Blazinec na entou

Uz je to zase sto let, co jsem sem nepsala, ale veci nabraly ponekud rychly spad a clovek se v tom fofru sotva staci orientovat. Tak, kde zacit. 

Asi s nasi uplne nejvetsi novinkou, ktera me doslova vyradila z cinnosti po dobu nekolika mesicu. Sotva jsme se navratili z Tasmanie (pondeli), zjistila jsem, ze jsem nedostala menses a k nasemu velkemu prekvapeni nam tehotensky test dalsi tyden v utery ukazal, ze se mame na co tesitJ. Po ctyrech mesicich snazeni se nam podarilo zadelat na prcka. Priznam se, ze me nejprve zachvatila vlna strasneho stesti, rozbrecela jsem se a nemohla se uklidnit. Pak prisla dalsi vlna, jakasi vlna uvedomeni, co to vsechno znamena, a to jsem byla lehce v soku a honem premyslela, jaka obrovska zivotni zmena nas ceka. Martas tou dobou byl na volejbale a kdyz se vratil, s velkou radosti jsem se s nim o nasi novinku podelila. Byl rad, ale taky bylo videt, ze se to v nem pere……no je to trosku sok, i kdyz moc prijemny. Takze jsme se pomalu zacali smirovat s tim, ze nas koncem roku/zacatkem noveho roku budu o jednoho vice, teda samozrejme za predpokladu, ze vsechno pujde dobre…. 

Ze zacatku se vsechno odehravalo celkem idealne, az jsem dosla do sesteho tydne tehotenstvi, kdy zacalo prave “peklo” na Zemi. Prihlasily se silne tehotenske nevolnosti a zrejme jim nikdo nerekl, ze se jmenuji ranni, procez me pronasledovaly krasne po cely den. Neni asi treba popisovat, co vsechno se zmenilo, nebyla jsem schopna v podstate niceho jineho, nez jit do prace a z prace a jakmile jsem prisla domu, honem do postele a spat. To totiz byl jediny okamzik, kdy se mi opravdu ulevilo (ve spanku). Jakmile jsem rano proloupla oko, okamzite se nevolnosti prihlasily. Musim priznat, ze jsem byla neskutecne vdecna Martasovi, ktery fungoval asi tak na trista procent, bo ja zkratka byla totalne vyrazene z bezneho provozu. On ale bez reci nakupoval, uklizel a delal vse potrebne….

Musim rict, ze nacasovani nemohlo byt lepsi, protoze jsem tajne doufala, ze stejne jako u mych dvou seger, me nevolnosti po tretim mesici krasne opusti, a ja bych tim padem mohla letet do Evropy. Meli jsme totiz s Martasem uz dopredu koupene letenky na konec cervence (cca konec ctvrteho mesice tehotenstvi). Tak jsme uspesne prestali vsechny kontroly, a protoze jsme se rozhodli pro krevni test chromozomovych vad (nejsme uz uplne nejmladsi), 14 dni jsme s napjetim cekali na vysledky. Musim se priznat, ze to byly jedny z nejdelsich dni meho zivota. Nakonec jsem nevydrzela a doktorce sama zavolala, zda uz nahodou nema vysledky k dispozici. No, jako nahodou zrovna prisly ten den, takze pro me mela same dobre zpravy. A taky krome dobrych zprav mi byla ve 12. tydnu tehotenstvi schopna rict, zda cekame holcicku anebo kluka. Dech se mi tajil, kdyz mi rekla, ze budeme mit chlapecka. Je to vtipne, protoze podle vsech babskych povidacek a napoved, jak poznat, zda clovek ceka holcicku nebo kluka, jsem zila v naprostem presvedceni, ze je to holka. No, neni, cekame syna!!!!!  

