyrenovou bednicku, ze ktere jsme udelali lednicku. Vzdycky pres noc jsme namrazili dve velke flasky vody, ktere jsme pak vlozili do te bedny, prihodili k tomu jidlo podlehajici zkaze a uzavreli. Takhle jsme meli jistotu, ze  nam jidlo do vecera, kdy jsme zastavili na nocleh, vydrzi. Na motelech vetsinou lednicky byly, cili se jidlo jen prendalo do opravdove lednicky a zase jsme dali znovu vody namrazit.

Pote, co jsme se pekne napucli rizkama, jsme se opet vydali na cestu. Zbyvaly nam necele dve hodinky. Nez jsme se nadali, stali jsme pred branami narodniho parku. Janina v Cechach vyhodne z druhe ruky schrastila karticku, ktera stoji cca 100 dolaru a plati jako vstupne pro cele auto na jeden rok do vsech americkych narodnich parku. Vsech bych asi radeji mela opravit na vetsinu, ale budiz. Stejne to byl kauf stoleti, protoze Janca to koupila od kolegyne, ktera parky jela asi dva mesice pred nami, cili karticku uz nepotrebovala, a my ji dostali za polovinu ceny:-) U vstupu do parku se tvorila mensi kolona, ale i tak se nam behem patnacti minut povedlo vjet do parku. Protoze jsme planovali asi dvouhodinovou vychazku v parku, rozhodli jsme se moc neotalet a dojet az na misto, odkud jsme chteli jit. Behem dalsi pul hodinky jsme projeli park, ktery byl nadherny, skaly zlutooranzove barvy, skalni utvary, ktere jen ztezi sly uverit, ze nevytvoril clovek umele. Proste nadhera, ale nejprve prochazka. Tak jsme dojeli do cile, zaparkovali auto a vydali se na prochazku k Delicate Arch, nejznamejsi to oblouk, ktery je i ve znaku statu Utah. Cesta nebyla spatna, bylo teda celkem horko, jen se slo prekvapive stale do kopce:-) Po asi ctyriceti minutach se Janine udelalo spatne, tak se od nas odpojila a rikala, ze pocka ve stinu, pripadne se vrati do auta. Abyste si nemysleli, ze jsme ji chuderu nekde zanechali samotnou, touto cestou proudily davy lidi a po ujisteni, ze je ji spatne jen od zaludku a at jdeme, jsme vyrazili. Skoda, ze jsme to nevedeli, v tu chvili nas od konce delilo asi jen patnact minut chuze. No, nevadi, my tri jsme dosli az k oblouku, byl naprosto obri a nadherny, tak jsme si ho vyfotili ze vsech stran a uhlu a vydali jsme se nazpet. Janina uz v chladku pod stromem nesedela, takze jsme sli az k autu. Tam jsme ji nasli, rikala, ze se ji uz ulevilo, pravdepodobne to bylo zpusobeno jen horkem:-) Kdyz jsme sesli dolu, jeli jsme jeste na jednu dalsi vyhlidku na Delicate Arch, tam uz se zase nechtelo moc nam s Helenkou, tak jsme si sedly dole pod kopcem a cekaly na Janinu s Martasem. Ti se za patnact minut vratili, ze to bylo moc pekne. Pak uz nas trosku tlacil cas, tak jsme jeste objeli vyhlidky na utvary nazvane Balanced Rock (balancujici kamen), Elephants (sloni), Windows (okna) a spousty dalsich oblouku a utvaru. Byla to naprosta nadhera, az oci prechazely. Nutno poznamenat, ze i na me bylo celkem dost velke horko, rekla bych, ze se teplota pohybovala kolem triceti stupnu, nicmene na tehle vyprahle pousti byl clovek na otevrene plose, takze to slunicko pralo jako blazen. I tak jsme se shodli, ze nas prvni park byl super, nasedli jsme do auta a sjeli k hlavni brane parku, kde jsme si ted uz v klidu vyfotili vstupni ceduli a pak jsme se zvesela obcerstvili jidlem, co jsme meli v aute (zase ty rizky!!!!). Martas pak koukl do mapy a nasel mestecko, kde bychom mohli najit nejake rozumne ubytovani. A tak jsme se vydali do Monticella, maleho mestecka cca 1h jizdy od Arches. To uz Helenka mela trosku problem drzet oci otevrene, nicmene v Arches by nebylo, kde spat, takze jsme nemeli na vyber. Protoze vsude u cesty byly cedule upozornujici na cily nocni zivot ruznych jelenu a zveri tomu podobne, byla jsem celkem rada, kdyz jsme se setmenim dojeli do Monticella. Tam jsme se zeptali v prvnim motelu Roadway Inn, zda maji volno a oni meli. Od prvni noci se pro nas stala sit motelu Roadway Inn velmi popularni, nejen pro svoji cenu, ale i proto, ze v cene ubytovani byla povetsinou i snidane/ wifi a celkem prostorny pokojik se dvema velkymi postelemi. Kvalita sluzeb se samozrejme na ruznych mistech lisila, ale to nam zase tolik nevadilo. Bylo jasno, stojime, vybalime a muzeme si odpocinout. Hura.  

Den druhy – Monument valley (udoli monumentu)

Druhy den jsme vedeli, ze nas opet ceka dlouha cesta. Meli jsme se totiz dostat do Monument valley, pres Navajo national monument (Navazsky narodni monument) az k Antellope Canyon. Rano jsme se posilnili celkem slusnou snidani v motelu a s dobrou naladickou jsme se vypravili na cestu. Podle mapy jedno z prvnich mestecek, co nas cekalo, melo byt Bluff. Uz podle nazvu je jasne, ze jsme si z toho utahovali, ale jake prekvapeni bylo, kdyz jsme dojeli do mestecka, kde meli krasnou vyhlidku na uskupeni dvou kamenu Twin rocks (dvojcata). Byla to velka parada, hned pod touto skalou bylo informacni centrum se suvenyry, zachody a terasou s tunou kolibriku. Janina byla v raji, nahanela nejen suvenyry, ale i ty kolibriky, vsichni jsme se obcerstvili, udelali si fotky s vyrezanymi sochami indianu  a bylo na case popojet. Kolem obeda jsme prekrocili statni hranici z Utahu do Arizony a prijeli jsme k vstupu do Monument Valley. Neptejte se me proc, ale na tento park se nase karticka nevztahovala. Trochu jsme frfnali, ale i tak nam nezbylo nic jineho, nez zaplatit, chteli jsme li vstoupit. Po prijezdu na misto nas stiznosti jako mavnutim kouzelneho proutku opustily. Vyhlidka nadherna, misto uzasne, vari teple obedy, jdeme tam:-) Tak jsme si udelali pauzicku, nafutrovali se v mistni restauraci za celkem slusnou cenu, pak se trosku porozhledli kolem, dofotili zbytek prirodnich kras a bylo na case opet popojet. Janina mezitim v mape vyhledala kudy k Navazskemu narodnimu monumentu, takze cil trasy byl jasny. Tam jsme se zastavili behem odpoledne a udelali si malou prochazku k vyhlidce na indianska puebla, ktera byla vytesana ve skale do piskovce. Z dalky se zdala tato starodavna obydli celkem mala, ale bylo nam jasne, ze realna velikost je dost zkreslena tim, ze jsme se na to divali pres cele udoli. I tak to bylo moc pekne a poucne. Pak jsme se opet vydali na cestu a projizdeli jsme kolem Antellope Canyonu, kam jsme moc chteli jit, ale vstupne do tohoto parku je mozne pouze s pruvodcem a mista se rezervuji dlouho dopredu. Presto jsme si rekli, ze vyzkousime, zda nahodou nemaji volna mista. Zaparkovali jsme se u takove budky, kde se evidentne prodavaly listky a uz na nas dve cernosky rvaly, zda chceme jet na prohlidku. Ja na to, ze jsme ctyri. A ona, to nevadi a chcete jet? Jojo, ale musime si sbalit veci a vodu. Ne, bud pujdete hned, anebo ne. To se samozrejme nedalo stihnout a na dvouhodinovou prohlidku clovek potrebuje s sebou vodu a osobni veci. Ty nam taky zakazali si vzit, a tak jsme se nedomluvili. Trochu nas to mrzelo, ale zase takova narychlo hej rup akce, kdy bychom byli nuceni vsechny osobni veci vcetne dokladu nechat v aute, se nam nelibila. Nedalo se nic delat. Tak jsme zase naskakali do auta a za chvilku jsme dorazili k obri prehrade Glen Canyon Dam. Prave v tomto miste a touto prehradou zacina jezero Powell, kde Jituska s detma a Brusem stanovali. To vam teda vazeni povim, to byla streka:-) Prehradu i jezero jsme si dosytosti vyfotili, pri rychle pauze jsme dojedli rizky, ktere nam uz lehce lezly usima a po chvilce dalsi cesty jsme se ocitli opet v Utahu. Hehe. V podvecer jsme dorazili do mestecka Kanab, kde jsme pro zmenu opet objevili nas mily motel Roadway Inn. Parada. Ano, pokud koukate na mapu, tento den jsme ujeli zrejme nejdelsi usek cesty, vzdalenost 313 mil.  