Musim ale pridat jednu celkem usmevnou historku, protoze to me vlastne posleze opravdu pobavilo. Kdyz jsme zjistili, ze cekame dite a meli jsme po prvni velke kontrole, Martas mi do prace poslal kyticku – moje zamilovane gerbery. Dosly na recepci a Cassie, nase recepcni, mi volala, ze tam dole neco mam a at si to prijdu vyzvednout. Ja jsem prisla a uz kdyz jsem videla kytku mi zvlhly oci a pak jsem si precetla karticku, kde stalo neco ve smyslu: “At nam to mimco dobre dopadne. Miluju te…..”. Ja jsem se rozbrecela naprosto nekontrolovatelne a Cassie se marne ze me snazila vypacit, zda nekdo umrel anebo jsem jen stastna. Ja nemohla mluvit, tak jsem ji jen podala karticku, ktera byla samozrejme napsana v cestine, cili na me koukala porad stejne vydesene a vubec nechapala. Do toho sli kolem moji kolegove na kafe a videli me, tak Cassie rika jim, jezismarja, je ji neco? Prosim vas, zeptejte se ji. Tak jsem moji kamaradce zase podala tu karticku, Poto na me kouka a povida, fix, dyt je to v cestine, tomu nerozumime. Az asi po peti minutach jsem se uklidnila a vysvetlila pritomnym, ze je vsechno v poradku, ze se mi jen plasi hormony a manzel mi napsal krasne vyznani na karticku a poslal moje milovane kytky. No, je to se mnou proste legrace:-)

Tydny ubihaly a pomalu me opoustely nevolnosti. Zamerne pisu pomalu, protoze jeste ted, na zacatku sedmeho mesice nemuzu rict, ze by mi bylo dvakrat do skokuJ Nicmene neni to vubec srovnatelne se stavem na zacatku. Je pravda, ze taky nebylo ani moc, co popisovat na blogu, protoze se vazne krome meho tehotenstvi nedelo nic moc. Teda snad krome skutecnosti (pomerne dosti dulezite), ze jsme konecne obdrzeli trvaly pobyt, cimz se nam otevrely dvere k hypotece, ale i treba k australskemu obcanstvi pro nase budouci deti. 

Protoze se pomalu blizilo datum naseho odletu do Cech, planovali jsme, kdy kam pojedeme a takove ty organizacni veci:-) Zaroven jsme vetsinu veci nechavali na posledni chvili, bo jsme si vubec nebyli jisti, zda mi muj stav dovoli letet. Nekdy zacatkem cervence tedy padlo rozhodnuti, ze letime. Puvodne jsme chteli zpravu o mem tehotenstvi “nadelit” rodicum, teda vlastne prarodicum az osobne v Cechach, ale protoze me uz celkem vycerpavalo na skypu predstirat, ze mi vubec neni spatne, vsechno jsme jim uz dopredu rekli. Samozrejme, ze radost byla velika:-)

Pak uz jsme se opravdu pomalu zacali balit a chystat k odletu. Dost jsem se toho dlouheho letu bala, nakoupila jsem si kompresni ponozky pro tehotne a cekali jsme, ze 22.cervence budeme moct vyrazit.

Prvni let byl neskutecne dlouhy, nebylo mi moc dobre a vlastne jsem uz nevedela, jak si mam sednout, abych to prezila. Do toho posadka taky nebyla uplne nejmilejsi a hlavne takrka nepretrzite svitily napisy, pripoutejte se, prestoze k tomu povetsinou nebyl zadny duvod. Takze se mi nakonec prihodilo, ze jsem to uz nevydrzela a pres svitici napis se vypravila na zachod. Okamzite na me bezela letuska, tak jsem ji odprdla, ze jsem tehotna a na zachod opravdu MUSIM!!! Tak me pustila a kdyz na me bezela druha, tahle prvni ji hned vysvetlovala, ze proste musim. Tam me chytl uzasny zachvat place, ja ani nevim proc, mozna hormony, nevim, cele to bylo tak nepohodlne a dlouhe, ze uz jsem fakt nevedela, co mam delat. Nastesti asi za hodku na to jsme pristali. Byla jsem moc vdecna, ze jsme zustavali na noc v Korei, protoze predstava dalsiho letu mi pusobila lehci husi kuzi. Nastesti jsme meli hotel hned vedle letiste, cili nas tam vzali asi behem deseti minut a clovek se mohl natahnout po dlouhe ceste. Za hodinu se servirovala vecere, tu jsem teda prestala uz skoro s hlavou na stole a po navratu na pokoj jsem vytuhla v rekordnich asi deseti sekundach. 

Dalsi den jsme se probrali, ja uz krasne odpocinuta, Martas chudak neco povidal, ze jsem mu celou noc brala perinu ci co, ale ja si bohuzel nic nepamatovala. Kolem poledniho jsme leteli do Prahy. Vtipne na tom bylo, ze jakmile jsme nalezli do letadla, ohlasila posadka, ze pry Cinani delaji nejake vojenske cviceni a uzavreli letecky prostor. Coz teda byla vazne parada, protoze jsme samozrejme nad Cinou potrebovali preletet. No takze jsme jako pecky sedeli v letadle asi hodinu a pul, pak nastesti Cina udelila nasemu letu zelenou a mohli jsme vyrazit. Druhy let byl o hodne prijemnejsi, posadka si nas opecovavala, neni uplne cemu se divit, bo na palube nas bylo asi deset Cechu vseho vsudy a zbytek Asiati. Pani letusky kolem me krouzily a nabadaly me neustale ke cviceni nohou a piti dostatku vody. Let byl sice dlouhy, ale o dost prijemnejsi nez ten prvni. A tak jsme v nedeli k veceru dorazili do Prahy na letiste. Kamarad Martin nam opet pujcil auto a Martuv tatka na nas uz cekal, ze nas odveze pujcenym autem do Chebu. Oba jsme se bali po tak dlouhe ceste ridit, cili jsem byla opravdu vdecna, ze to nemusime resit. Tatka nas vysadil na Cetnove (u Martovo mamci) a jel domu do Ase. Az teprve druhy den, kdyz jsme si odpocinuli, jsme se v klidu zastavili v Asi pro auto. Prvni tyden jsme stravili na zapade Cech u Martovo rodiny, prijela taky Martovo segra s detma z USA, a tak cas utikal jako blazen. Jedine, co stalo za prd, bylo pocasi, ktere nam nepralo a v podstate cely nas pobyt v Chebu krasne proprselo. V patek jsme se presunuli na jih k mojim rodicum, navstivili pribuzenstvo v Pisku a v nedeli se vsichni presunuli na Sumavu (teda my s Martasem a nasi) a potkali jsme se tam se segrou Helenkou a jejima klukama. Ubytovali jsme se v malem rodinnem penzionku, kde se o nas paradne starali, vecere a snidane primo na chate, obidky dycky nekde s limcou behem vyletu:-) Svagr nam na nasledujici tri dny zorganizoval program, chodili jsme na vyslapy, jeli nahoru na Spicak lanovkou a vpodstate to pro nas byla opravdova dovolena. Nikam jsme nechvatali, jezdili jen po vyletech, nevarili, proste tezka pohodicka. Pocasi vyslo nadherne, cili opravdovy pobyt v raji. Moc jsme si to uzili a domluvili se, ze priste to same budeme muset zorganizovat aspon na tyden. Tezke pak pro nas bylo se ve stredu rano rozloucit. Ja jsem to samozrejme tezce obrecela, ostatne jako kazde nase louceni, ale museli jsme vyrazit dale. Byli jsme na ceste na chalupu za babickou, tam jsme se zdrzeli do odpoledne a vecer jsme meli sraz s tetou a sestrenici. Dalsi den jsme stravili v Praze navstevou kamaradu, zorganizovali jsme hromadne posezeni se vsema kamaradama v hospudce. 

Nicmene, ja jsem byla uz kolem devate vecerni naprosto gumova, a tak jsme se vydali celkem brzy spat, nastesi jsme nocovali u kamaradu cca 5 minut pesky od hospody:-)

V patek jsme se vydali zpet do Chebu, abychom nabrali vsechna nase zavazadla a veci na mimco, ktere jsme od vsech (MOC DEKUJEME) za dobu pobytu nasbirali. Trhalo mi to srdce, ale v nedeli jsme se museli navratit do Prahy a odletet zpet do Brisbane. Dalsi vlna louceni byla pochopitelne opet silne emocionalne vypjata, ale nakonec jsme vsechno dobre zvladli. 