Den treti – narodni park Bryce canyon

Kdyz jsme se rano probudili, cekalo nas nemile prekvapeni. Nejen ze snidani si kazdy musel donest na pokoj, protoze bylo k dispozici jen par veci  a to tesne pred recepci, coz znemoznovalo jakekoliv posezeni v klidu. Ale nas harmonogram nam take napovidal, ze ten den vecer se budeme vracet z narodniho parku Bryce canyon podobnou cestou a kdybychom si veci nechali na pokoji a stravili zde dalsi noc, nemuseli bychom balit a nasledne vecer zase hledat dalsi ubytovani. Hromadny souhlas, takze se na to sla Janina zeptat. Prestoze ta noc, kterou jsme na motelu stravili byla za slusnou cenu, za dalsi noc si rekli asi o ctyricet dolaru vice s tim, ze maji pouze dva posledni pokoje volne a tim padem je cena vyssi. Me to neskutecne vytocilo, takze jsem nabehla na recepcni, ze to si snad dela srandu. Ta mi rekla, ze to ma v pocitaci, ze s tim nemuze nic delat, manazerku volat nebude a pokud tu nechceme zustat, at proste jedeme pryc. To bylo to posledni, co jsem potrebovala slyset, pokud maji tolik zakazniku, ze jim na jejich nazoru nezalezi, neda se nic delat. S buckou jsme museli Kanab opustit a vypravili jsme se opet v plne polni na cestu. Cestou jsme potkali postu, kde jsme koupili znamky, a holky nasly konecne bankomat, ktery jim vydal nejakou hotovost takze paradicka.

Z Kanabu do narodniho parku Bryce Canyon to bylo mene nez sto mil, takze za hodinku a kousek jsme se uz zvesela probihali po Brycu. Nejprve jsme se zastavili na obed, abychom na nas velky vyslap nesli s hladovymi zaludky. Dali jsme si polivku s pecivem, dokonce jsme v tomto hotelu nasli schranku a hodili pohledy a pak uz bylo jasno. Jedeme na Sunrise point (misto vychodu slunce). Cestou jsme videli krasneho sysla, ale kdyz jsme zastavili, zmizel. Nevadi, snad narazime na dalsiho. Tak jsme se vybavili vodou, opalovacim kremem a fotakama a hura na cestu. Vybrali jsme si kombinaci dvou vychazek – Queens garden (kralovnina zahrada) a Navajo loop (Navazsky okruh). Ten den bylo krasne pocasi, pralo slunicko, ale mezi temi skalami a v pousti to dost pripalovalo, zejmena pak kdyz bylo kolem jedne odpoledni. Jakmile jsme se vydali na cestu, vsude kolem nas se zacaly vyskytovat veverky. Prvni jsme samozrejme nalezite fotili a uzivali, posleze jsme pochopili, ze od teto chvile az do konce nam budou veverky v patach. Cesta se stacela dolu a dalsi kopec na vyhlidku se nam nechtel slapat, kdyz tu na nas odshora Helenka vola, ze tam proste MUSIME jit, ze tohle jsme urcite jeste nevideli. Tak jsme poslechli a vylezli poslusne za ni. Jo, tak to mela pravdu, nic podobneho jsme opravdu v zivote nevideli. Ten park se slovy neda popsat, byla to naprosta nadhera, ktera cloveka okamzite odzbrojila. Stihle vysoke skalni utvary v zlutooranzove barve, ktere tvorily vselijaka uskupeni. Proste vazne nadhera. Tak jsme schazeli pomalu dolu, vsechno si fotili a uzivali, protoze to se opravdu nevidi kazdy den. Kdyz jsme dorazili k te Queens garden (kralovnina zahradka), na chvilku jsme se posadili, ze si oddychneme. Hned byly u nas veverky a loudily neco k snedku. Dali jsme jim trochu susenky, az pak jsme si precetli, ze se to nesmi. Nicmene dle sirky veverek soudim, ze takovych vytecniku jako my bude asi dost. Pak uz jsme samozrejme zadne veverky nekrmili, ale obcas se zdalo, ze se nas ani veverky ptat nebudou a vlezou si do batohu samy. Jakmile jsme se napojili na Navazsky okruh, cesta zacala neprijemne stoupat do kopce. Bylo to v tom vedru celkem vycerpavajici, ale zato vyhlidky opravdu nadherne. S vyplazenyma jazykama jsme se vysplhali az nahoru, kde jsme se lehce obcerstvili a pote jsme pokracovali az k autu. Prochazka nam trvala asi dve a pul hodiny a okamzite jsme vyhlasili Bryce canyon vyhercem nasi pomyslene souteze nejlepsi narodni park:-) Na chvilku jsme se posadili pred informacnim centrem, Helenka si koupila pivko, ja zmrzlinu a chvilu jsme si uzivali klidek ve stinu. Pak jsme si jeste podel cesty objeli par vyhlidek, nemusim se asi opakovat, vsechno bylo nadherne, ale nejlepsi okamzik byl, kdyz jsem u cesty uvidela zase sysla, tak jsem zastavila, ze si udelame fotku. Sysel, ktereho jsem uprostred louky videla, okamzite zmizel a Janina byla smutna, ze to nestihla vyfotit. Do toho ji rika Martas, tak si vyfot toho druhyho. A my vsichni a kteryho? A Martas otevrel svoje dvere spolujezdce a primo pred nimi stal dalsi sysel, koukal na nas a vubec se nebal rostak jeden. Nastalo velke foceni, byl uzasnej a velikej, malem nam nastoupil az do auta, ale nastesti mel rozum a vyprdl se na to vcas. O dalsich par metru dal jsme staveli opet, to abychom si vyfotili rodinku jelenu wapiti. Pekne se na travicce pasli, tak jsme si je jen vyfotili a jelo se dal. Po objeti vsech vyhlidek jsme toho meli az az, cas pokrocil a bylo potreba se porozhlednout po ubytovani. Ja mezitim dostala slusny upal, takze jsem se prohodila s Janinou, ta ridila, zatimco ja jsem se trochu vzpamatovavala. Pote, co prasek na hlavu zabral mi Helenka nabidla vselek naseho tatky, tak ani nevim, zda tomu nakonec pomohl ten prasek anebo ta tresnovice:-) Po prijezdu k prvnimu motelu jsme se dozvedeli, ze tady sice misto nemaji, ale at se asi ob dve vesnice v Orderville zeptame jedne pani, ma levne a pekne ubytovani. Kdyz jsme tam dojeli, zjistili jsme, ze volno ma, krasnou malou chaticku pro ctyri. Parada. Cena byla tak nizka, az to cloveka zarazelo, ale splnovalo to vsechny nase potreby, takze pohodicka. Rychle jsme se osprchli a navecereli a byl cas jit spat. Jeste jsem si rychle vzpomnela na to ubytovani z rana a musela jsem se smat. Jo, at si oliznou vsechny ctyri, bo my jsme nasli ubytovani stejne pekne a levnejsi skorem o polovinu:-)