Letadlo letelo na cas a na rozdil od letu do Cech, kdy ceska posadka byla super, tentokrat byli velice protivni. Clovek by jim za jejich servis dal petikorunu, fakt ze jo. Nicmene bez vetsich problem jsme dorazili do Korei. Tam jsme meli asi sedm hodin pauzu, tak jsme se v klidu odebrali do relax zony, kde se clovek muze zadarmo vysprchovat, vycistit zuby a vyspat a pote, co jsme se i dostatecne najedli, jsme vyrazili na dalsi let. Protoze jsem si mezitim precetla, ze jako tehotna mam pravo na prioritni boardovani, zkusila jsem se na to Korejcu zeptat. K memu velkemu udivu nas oba (myslim tim sebe a Martase) nechali prioritne nastoupit, pak prisla letuska s balickem pro tehotne od Korean air. Docela mila pozornost, rekla bych. V prubehu letu, ktery byl opet celkem v klidu chodily letusky (tentokrat naprosto zlate a prijemne) co chvilku kontrolovat, jak mi je a zda mam vsechno. Pote jsme uz bez problemu pristali v Brisbane. Trochu nestastne bylo, ze se na pristani seslo asi pet velkych letu, cili fronta na imigracnim slibovala aspon trihodinove cekani. Nasteti me/nas diky tehotenstvi nechali opet jit na priority imigracni, ale i tam jsme si pockali cca hodinu. Pak uz jsme dojeli domu, Martas si trosku odfrkl a vyrazil do prace a ja jsem si sla na “chvilku” lehnout. Jojo, dorazili jsme kolem devate rano, takze jsem si rikala, ze bych treba kolem poledniho mohla vstat a jeste udelat nejake veci napr.vybalit a tak. K memu velkemu prekvapeni jsem se vzbudila v pet odpoledne, za chvilku pak prijel Martas domu a za nedlouho jsme sli opet spat. Nicmene diky tomuto dost dlouhemu spanku jsme prekonali to nejhorsi a celkem bez vetsich problem vydrzeli do vikendu.

Jakmile jsme se navratili, vedeli jsme, ze nas ceka dalsi obrovsky ukol. Krome toho, ze jsem sla honem na dalsi velkou kontrolu zjistit, zda malej prezil dlouhe cestovani bez nejake uhony, potrebovali jsme fofrem vyridit papiry na hypoteku, abychom mohli zacit hledat barak na koupi. Jenze prvne jsme potrebovali vybrat brokera, ktery nam s hypotekou pomuze. Ukazalo se, ze nas zamer potkat se s vice brokery a vybrat toho nejlepsiho, se ne vzdy setkal s uplnym pochopenim. Nicmene po par schuzkach jsme si vybrali chlapika, ktery uz vyrizoval hypoteku kamaradce, a kdyz se podminky nabidnute jim shodovaly s temi od ostatnich, koupe dostala zelenou (spis hypoteka). Ted uz jen zbyvalo najit barak, ktery by se nam libil. Dlouho jsme diskutovali, zda hledat neco mensiho v dobre lokalite (blizko k nasim pracem), anebo zda jit trosku dal, za cenu lepsiho baraku s vetsi zahradou. Cca pul roku jsme se divali po ruznych nemovitostech a je pravda, ze tech, co bychom byli ochotni koupit, bylo jako safranu. Taky jsme zjistili, ze pokud nepujdeme aspon do lokality trictvrte hodiny od centra a vice, novejsi barak za nejakou rozumnou cenu stejne nekoupime.  Nase cenove moznosti se samozrejme neodvijely od toho, kolik by nam banka byla ochotna pujcit, ale kolik jsme si my spocitali, ze budeme schopni pohodlne splacet z jednoho platu (pro jistotu). Tady je pomerne dosti bezne, ze lidi na zacatku koupi novejsi radovku, nez se zenske po materske vrati do prace, a pak se treba prestehujou do lepsich a vestich baracku. Ta lokalita, kde bydlime ted, Carina Heights, je cca dvacet minut vzdalena od Martovo prace, kdyz jede na motorce (pul hodina kdyz je provoz) a pro me cca dvacet minut autobusem. Protoze se nam tady moc libi, rozhodli jsme se, ze odsud nikam nechceme a ze teda koupime nejakou novejsi radovku za prijatelnou cenu. 