Den ctvrty – narodni park Zion

Rano jsme se narychlo spakovali a vyrazili jsme smer narodni park Zion. Pokud se divate na mapu, jeste stale se vyskytujeme na uzemi statu Utah. Diky nasemu super noclehu v Orderville jsme se rano nachazeli necelych dvacet mil od Zionu, cili slaba pul hodinka cesty. Cestou k informacnimu centru na dne udoli jsme jeli krasnymi serpentinami, takze panoramata uzasna a dechberouci a najednou koukame, ze naproti nam stoji auto. Jen tak pro nic za nic v kopci? To asi ne, no a neubehla ani minutka a zjistili jsme proc, pres cestu se promenadovalo stadecko ovci tlustorohych. Parada, ovce se vubec nebaly, takze jsme v druhem smeru i my trosku blokovali cestu, protoze to se muselo zdokumentovat. Nastesti navstevnici takovychto mist tomu naprosto rozumi a zastavene auto je vetsinou pokyn taky sam zastavit a taky fotit:-)

Krasne to vyslo, protoze na tento den jsme meli naplanovanou vychazku korytem reky, coz je aktivita, kterou nikdo z nas predtim neabsolvoval, ale ktera predpoklada velkou unavu po vykonu:-) Protoze zacatek zari je tady stale povazovan za hlavni sezonu, po parku se auta nesmeji sama pohybovat. Na zacatku parku clovek musi zaparkovat a pak dale po celem arealu jezdi zdarma autobusy, kdy muzete libovolne nasedat a vysedat. U brany narodniho parku jsme zaparkovali a sli na vyzvedy. Dozvedeli jsme se, ze pokud mame vsech pet pohromade, mame auto nechat uz tady a nejlepe s nim nehybat, protoze lidi bude hodne a pak uz treba nebude, kde zaparkovat. Rekli si sice o deset dolaru parkovne na den, ale co uz. Pak uz jsme si v nedalekem kramku zapujcili boty a neoprenove ponozy, ve kterych clovek muze brodit vodu a pak taky hulku Krakonosovku. Tomu jsme se nejprve smali jako pominuti, proc si vsichni pujcuji hulky, ale casem jsme to celkem pochopili a prisly nam hulky velmi napomocne, zejmena pak v silnejsim proudu:-) Pote jsme se uz nalodili na palubu autobusu, ktery nas nejprve odvezl na zastavku, kde jsme si dali obed. A pak az k cili k mistu zvanem Temple of Sinawava (chram Sinawavy). Odtud se slo cca kilometr a pul po sousi (za neustaleho dohledu asi tisicovky prezranych veverek) a pak se stezka stacela do vody. Brodite se korytem reky Virgin, ktera je misty uplne melka a misty ponekud hlubsi. Od toho prave mate tu krasnou hulku, kterou se nejenom stabilizujete, ale i pekne ohledate, kam ze se to chystate vstoupit. Obcas nas to zachranilo pred nepeknym namocenim. Do tech bot vam samozrejme nateklo behem prvnich par sekund, pak se to tam v botach pekne zateplilo = zaparilo a na konci dne jste meli krasne varhanky na nohou:-) A to jak znamo je nejlepe vylezt z vody. Asi hodinu a pul jsme kraceli proti proudu ve snaze dosahnout mista zvaneho Narrows, kde se k sobe obe casti skalni rozervy priviraji tak silne, ze se vam az taji dech. Do tohoto mista jsme bohuzel nedosli, ale o krasne scenerie a nadherna mista rozhodne nebyla nouze. Plus byla to velka legrace, kazdou chvilku nekdo vypiskl, kdyz si malem sedl doprostred reky, celkem dost lidi s nama prochazku zacinalo, ale cim se slo dale, tim vice lidi ubyvalo. No, pote, co jsme vyhodnotili, ze jdeme dost dlouho, jsme se na chvilku zastavili, abychom si dali lehci svacu a rozhodli se, ze se navratime zpet. Trosku problem nastal na tomto vylete s odskocenim si na WC. Ono v rece si samozrejme nikam nedojdete a tech par balvanu, co se obcas na melcine ukazalo, by celkem postacovalo, ovsem vse za predpokladu, ze tudy nebudou neustale proudit davy lidi. Nakonec jsme ale i tohle zvladli celkem bravurne a tak nam nas vylet nekazilo vubec nic. Po navratu k autu jsme premysleli, co bychom jeste tak mohli podniknout, ale spis byla zavazna otazka, kde budeme vecer spat. Rychlym pohledem do mapy jsme zjistili, ze to nikam nemame uplne blizko a spat v narodnim parku nepripadalo v uvahu. Ne snad proto, ze by to nebylo mozne kapacitou, ale tak nejak jaksi z financniho hlediska by to moc neslo. Kempy, ktere by si clovek snadno dovolit mohl pretekaly lidmi a bez rezervace udelane cca pul roku dopredu clovek nemel narok. A ty krasne hotely, kterymi se narodni parky hemzily, byly naprosto luxusni a uplne zbytecne. Zjistili jsme ale, ze pokud bychom zitra sli do horni casti parku, ktera se nazyva Kolob, mohli bychom krasne spat v mestecku Cedar City. To neni moc velke, ale ani male a byli bychom ve strategicke poloze na dalsi den. Doba cesty tam? Hodina…hura rozhodnuto, cili jsme naskocili do auta a vzhuru tam. Jeste jsme v miste, kde jsme parkovali auto objevili kavarnu, kde delali poradne kafe. Ne zadny odvar ze spinavych fusekli, co se vsude bezne prodaval. Tady meli presovac, a tak byla kava naprosto uzasna. To jsme na dalsi cestu potrebovali. Takze jsme se krasne posilnili kafcem a kolackama a bylo. Martas behem cesty na telefonu zkontroloval, zda v cilove destinaci maji nas milovany Roadway Inn motel. Ano, meli a dokonce za slusnou cenu volny. Takze nebylo o cem, jelo se. Nejrpve jsme planovali, jak pekne zajdeme nekde na veceri, ale po prijezdu na misto jsme po sobe vsichni koukali a shodli jsme se, ze zitra je taky den:-)  