Vzhledem k tomu, ze jsme stranky realitek kontrolovali kazdy den, nic nam neuniklo a vedeli jsme okamzite, co prislo noveho na trh. Tak se nam povedlo najit celkem pekny dvojpatrovy baracek - radovku, tri roky stary, se ctyrma loznicema, otevrenym prostorem – kuchyni, plus obyvak, dve koupelny a dvojgaraz. Mala oplocena zahradka s vykachlikovanym posezenim venku. Malicky komplex jen ctyr baraku. Byli jsme se podivat hned prvni den na oteviracce (tady jsou kvalitni a hezke baraky po prvni oteviracca okamzite rozebrane), cili jsme neotaleli a sli to omrknout. Jak jsem rikala, tech baraku, co by se nam opravdu libily, moc nebylo, cili nemelo smysl moc vyckavat. Po nasi navsteve jsme meli celkem jasno, podame nabidku na koupi. A tak jsme behem vikendu sedli a dali nezavaznou nabidku. Hned druhy den se ozval realitak a rikal, ze pokud mame vazny zajem, je potreba podat oficialni nabidku a taky zrejme navysit trochu nabidku, protoze nemovitost ma podle nej vyssi hodnotu. Trochu jsme se dohadovali a nakonec se shodli na cene, nicmene problem byl, ze oficialni nabidku musi schvalit pravnik, protoze ve chvili, kdy by ji prodejce prijal a podepsal, my uz na podminkach nic zmenit nemuzeme. Cili jsme stravila pulku dne s nasim pravnikem na telefonu, kdy jsme vsechny podminky dojednavali a resili, abychom se nenapalili a mohli byt spokojeni a klidni. Takze pote, co jsme v sobotu videli poprve ten baracek, v utery podali oficialni pravnikem schvaleny navrh, no a ve stredu odpoledne nam volali, ze moc gratuluji, ze jsme barak dostali my. Nicmene majitel byl pracovne v Sydney, cili jsme se podepsane smlouvy dockali ve ctvrtek. Na to konto se rozbehl neuveritelny kolotoc zarizovani veci, ktere musely byt splneny v urcitem terminu. Zaprve, zaloha na koupi ($20 000 – cca 400 000 CZK) musela byt slozena do uterka na ucte prodejcu. Diky tomu, ze je to velka castka musel Martas letet do banky a prevod zorganizovat. Meli jsme tyden na to vyridit inspekce na skudce a inspekci baraku – cili kontrolu zda to nema nejake velke zavady a skody a zda treba drevo neni napadene skudci anebo nekde vevnitr neni plisen. Hned v pondeli jsme tedy objednali firmu, aby nam tyto kontroly udelala. Zaroven s nimi jsme se znovu sli na barak podivat a cekali, az chlapi skocni tyto kontroly. Chteli jsme vedet okamzite vysledek, protoze jsme meli cas jen do ctvrtka s prodavajici stranou vyjednat pripadnou napravu nesrovnalosti. Nastesti se nenaslo nic vazneho, nicmene i tak nam bylo doporuceno bojovat o to, aby nektere drobnosti byly odstraneny. Navrhli jsme prodavajicim, ze to bud opravi, anebo nam slevi z ceny. Behem dalsich dnu volal realitak Martovi, ze maji majitele dalsi zajemce a ze se muze stat, ze pokud my si budeme moc vymyslet, prodaji to jim. S tim ho nastesti Martas poslal do haje, bo jsme vedeli, ze pokud my jim k tomu nedame sanci nedodrzenim podminek, majitele uz od smlouvy nemuzou jen tak odstoupit. Tady to popisuju dost jednoduse, realne to znamenalo neustaly kontakt s pravnikem a neustale konzultace, co co znamena a jak se chovat, aby druha strana nemohla cuknout. Pravnik nas ve ctvrtek rano upozornil, ze pokud majitele budou chytri a opravdu maji nekoho, kdo nabidl vice, mohou zacit hrat mrtveho brouka, kdy se k nasim podminkam nevyjadri vubec a bude jen na nas, zda v koupi budeme chtit pokracovat anebo ne. Asi nemusim popisovat, jaky stres to pro nas byl, pozadali jsme tedy naseho pravnika, aby podal zadost o prodlouzeni doby rozhodnuti o inspekcich. Nastesti nam pravnik brzy odpoledne napsal, ze prodavajici nam nic nezaplati, ale na svoje naklady opravi ty drobne skody kolem baraku a v baraku. S tim jsme radi souhlasili, a tim padem jsme se domluvili na postupu reseni tohoto bodu smlouvy. Mezitim jsme take nasemu pravnikovi zadali udelat “vyzkum”o nemovitosti a hospodareni druzstva. Jedna se o hledani problemu, ktere by druzstvo vlastniku melo, neshody v hospodareni, vecna bremena nemovitosti a tak dale. Na to jsme meli termin dalsi ctvrtek. Pravnik nastesti nenasel zadne spatnosti v prubehu hledani, nicmene poslal nam uzemni plany celeho komplexu se vsemi podminkama koupe atd. V tu chvili me malem ranila mrtvice, protoze jsem zjistila, ze cely pozemek pod nasi zahradkou nekupujeme, ale je to vlastnictvi druzstva, ktere mame ve vyhradnim uzivani. To uz jsem fakt sedela s hlavou v rukach a rikala si, ze se na to vykasleme. Pak jsem se trochu sebrala a volala po milionte pravnikovi, co to ksakru znamena. Nastesti nas pravnik uklidnil, ze to je pro radovky naprosto bezne, vsechny ostatni baraky v komplexu to maji uplne stejne a jedine, co to znamena je, ze se snazi druzstvo udrzet stejny raz a vzhled celeho komplexu. Omezuje nas to jako majitele v tom, ze si tam nemuzeme postavit garaz anebo bazen (i kdyz na to je potreba stavebni povoleni atd), ale drobne zmeny si tam delat muzeme bez omezeni. Dost jsme s timto krokem vahali, bo jsme si nebyli jisti, co a jak. Pak jsme volali s dalsimi lidmi a zjistili, ze to opravdu bezne je a ze nas z toho pozemku nikdo nemuze vyhnat a pravda je, ze pri velikosti nasi zahrady bychom tam stejne nemohli nic stavet ani tak. A na to, abysme si tam umistili hriste pro deti, posezeni, maly prenosny bazenek, kytky a cokoliv takoveho nas to vubec neomezuje. Tak jsme nakonec i na tuto podminku kyvli. Mezitim jsme vyridili papiry z banky, ktera nam potvrdila hypoteku, a tim padem jsme splnili posledni podminku nasi smlouvy a dali vedet prodejcum, ze jsme vse zkontrolovali, se vsim jsme spokojeni, vsechno je pojistene a ve smlouve se pokracuje….Taky jsme se s Martasem shodli, ze az budou vsechny deti na svete a ja se navratim do prace, kdykoliv muzeme tohle prodat anebo pronajmout a sami se presunout do nejakeho baracku dal od mesta. Anebo, kdybychom se vraceli do Cech, proste dum prodat a vzit penize, ktere bychom jinak vyhazovali za najem (nase hypoteka je cca to same co ted platime za najem).