Den paty – Las Vegas

Rano jsme se vzbudili a cekala nas navsteva severni casti parku Zion, ktera se jmenuje Kolob. Nejprve jsme se ale vydali na snidani, kterou jsme opet meli v cene a ktera v tomto motelu nebyla nijak spatna. Z jednoho pokoje udelali jidelnu, cili jsme se rano krasne obslouzili:-) Pak uz jsme se vydali na cestu. Vybrali jsme si mensi prochazku, abychom se pokochali vyhlidkou. Po cca trictvrte hodinove prochazce jsme se presunuli jeste k jednomu mistu, kde stezka lemovala potok. Protoze se slo strme dolu a my s Janinou vedely, ze jeste budeme muset ridit celkem streku do Las Vegas, radeji jsme vypravu zajistovaly na kopci, zatimco Helenka s Martasem se vydali dolu. Videli tam pry celkem dlouheho hada, ale celkem si myslim, ze jsme o nic moc neprisly:-) Pak uz byl cas se vydat smer Las Vegas, prichystali jsme totiz prekvapeni pro Helenku, a tak jsme ve Vegas museli byt vcas. Cekalo nas neco malo pod 200 mil a cca 3 hodinky jizdy. Po ceste jsme se staveli na obed v jednom mestecku, kde za par chechtaku (cca 9 dolaru) byly testoviny a pizza, co kdo snedl. Toz jsme se nalezite naprali a zvesela jsme pokracovali dali. Cestou jsme projeli z Utahu do Arizony a z Arizony plynule do Nevady. Kolem treti odpoledni jsme se dostali do Las Vegas (v Nevade), nejprve jsme si mesto projeli tam a zpet, aby si holky mohly z auta prohlednout hotely, jejichz venkovni design je opravdu originalni. Treba pred hotelem Ceasar stoji anticke sochy, pred hotelem Luxor sfinga, pred hotel New York, New York socha Svobody, pred hotelem Paris Eifellova vez, a tak by se dalo pokracovat dale. Udelali jsme si neco fotek a pak jsme pokracovali do naseho hotelu, kde jsme meli uz dopredu zajednane ubytovani. Prestoze na skorem vsech mistech jsme nechavali ubytovani na posledni chvili stylem kam se dojelo, na par mistech musel byt clovek dopredu pripraven. A samozrejme Las Vegas bylo jednim z nich, cili hotel jsem uz dopredu nasla a zaplatila. Zustavali jsme v hotelu Circus circus, ktery hned vedle obriho hotelu ma i budovu circus (odtud nazev). Na to jsme ovsem nemeli cas. Kdyz jsme k tomu nasemu obrimu hotelu dorazili, byla trosku otazka, kde zaparkovat, kde se zaregistrovat a tak. Nastesti nas cedule celkem navedly, takze jsme zaparkovali tesne pred hotelem, nechali tam vsechno a sli se zaregistrovat. Pani na recepci nas instruovala, co a jak, kde nechat auto a tak dale. Vybavila nas taky kartama od pokoje a bylo hotovo. Pak jsme z auta vyndali vsechna zavazadla a holky u nich pockaly. My s Martasem preparkovali auto do garaze a pak jsme holkam pomohli se zavazadly. Kolem pul seste byl pomalu cas se sebrat a jit na nas program. Do posledni chvile jsme pred Helenkou tajili, co se chysta, i kdyz jsme ji rekli, co si ma vzit na sebe atd. Abychom nemuseli slapat cca tri ctvrte hodky k hotelu Bellagio, kde jsme meli nas program, vzali jsme si taxika. Po prijezdu k hotelu jsme se zacali shanet po necem k snedku. Chvilku jsme chodili kolem ruznych restauraci, ale ceny nas silne odrazovaly. Nakonec jsme skoncili v jedne malicke restauraci rychleho obcerstveni….no, jidlo nebylo nic moc, ale kdyz je hlad, daji se prezit i horsi veci. Helenka si dala vinko, aby ji bylo veseleji a byl cas se presunout k vedlejsimu vchodu do divadla. Abyste rozumeli, koupili jsme nam vsem listky na predstaveni “O” od Cirque del Soleil. Prave v tomto hotelu jako v jedinem na svete se hraje toto predstaveni, ktere kombinuje aquabely, skoky do vody, v podstate takove vodni akrobaticke predstaveni. Cetla jsem nekolikery recenze a vsichni byli uneseni, takze jsme si rekli, ze kdyz uz tudy musime jet, stravime vecer timto programem. Pote, co jsme se usadili do salu potazenym cervenym kobercem jsem teprve Helence prozradila, co jsme pro ni uchystali. Byla moc dojata, ale ani nebyl poradne cas utrit a zamacknout slzu a predstaveni zacalo. Tezko hledat slova popisujici tu nadheru, pulku predstaveni jsem sotva dychala, protoze to bylo naprosto uzasne a jedinecne. Prestoze listky nestaly uplne par korun, v okamziku bych nevahala na to jit znovu. Kdyz jsem se po predstaveni koukla na Helenku, bylo mi jasne, ze si to taky moc uzila. S naprostym nadsenim jsme opousteli po hodine a pul sal. Chteli jsme se vyfotit s ceduli, ale zrovna nikde zadna vystavena nebyla, tak jsem jednu musela zmermomocnit, abychom se mohli na pamatku vyfotit. Po skonceni predstaveni  jsme jeste pred hotelem Bellagio shledli show zpivajici fontany, kde v rytmu krasne hudby tvoji vodotrysky ruzne obrazce a je to moc pekne. Helenka uz pak byla celkem unavena, a tak jsme se rozdelili, ja s Helcou jsme sly pesky na hotel a Janca s Martasem sli jeste pokoukat mesto. Cesta k nasemu hotelu trvala cca 45 minut, cili jsme cestou jeste obdivovaly krasne nasvicene nocni Las Vegas. Byla jsem uprimne receno taky tak hotova, ze sotva jsem zalehla do pelechu, spala jsem jako zabita. Martas s Jancou dorazili cca o hodinu a kousek dele, jen jsem zaregistrovala, ze prisli, ale unava vykonala sve, a tak jsem ve vterine spala zas jak dudek.

Den sesty – Death Valley (Udoli smrti)

Rano jsme se vyspali a resili jsme, kam pujdeme na snidani. Moc se nam nechtelo chodit na snidani v hotelu, prestoze jsme meli vyborny slevovy kupon na vajicka se steakem za 9 dolaru. Kdyz uz jsme se pomalu s tim steakem smirovali, prisel Martas s napadem, ze bychom mohli do retezce zvaneho Ihop. Delaji tam omelety, vajicka na million zpusobu, palacinky i ruzne jine sladke, na co si v podstate clovek jen vzpomene. Pote, co jsme zjistili, ze se jeden nachazi cca dvacet minut jizdy od naseho hotelu, bylo rozhodnuto. Jedeme tam:-) V mziku jsme zabalili, holky opet pockaly pred hotelem, my s Martasem dobehli pro auto, nalozili jsme a za pul hodinky uz jsme sedeli u stolu a vybirali si, co budeme snidat. Naprali jsme se naprosto ostudne, tezko hledat pro to slova:-) Skorem nikdo se nemohl hybat, ale moc nam chutnalo. Pak uz byl pomalu cas vyrazit zase na cestu. Cekal nas prejezd do Udoli smrti v Kalifornii (cca 140 mil a pres dve hodinky jizdy), ktere je znamo jako nejsussi a nejteplejsi misto USA a tusim ze i severni polokoule. Trochu me desilo, ze kdyz jsem se na tento narodni park divala jeste v Australii, upozornovali na extremne vysoke teploty a ja si rikala, zda se to do nasi navstevy zlepsi. No, nutno poznamenat, ze se to moc nezlepsilo:-) Prvni vyhlidka u ktere jsme zastavili se jmenovala Zabriskie point. Zastavili jsme pod kopcem a splhali vzhuru k vyhlidce. Krome nepredstavitelneho vedra nas ale kupodivu suzovaly i jine trable. Behem vteriny se prihnal nejaky otravny hmyz, coz Janina pozdeji identifikovala jako tipliky, a samozrejme poradne hladovy. Takze nejen ze se clovek potil jako kobyla, ale hlavne nestacil odhanet tyhle potvory. I behem nasi asi patnactiminutove prochazky jsme byli vsichni pokousani jako blazen. Pak jsme sjeli k informacnimu centru, pred kterym meli pro zajimavost teplomer …….no a ten ukazoval nejakych 117 stupnu Farenheita ve stinu (cca 47 stupnu Celsia). Puvodne jsme planovali zajet na obri krater Ubehebe, ktery vznikl vybuchem sopky, ale bohuzel cesta k nemu by trvala hodinu a cesta zpet dalsi, cili na to bohuzel nebyl cas. Objeli jsme tedy radeji Artist pallete (umelcova paleta), coz je takovy okruh, kde jsou skaly ruznymi prvky zbarveny do modrych, fialovych a zelenych barev. Podivana to byla nadherna, ale vsudypritomny hladovy hmyz nam dost ubiral na zazitku, teda pokud se vystoupilo z auta. Pak jsme staveli u mistnich pisecnych dun (Mesquite flat sand dunes). Pote jsem predala rizeni Janine a pomalu jsme Death Valley museli opustit. Martas mezitim hledal moznosti ubytovani na zapadni strane Death Valley. Protoze to uz jsme se pomalu blizili k pohori Siera Nevada a tim padem i lokalite pro skvelou zimni dovolenou (skvelou rovna se luxusni rovna se velmi draha), nicmene velmi oblibenou i behem leta. Bylo proto treba se dobre rozmyslet, kde stravime noc. Martas nasel jeden motel (motel 6), kde bychom mohli prespat za rozumnou cenu. Tak jsem vzala jeho telefon a zavolala do motelu, zda maji misto. Pani byla nejaka mexicanka a moc toho anglicky neumela, presto mi byla schopna rict, ze ma dva pokoje volne za dobrou cenu. Ja tedy slibila, ze se tam v podvecer ukazeme a bylo vyrizeno. Kdyz jsme pomalu vyjizdeli z Death Valley, Janina najednou zastavila a s uzasem ve tvari ukazovala kamsi vpravo vedle silnice. A najednou koukame, ze tam stoji dva kojoti. Vubec se lumpove nebali, dokonce bych byla rekla, ze i loudili. Byli naprosto uzasni, presto jsme byli moc radi, ze sedime zavreni v aute. Kdyz jsme si udelali dostatecne mnozstvi fotek, popojeli jsme dal, kde jsme potkali dalsi dva cleny kojoti smecky. Tak jsme jim zvesela zamavali a cekal nas dvouhodinovy prejezd do mestecka Lone Pine, kde jsme meli stravit noc. Po prijezdu nas cekala moc mila pani, zatimco jsem na ni predtim nadavala, bo jsem ji rozumela po telefonu velkou bukvici a bylo tezke se s ni nejak dorozumet, ted to bylo uplne v pohode. Dokonce nam nabidla, at si oba volne pokoje prohledneme a vezmeme si ten, co nam bude lepe vyhovovat. Tak jsme jeden zabrali a s velkou ulevou zalehli. Abyste rozumeli, najit za rozumnou cenu ubytovani v Kalifornii nebylo uplne jednoduuche, takze jsme v nekterych destinacich museli hledat ubytovani radeji uz dopredu, napr. V Mammoth lakes ci v Yosemiti valley, ale k tomu se dostaneme az za chvilku:-).

Den sedmy – Mammoth lakes (mamuti jezera)

Tento den jsme pospichat rozhodne nemuseli, doba dlouhych a unavnych prejezdu vpodstate minula, ted uz jsme se pohybovali v Kalifornii a nekolik dni bylo v planu vpodstate objet pohori Siera Nevada. Pomalu jsme se priblizovali k horam s krasnou vyhlidnou na nejvyssi horu Mt Whitney. Na cely den byl naplanovany prejezd pouhe dve hodinky a pak uz jen same prochazky, takze velka parada. Behem dopoledne jsme se zastavovali u nadherneho horskeho jezera Sabrina. Toto jezero bylo jako z pohadky, to jen do te doby, kdy me napadlo odlozil boty a strcit do jezera nohy. Brrrr, to byla ledarna. Prestoze jsme geograficky od sucheho a nehostinneho Death Valley nebyli nijak daleko, nachazeli jsme se pomerne vysoko v horach, tim padem vzduch byl svezi a prijemny, a teploty kolem dvaceti stupnu byly vice nez pohodove. Opravdu velka parada, zadny otravny hmyz, potkali jsme jen lane jelena wapiti a na ty byl pohled veskrze pekny:-) V klidku a pohode jsme se prosli a kolem obeda jsme dorazili do Mammoth lakes, maleho malebneho lyzarskeho mestecka. Protoze jsme nechteli obedvat namazanou housku z vlastnich zasob, porozhledli jsme se, kde bychom tak asi mohli ukoristit nejaky dobry obed. Martas hbite vyhledal mexickou restauraci, kterou jsme meli primo za nosem a tak jsme nevahali a behem dalsich peti minut jsme uz sedeli v utulne restauraci, kde nas pani zcela urcite puvodem z Mexika srdecne zdravila. Naporouceli jsme si burita, dostali jsme misku nachos s podomacku delanou salsou, pak jsme to zajedli dezerty – smazenymi banany plantains a pudinkem….jojo, byl to opet nasup. Pote jsme se staveli na ubytovani, ktere jsme uz meli zaplacene, tam nam ale rekli, ze budou pro nas pokoj mit az za hodinu. Tak jsme jeli shanet informace do nedalekeho informacniho centra. Tam jsme se rozhodli pro odpoledni prochazku a dostali jsme i mensi skoleni, jak se vyhnout medvedum, popripade, jak s nimi dobre vyjit. Pro klid v dusi jsme se jeste pred prochazkou staveli opet na motelu, abychom vylozili vsechny veci z auta, i kdyz pri obsazenosti tohoto mista, by musel byt medved celkem velky extrovert a hlupak, aby se kolem motelu pohyboval. No, nicmene prevence je zaklad, tak jsme vsechno vylozili a vyrazili na dvouhodinovou prochazku na Devils postpile a Rainbow falls (duhove vodopady). Devils postpile je takova skalni formace, ktera byla vytvorena lavou a pripomina obri varhany. Cestou jsme si samozrejme prozpevovali, to treba kdybychom nekde meli narazit na medveda. Po asi hodince chuze jsme dorazili k 30 metru vysokym vodopadum, ale uz se zacalo pripozdovat, tak jsme se rychle vyfotili, pak se otocili a sli jsme zase zpet. K veceru uz byla celkem zima, preci jen jsme se pohybovali v nadmorske vysce cca 2500 metru. Pote jsme uz naskocili do auta a pekne se navratili zpet na motel. S pocitem prijemne straveneho dne jsme zalehli.