Prozatim je pro nas velmi dulezite, aby Martas byl blizko domu, kdyby me nebo detem nebylo dobre a hlavne, aby si deti mohl uzit, bo travit dve hodiny na ceste do prace a z prace idealni rozhodne neni. Tak jsme prozatim dobojovali, teda snad aspon na chvili, ted se bude nas pravnik patlat s papirama na prepsani baraku do katastru na nase jmeno, my musime doplatit penize, co jsme meli nasetrene a nepujcujeme si z banky a pak uz se bude cekat na stehovani, coz by melo probehnout zacatkem listopadu. Mezitim musime vyridit preruseni naseho soucasneho pronajmu a pak nastehovani do noveho (a uklid stareho grrrrrr). Doufam, ze dvoumesicni rezerva do porodu bude stacit. Je fakt, ze ja stejne stehovat nebudu, bud pomuzou kamaradi, anebo stehovaci firma, ale uz bych rada mela vsechnno vyprane a pripravene na prichod maleho. 

Tak tot prozatim asi vsechny nase novinky, v praci uz jsem taky zadala o materskou a uz ji mam potvrzenou, musim jeste vyridit zadost o statni materskou a taky zjistit, jak a kde vyridit papiry po narozeni prcka – jednak australske a podruhe ceske. Taky nas asi za 14 dni ceka rodicovsky porodnicky kurz, tak jsem zvedava, co se tam priucime….. Ale ted uz doufame, ze vsechno pujde hladce a nebudou to provazet takove nervy:-)

V zajeti wombatu

Ještě nez zacnu licit nas velky vylet do Tasmanie, musim se zminit o celkem zajimavem setkani, které se odehrálo sice uz zacatkem brezna, ale na které jsem v minulem prispevku zapomněla. Během sve cesty po Australii k nam zavital herec Jaroslav Dusek. Zakoupili jsme si s Martasem listky na vecerni predstaveni, i když to vlastne nakonec moc predstaveni nebylo. Dali jsme si veceri, pak prijel Dusek a aniz bychom zaznamenali cas, povidalo se o vsem a celkem o nicem cca ctyri hodiny. Byla to takova forma besedy, Dusek chvilku povidal, pak se zacali ptat lidi, pak byl cas, kdy jsme se s nim mohli osobne potkat a popovídat. Bylo to moc zajimave setkani, musim rict, ze je to vazne veliky podivin, ale veskrze celkem hodny a sympaticky clovek.

 Pak uz jsme se pomalu zacinali tesit na Tasmanii, ale ještě bylo par věci, o kterých musim napsat. Tak zaprvé, byli jsme pocteni nasvtevou:-). Ani nevime jak, ale nejakym zahadnym zpusobem se k nam do baraku dostala mys. Nejprve jsme si rikali, zda to není jen vetsi gekon, ale když uz jsme několik dni nachazeli všude hovinka, na lince se objevilo silne nakousane jablko a pod myckou tenhle nerad roztrhal nejake tesneni, rekli jsme si, ze laska ke zviratkum musí stranou a musíme vetrelce vypátrat. Nakoupili jsme par pasticek, presto jsme si ještě nebyli uplne stoprocentne jisti, s kym mame tu cest. To se celkem rozlousklo ve chvili, kdy jsme koukali na telku a u steny si to prebehl mysak celkem slusnych rozmeru. No, tak jsme nastrazili ty pasticky, dali tam syr a cekali. Ani prd se nedelo, jenom bylo zase trosku vic snedeno z toho jablka, ale pasticka se syrem tesne před nim zela prázdnotou. Na radu segry Kati, ze jejich mysi nejvic braly na spek, jsme vymenili syr za sunku a druhy den jsme měli ulovek. Sice bych byla radeji mysaka vypustila, ale zase jsme nechteli riskovat, ze nekde rozkouse koberec ci něco dalšího, za co posleze budeme muset zaplatit. No, tak jsme se nezvaného hosta zbavili.  

Další věc o které se musim zminit a která pro me představovala velkou psychickou zatez (pokud vynecham praci) byla skutečnost, ze moje zdravotni problémy se stále nejak nedarilo resit u obvodacky, takze me poslala na vysetreni do nemocnice. Jednalo se o endoskopii a kolonoskopii, tady se nastesti oboji dela naraz a při plne anestezi. Moc si nedovedu představit, ze bych u toho byla vzhuru,fuj. No nic, priprava na endoskopii nezahrnuje skorem nic, nicmene priprava na kolonoskopii to krasne vyrovnava. Tam se clovek musí pekne pročistit nejakym driakem, aby mel prazdna streva, coz je samozrejme velka zabava samo o sobe. Ten proces cisteni samotny = neustale sezeni na zachode mi ani tolik nevadilo, ale horsi bylo vypit ty driaky. S tim jsem mela velky problém, protože ty napoje byly divne slane a hnusne a muselo se toho vypit celkem velke množství v malem casovem useku. Dva dny jsem musela mit dietu s nizkym mnozstvim vlakniny ve strave, pak jsem skorem dva dny nejedla, coz bylo prekvapive uplne v pohode, ale ten den vysetreni jsem od jedenacti rano nesmela nic pit a to bylo horsi. Vzhledem k tomu, ze do nemocnice jsem mela jit az na pul treti a ještě měli celkem silne zpozdeni. No nevadi, kamarádka trvala na tom, ze me do nemocnice odveze a zase si pro me prijede. Puvodne se nabizel Martas, ale zase ten by si musel brat oficialni volno, kdezto kamoska proste zdrhla z práce, takze bylo vyreseno. Ja jsem si samozrejme před „operaci“ zjistila, kolik ta legrace bude stat. Zavolala jsem na pojišťovnu a ta me nastesti ujistila, ze celou castku za me zaplati. Jedine co se v nemocnici plati je tzv. access = spoluucast, ta se plati pouze jednou za rok a je to 500 dolaru. Pak uz zbývala jen castka, kterou si nauctuje anesteziolog, ten si nastesti vzal krome castky od pojistovny ode me jen 135 dolaru. Cili celkem relativne v pohode ucet:-)