Den osmy – prejezd do narodniho parku Yosemite

Hned rano jsme vyskocili dobre naladeni a vydali jsme se na mensi okruh ke Crystal lake (krystalove jezero). Nejprve jsme planovali jen takovy mensi vyslap na vyhlidku, ale kdyz jsme pak zjistili, ze stezka jeste krasne pokracuje dale a ze se pri trose dobre vule kolem tohoto jezera da obejit kolem dokola, teda kdyz se trochu leze po skalach, nikdo nebyl moc proti:-) A tak jsme sli dal a dal, priroda byla naprosto uzasna a krasna, u jezera nam to nedalo a na chvilku jsme si sedli na kameny, ze si dame svacu. Zrovna tam nejaky pan koupal svoji labradorici, ktera byla velmi mila a pratelska, ale taky od hlavy az k pate mokra a spinava jako prasatko. Nez jsme se stihli vzpamatovat, prisla nas pozdravit a pak jeste petkrat, museli jsme se smat, protoze jeji ochota nas oblizovat byla vpodstate skoro srovnatelna s chuti skakat do naprosto ledove vody v jezere. Pak uz jsme museli pokracovat dal a pred polednim jsme se navratili k autu. Mezitim nam Jituska dala echo, ze kolem Mammoth lakes se nachazeji jakesi prirodni horke prameny, ktere tvori mala jezirka, ve kterych se da koupat. Problem byl, ze o jezirkach v informacnich centrech vedeli, ale snazili se je chranit a tim padem nam odmitali rict cestu k nim. Nicmene Jituska to nekde nasla a poslala nam stranku, kde byl jejich seznam. Podle toho jsme jezirka nasli a rozhodli se, ze se tam vykoupeme. No, ja jsem moc pro nebyla, mela jsem desnej hlad a celkove se mi moc z auta nechtelo, protoze se pocasi tvarilo, ze co nevidet sprchne. No, byla jsem zcela demokraticky prehlasovana, Martas mi strcil do ruky parky z plechovky s houskou, ja chvilku neco mumlala, ale poslusne jsem sla taky. K jezirkum vedla mala drevena stezka a kdyz jsme se blizili k cili, potkali jsme pani s ditetem v plavkach, ktera nam sdelila, ze je to naprosta pecka. Toz se nedalo nic jineho delat, nez tu pecku ozkusit na vlastni kuzi. Nasli jsme male jezirko velikosti cca pet mertu na dva metry a zasedli. Voda byla nadherne horka, teplota si s teplotou ve vane nijak nezadala. Tim, ze jsme jeste stale byli v horach, venkovni teplota nebyla prilis vysoka, cili to byla opravdu paradicka. No, sedeli jsme v nasi lazni asi pet minut, kdyz se obloha jeste vice zatahla a zacaly padat kroupy. Bylo to celkem vtipne, ty kroupy nebyly uplne male a celkem to bolelo. Nicmene prvni nase uvaha byla, ze to bude v pohode, kroupy vetsinou nepadaji prece dlouho. Sedeli jsme v horke vane, masirovaly nas ledove kroupy velikosti dvoukoruny a asi po deseti minutach nam bylo cim dal vic jasne, ze to asi hned tak neprestane. Nedalo se nic delat, museli jsme nase koupani prerusit, popadnout veci a bezet zpet k autu. Jako scenka to byla vazne vtipna, bezeli jsme vsichni jak pichnuti vcelou a snazili jsme se chranit veci, do kterych jsme nechteli, aby naprselo. Protoze jsme na sebe natahli na pul zerdi obleceni, co predtim lezelo na zemi, byli jsme taky trosku jako prasatka. U auta jsme se snazili na sebe rychle neco obleci. Jedno co, hlavne ze to bylo suche a teple. A tak napriklad Helenka skoncila s Martovo trenkama-kratasama, ktere normalne pouziva na koupani, ale ted byly suche a tak pekne poslouzily. Kdyz jsme vsichni dobehli do auta a prevlekli se, museli jsme se tomu ze srdce zasmat, pak ze blbnou jen male deti:-) Tak dobre jsme se ale vazne dlouho nezasmaliJ

Pak uz byl nejvyssi cas pokracovat dal, naplanovany jsme meli jeste prejezd do mestecka Lee Vining u nadherneho jezera Monolake, kde na brezich i uprostred jezera staly tzv tufy. obrazce a utvary tvorene vapencem. Nejprve jsme se staveli na obed v mistni restauraci, pak jsme navstivili dve mista, odkud se dali dobre pozorovat a fotit tufy. Kdyz jsme si toho dosytosti uzili, vydali jsme se na cestu do Coulterville, kde jsme meli zamluveny nocleh. Jeste to pekne vyslo, protoze jsme v Lee Viningu objevili opet kavarnu, kde umeli pouzivat presovac (a hlavne jim disponovali:-)), tak jsme si doprali poradnou kavu, aby nas zocelila pred dalsi staci. Cesta trvala dve a pul hodiny, prestoze ujet jsme meli priblizne sto mil. Jenze nedalo se jet moc rychle, protoze jsme po chvilce cesty vjeli do Yosemitskeho narodniho parku. Priroda byla moc pekna, jedine, co nas trochu vytacelo, byly ty desne davy lidi, ktere se loudaly vsude po Yosemitskem parku. Pote, co jsme napric projeli parkem, jsme z nej zase vyjeli, abychom se dostali do maleho mestecka, kde jsme v kempu meli zamluvenou chatku pro ctyri lidi. Nebylo to nic extra uzasneho, ale ja byla moc spokojena. Jedine, co me trosku trapilo bylo, zda nam pod tenkou pokryvkou v noci nebude zima. Nakonec jsme to ale celkem v pohode zvladli. Nevyhoda samozrejme byla, ze zachod nebyl na pokoji, chaticka byla mala a nikam by se tam zachod ani koupelna nevesla, cili jsme museli do umyvaren, ktere byly cca deset metru od chatky. Po prijezdu nas uvital John, ktery pracoval pro Maca. Abych to trochu vysvetlila, toto ubytovani jsem nasla pres nas oblibeny server Airbnb a Mac byl majitelem tohoto kempu. Tedy spolu jsme vsechno vykomunikovali a on me upozornoval, ze vecer na nas pocka jeho zamestnanec John. Dostat z tohoto Johna kloudne slovo byl celkem zazrak, presto nas celkem bez problem ubytoval a zodpovedel skoro vsechno, co jsme ten vecer potrebovali:-) Pak uz jsme si dali trochu vinka a sli zalehnout.

Den devaty – Yosemitske udoli

Rano jsme nemuseli nijak extra chvatat, protoze jsme na stejnem miste zustavali dve noci. Po probuzeni jsme zacali chystat snidani, kdyz najednou koukame, ze se k nam nekdo blizi. Prisel se nam predstavit Mac, majitel kempu. Seznamili jsme se a on nam povykladal, ktera mista je dobre nasvtivit a co naopak nestoji za namahu. My jsme mu sdelili, ze jsme meli pripraveny sestup z Glacier point (ledovcovy bod). On nam rekl, ze pokud chceme vyjet nahoru autobusem, musime si udelat rezervaci. Mohli bychom taky vyjet nahoru autem, ale kdyz bychom sesli dolu, kdo by nam sjel dolu s autem ze? Chvilku jsme poklabosili, pak jsme naskocili do auta a vypravili se do nejblizsiho mestecka nakoupit jidlo, hlavne maso na vecer, ale taky drevo na taborak a benzin do auta. Pak jsme vyhodili jidlo zpet v kempu (jako do lednicky myslim) a vyrazili do Yosemitskeho narodniho parku, a to konretne do Yosemitskeho udoli. Cesta trvala cca hodinku a patnact minut. Vsude bylo desne mnozstvi lidi, az to bylo celkem neprijemne. Yosemitske udoli je moc pekne, ale uprimne to neni nic, co by clovek v zivote nevidel. Byla jsem trosicku zklamana, protoze clovek porad slysi, jak Yosemity jsou nadherne a uzasne a dech se az taji, no a me se dech nijak extremne netajil, procez jsem byla lehce rozladena.  Pochopili jsme, ze nejlepsi by bylo najit co nejdrive misto na parkovani, tam nechat auto a po zbytku parku se pohybovat opet autobusem, ktery zdarma objizdel cele udoli. Nejprve jsme ale chteli zarezervovat mista v tom autobuse, ktery nas vezme na vrchol nejvyssi hory tzv Glacier Point. Tento autobus se musel nejen zarezervovat, ale take zaplatit. Pote, co jsme zaparkovali, jsme si pobrali saky paky a ze pujdeme smerem k Yosemite Lodge, mistu, kde se dalo zarezervovat ty slavne listky na bus, ale kde jsme se mohli i naobedvat. Me ovsem malem trefilo, protoze jsem si na sedadlo auta odlozila fotak a batoh, a kdyz jsem pak ze sedadla zvedla batoh, vyhodila jsem s nim fotak z auta. Pri prvnim ohledani jsem neshledala zadne zavady, ale jak se pozdeji ukazalo, tim, ze mi spadl na zem, jsem ho znicila, bo se nechtel uz otevrit objektiv. Moc me to mrzelo, sice to nebyl zadny drahy fotak, ale vyhrala jsem ho v soutezi o nejlepsi prednasku na Paradnech (parazitologicka konference) a byl tak prijemne malickej, ze se mnou procestoval pulku sveta. Martas se me snazil uchlacholit, tak mi prislibil nakup fotaku noveho. Ach jo, to se holt obcas stane. No nic, nebyl moc cas na sentiment, museli jsme jit dal. Protoze pro tento den meli listky na autobus uz vyprodane, domluvili jsme se, ze bychom ten sestup mohli udelat az druhy den. Volno meli hned rano v pul devate. Kdyz jsme si rychle scitli, v kolik budeme muset vstavat, moc nas to netesilo, ale Glacier point jsme chteli videt, vsude psali, ze je to nejhezci misto, tak at si to uzijeme. Takze jsme zakoupili listky na druhy den, dali si rychle obed v mistni restauraci a dale pokracovali na misto, ktere nam bylo doporuceno Macem. Busem jsme dojeli na Happy Isles, odkud vedla cca tri kilometrova prochazka do kopce na vodopady Vernal Falls. Tak jsme se tam vydali, cestou nas opet pronasledovaly tuny veverek, bylo to prijemne, az jsme vystoupali k nadhernym vodopadum. Tam jsme si dali svacu a vodopady vyfotili ze vsech stran, a pomalu byl cas jit zase dolu. Cestou zpet jsme vystoupili z busu drive a prosli se jeste po Yosemitskem udoli, videli jsme samce jelena wapiti, ktery se pekne pasl u cesticky, jako by se nechumelilo. Protoze jsme na vecer meli nakoupene masicko na gril, zabalili jsme to v Yosemitech kolem pate odpoledni a jeli se odmenit do kempu. Tam jsme rozdelali ohen v takovem prenosnem jakoze krbiku a taky jsme rozli v grilu, kde jsme planovali udelat maso. Protoze ale gril hral jako kdyz nehral, presunuli jsme radeji maso primo nad ten krbik a na rostu jsme si maso dodelali. Plus nejaka zeleninka, chleba, to vse zalit vinkem a jak nam krasne bylo. Nasmali jsme se ten vecer jak blazni. Pak uz jsme si sli pomalu lehnout, protoze jsme vedeli, ze rano pred sestou musime vstavat.  

Den desaty – Yosemitske udoli 2

Kolem ctvrte rano jsme se vsichni probudili a vsichni ctyri jsme museli na zachod. Jeste jsme se ujistili, ze mame dalsi dve hodinky casu se prospat a v klidku jsme zase zalehli. Zatimco pred zachodem jsem spala jako zabita, pote mi uz neslo skoro vubec zabrat. Mela jsem pocit, ze se furt prevaluju, nicmene zdalo se mi, ze se valim uz docela dlouho. No, ale ze by me treba napadlo se podivat na hodinky ani napad. A tak se stalo, ze mi najednou Martas zeshora z palandy povida, heled, mrkni se kolik je hodin. No, a co byste rekli? Jo jo, bylo krasnych sedm hodin. Proste jsme o hodinu zaspali, protoze Martas na telefonu zapnul letecky mod, aby usetril baterku a on tak nejak v leteckem modu nefunguje budik. Prima, Janina pronesla pamatnou vetu: pokud to chceme stihnout, musime se rychle sbalit a za patnact minut vypadnout. Nacez jsme si vsichni ctyri popotahli perinu k brade a rozhodne nikdo nikam nespechal. Bylo jasne, ze to nemame sanci stihnout, takze jsme spise zacali resit, zda by bylo mozne vymenit nase listky v osm tricet za listky na jedenactou. Jeste byl trosku problem, ze v kempu nebyl moc signal a my jsme vlastne vstali brzy, sice ne natolik, abychom stihli ten planovany vylet, ale zase dost brzy, aby uz nekdo byl v praci. Nastesti u trech borovic byl celkem uchazejici signal na wifi, takze Martas zkousel volat pres skype do te kancelare. Bohuzel tam se nedovolal. Dovolal se na univerzalni rezervacni linku, kde nam rekli, ze nam penize vratit nemuzou. Martas jim ale tvrdil, ze kdyz jsme listky kupovali, rekli nam, ze kdyz si to rozmyslime, at dame vedet, ze nam penize vrati. To byla samozrejme pravda. Nic naplat, museli jsme cekat az v Udoli otevrou kancelar a s nimi se pak dohodnout. Takze az cca v pul osme se Martovi podarilo do kancelare v Yosemitskem udoli dovolat a rict jim, ze to na pul devatou nestihame. Rekli nam, ze penize nam vrati, ale ze v jedenact uz volno nemaji. Skoda. I tak jsme se rozhodli, ze teda nahoru na Glacier point aspon vyjedeme at se na tu nejznamejsi vyhlidku dostaneme, protoze to by me vazne mrzelo. Tak jsme se v klidu nasnidali a zabalili veci a vyrazili smer Yosemitske udoli. Mac nam jeste doporucoval jedno misto zvane Tunnel View (vyhlidka od tunelu), ktere jsme den predtim nejak nebyli schopni najit. Ted jsme kolem nej jeli nahoru na Glacier point. Kdyz jsme vyjeli az nahoru, vyhlidka byla trosku jako v oparu, ale behem hodinky opar lehce ustupoval. Panoramata teda paradni, vyhled opravdu dechberouci (aspon neco), akorat to trosku kazil fakt, ze diky potrebe udrzby narodniho parku zrizenci vypalovali nekolik zatravnenych ploch. Coz by nam mohlo byt celkem jedno, ale kazilo to vyhlidku a i fotky. No, ale co uz. Prosli jsme se nahore po hrebeni, dali jsme si kafe a uzivali jsme si, ze jsme se sem dostali aspon autem, kdyz uz ne busem, abychom to mohli sejit prijemnou ctyrhodinovou prochazkou. Pak jsme sjeli z vyhlidky dolu, kde jsme se opet planovali naobedvat, ale hlavne taky vyzvednout si penize, ktere jsme dali za ten autobus, ktery se nekonal:-) K prepazce jsme sly my s Helenkou, ja netusila, co jim Martas do telefonu napovidal. Povidam jim, ze jsme uz volali a ze chceme penize zpet. Pan na me a s kym jste mluvili a ja ze nevim. Teprve, kdyz jsem rekla Martovo jmeno, kolega si vzpomnel, ze mluvil s jakymsi Martinem, co mu rikal, ze jsme pichli gumu u auta. Ja se trochu uchychtla, ale nastesti jsem to zahrala do autu. Chlapi se me starostlive ptali, zda jsme to zvladli opravit, a ja, ze jo, ze uplne v pohode, jen jsme bohuzel nestihli nas vylet. No,kdybychom jim byli rekli, ze jsme bambusove a neumime si naridit budika, asi bychom dostali prdlacku. Takhle jsme se jeste krasne prosli kolem Yosemitskych vodopadu, ktere jsme tam nekde spis tusili nez videli, protoze byly toho casu vyschle. Pak uz byl cas resit, kam ze pojedeme slozit hlavu. Na natlak Janiny, ze chce videt narodni park Sequoia, jsme vymysleli, jak se co nejvice priblizit tomuto narodnimu parku, ale zaroven ne tak moc, aby se nas tykaly uz ceny v narodnim parku. Meli jsme vpodstate jen jednu moznost a to mestecko Visalia, ktere lezelo asi hodinku a pul od Sequoiy. Tam Martas vynasel nas milovany Motel 6 (bud Roadway Inn anebo Motel 6:-))). Cena opet lidova, paradicka, takze jsme se behem tri hodin (cca 150 mil) presunuli do Visalie a padli za vlast vycerpanim.  

Den jedenacty – narodni park Sequoia

Rano jsme se vzbudili a jako dycky v Motelu 6 jsme nemeli snidani. Protoze nam uz vsem lezly usima kase, ktere jsme s sebou meli, rovnez tak hnusny toastovy chleba atd, rozhodli jsme se opet zajet do nasi prezravaci kantyny Ihop (jojo ta co jsme tam byly po Las Vegas). Janina rychlym pohledem do telefonu zjistila, ze jednu mame hned za rohem a desne ozila, protoze se bala, ze zase bude kase:-) Helca se taky tesila, ja taky, takze nebylo co resit, jelo se. No, jak si tak asi myslite, ze to mohlo dopadnout? Jasne, naprali jsme se jako ctyri zoky a hura do narodniho parku. Jeli jsme asi dve hodiny naprosto odpornou cestou, same serpentyny, rychlost asi tak 15 km za hodinu, fakt parada. Bylo mi holek lito, protoze me se delalo spatne za volantem, natoz pak sedet nekde vzadu. Holky to ale bravurne zvladly a kolem poledniho jsme se vesele probihali mezi naprosto obrimi stormy. Nejprve jsme se sli projit na prochazku celkem vtipne odpovidajiciho jmena Giant trees (giganticke stromy). Tak jsme si to obesli, udelali spoustu fotek a vypravili se na dalsi misto – k co do objemu nejvetsimu stromu na svete – Shermanovu stromu. No, co k tomu mam napsat, byl naprosto obri:-) Cestou k nemu jsme objevili krasne piknikove posezeni, kde jsme si posleze dali, co auto dalo:-) Pak jsme pokracovali dale ke dvema dalsim mistum, prvni zvane Auto log – obri strom sekvoje, na kterem byla udelana lavka a dalo se na nem chodit, a druhe zvane Tunnel log – kde do obri sekvoje byla udelana dira, aby se tam veslo auto = tunel:-) Do toho tunelo se dalo projet, zastavit se tam a vyfotit. Tak si holky vyskocily a my s Martasem prijeli do stromu, cvak cvak fotky ze vsech stran a bylo hotovo. Pak uz jsme se bohuzel museli vydat na cestu do Los Angeles (pres 200 mil a kolem 4 hodin jizdy). Tam jsme meli na nasi posledni noc zamluveny nocleh - hned kousek od Hollywood Boulevardu, ulice, kde je onen znamy chodnik slavy –  a kde  taky pekne slapala ulici Pretty Woman:-) Kolem pul devate vecer jsme dorazili na misto, ubytovali jsme se v nasem motelu – ano, Roadway Inn opet. Trochu jsme se hodili do pucu a vyrazili jsme na kratkou prochazku na onen slavny chodnik slavy. Tam jsme se snazili najit hvezdy se jmeny pro nas slavnych osobnosti, kdyz jsme vsechny nasli a poctive se vyfotili, sli jsme zase pekne zalehnout zpet na motel.

Den dvanacty – Los Angeles a navrat domu

Posledni den byl uz od rana smutny. Jen, co jsem proloupla oko, se mi chtelo brecet a vsichni jsme se tam nejak shodli, ze by bylo uz nejlepsi nasednout do letadla a neprotahovat ten den. Nicmene, letadla obou particek letela az v podvecer, cili nam nezbyvalo, nez si poctive prohlednout LA. Tak jsme jeli na vyhlidku ke zname Griffith Observatory (Grifitova hvezdarna), odkud je videt na napis Hollywood. Trochu jsme se prosli, udelali par fotek a znovu naskocili do auta. Projeli jsme skrz Beverly Hills, pak jsme zamirili do Santa Monicy, zabavni centrum cele postavene na mole (tudy jsme jenom projeli) a odtud az na plaz Venice beach (zde se natacela Pobrezni hlidka). Courali jsme si nohy v oceanu, udelali par fotek na hlidacich budkach a pak jsme se shodli, ze bude lepsi vratit na letisti auto a pockat na odlet tam. Bylo ale kolem jedne odpoledni a my meli celkem hlad, tak co s tim? Kdyz jsme se blizili k letisti, uvideli jsme celkem rozumnou italskou restauraci, tak bylo rozhodnuto. Sedli jsme si tam a dali si poradne do cenicha. Na rozloucenou:-) Testovinky, nejaky dezerticek, at mame ten zivot veselejsi. Pak uz jsme natankovali a uspesne vratili na letisti auto. Spolecne s holkama jsme zasli odevzdat zavazadla a pak cekali, az bude cas se rozloucit. Uz se nam ani nechtelo mluvit, bylo mi z toho moc smutno. Tak jsme se dockali a prislo louceni, no orvaly jsme to poradne, zamerne pisu tvrde Y, protoze se to tykalo nas holek. Nicmene vidina setkani na Vanoce nam vhanela aspon troche usmevu do nasich uz tak smutnych tvari. Zamavali jsme holkam a sli se s Martasem odbavit. Moc legrace se mnou nebylo, ale dost podstatne se to zlepsilo, kdyz jsme zjistili, ze letime ze stejneho terminalu a tedy ze pokud trochu pohneme, jeste holky za skenerama najdeme. U skeneru byla sice trosku fronta, ale i tak nam zbyvala do jejich odletu necela hodina. Tak jsme se zase stastne potkali a musim rict, ze mi to docela pomohlo se vzchopit. Vzpominali jsme na nejhezci a nejsrandovnejsi momenty nasi spolecne dovci a za chvilku byl opet cas se rozloucit. Tentokrat jsme to zvladli uz bez brekotu, zamavali jsme si a my se s Martasem presunuli k nasemu gatu. Nakonec dalsi ctyri hodiny, co jsme cekali, ubehly jako voda, a ja uz mela co delat, abych neusnula za chuze. Protoze nas let opoustel LA o pulnoci, bylo to celkem pochopitelne. Pockala jsem z poslednich sil na veceri, aby me pak nebudil hlad a na dalsich sest hodin jsem o sobe nevedela. Pote jsem proloupla oko, zjistila ze jeste muzu spat a usnula na dalsi dve hodiny. Pak jsme shledla film, rozdali nam snidani a byl cas pristat znovu v Australii. Trinacti hodinovy let utekl, ze jsme o nem skorem ani nevedeli. Sice teda byl o dost mene klidny nez let do USA, ale nic strasidelneho to nebylo.  

Navrat do Australie byl opet dosti bolestny. Jednak se cloveku nechce zpet do prace, ale hlavne mu samozrejme moc chybi rodina. Za sebe muzu rict, ze dovolena byla uzasna, videli jsme kus sveta, dohromady jsme ujeli 2346 mil (3754 km) v prubehu dvanacti dni. Je opravdu obdivuvodne, ze az na par zabomysich sarvatek jsme spolu perfektne vysli a dohodli se a to i presto, ze jsme spolu byli dvacet ctyri hodin denne vsichni ctyri – nekteri, kteri se moc neznali spolu dokonce sdileli i postel, ze holky?:-) Proste to byla naprosto nezapomenutelna zkusenost a nevahala bych to okamzite absolvovat znovu. Jedine, co me docela mrzi, je, ze jsme nevideli zadneho medveda, ale Helenka vykladala cosi o budouci spolecne celorodinne navsteve Yellowstonu. Tak se vsechny casti “Vlci” rodiny teste ……nekdy v horizontu dvaceti let se to mozna i povede:-) Tam urcite medveda natrapirujeme.

Jak uz jsem psala, navrat do Australie a do pracovniho procesu nebyl lehky, ale uz jsme si zase celkem zvykli. Zjistili jsme, ze jsme s Martasem oba uspeli v anglickem testu, hurrrrraaaa huuurrrraaa, takze ho netreba znovu opakovat. Hned prvni vikend jsme si strihli oslavy mesta Brisbane a krasny pulhodinovy ohnostroj. Jo, Brisbane se nam navrat holt snazi zprijemnit, jak se da:-) Hned pristi vikend je prodlouzeny, protoze v pondeli je statni svatek, tak se pojedeme s Martasem podivat na velryby. Toz to abychom nevypadli ze cviku a taky, abych mela co psat do blogu:-) Tak zase priste…..