Po prijezdu do nemocnice jsem se zaregistrovala a první otázka slecny na přepážce byla, co si budu prat jist po zakroku. Abyste rozumeli, sla jsem do soukrome nemocnice, cili servis naprosto prvotridni:-) Když jsem si vybrala, co budu jist a pit, poslali me na pohovor se sestřičkou, která se ujistila, kdy jsem naposledy jedla a pila, zda nejsem tehotna a neberu nejake leky. Pote me uz zavolali dal. Prevlekla jsem se do nemocničního munduru a zalezla do postele, tam se pak během hodinky vystridali tri doktori, jeden byl gastroenterolog, druhy anesteziolog a treti netusim:-) Uz jsem to chtěla mit dost silne za sebou, tak rikam tomu gastroenterologovi, doufam, ze budu poradne spat, bo jinak asi endoskopii neudelate. On se jen zasmal a ujistil me, ze nebudu o nicem vedet. To me uklidnilo, bo dost nerada bych nekoho pokousala. Pak uz me prevezli na sal, kde me anestezioložka uspala, něco na me povidala, ze mi nastrika do pusy na umrtveni jakysi bananovy sprej, to je poslední, co si pamatuju. Pak uz jsem se probrala na pooperacnim. Chodily kolem sestřičky a ptaly se, jak mi je. Ani nevim, byla jsem ještě furt oblbla. Pak prisel gastroenterolog a řekl mi, ze nic zavazneho nenasli, maval mi před očima nejakymi obrazky mych strev a vysvetloval, ze všechno je v pohode. Pak mi sdelil, ze udelali biopsie, co poslou na rozbor a odesel. Během chvilky jsem se natolik probrala, ze mi prinesli věci, abych se oblekla a zavolali kamarádce, at pro me pomalu jede. Mezitim jsem se presunula do pokojiku, kde me prinesli jidlo a piti, cili jsem si po tech par dnech hnusného jidla a par dnech vůbec zadneho jidla dala celkem do mouly a akorát, když jsem dopijela kakao, se ve dveřích objevila kamarádka a odvezla me domu.

Nasledne jsem mela ještě u toho stejného doktora konzultaci nad výsledky z biopsii. Zaver je, ze mam trosku citlivejsi strevo, nemam se prejidat, protože pak se jidlo vraci ze strev zpet do zaludku, to bylo jedine místo, kde diky biopsii nasli mensi drazdeni, ale nic velkého (rodinnou anamnézu jsem mu samozrejme rekla a on me ujistil, ze nic podoneho u me nenasli a nemusim se bat). Taky mi řekl, ze na tom velkou vinu muze mit stres a celkove ze jsem naprosto zdrava. Dost me to uklidnilo a od te doby je mi o dost lepe. Jo, ještě jedna legrace, prestoze po mlece mi není moc dobře, zadnou zjevnou poruchu prijmu/zpracovani mleka nemam. Rikal, ze by mi mohl vadit třeba mlecny tuk, ale at teda mleko nejim, když vim, ze mi to nedela dobře. Hlavne mi teda doslo, ze za mymi potížemi by mohly stat opravdu stresy z te blbe práce, cili jsem si rekla, ze se uz stresovat neminim a prdim na to. Uprimne se to ted i celkem zlepšilo, cili snad všechno pujde dobrym smerem:-) Ten chudak postizeny kolega byl dohnan k tomu, aby dal vypoved, všechny problémy a stiznosti se zametly pod koberec. No, pokud jste si nekdy rikali, jaky mame doma v Cechach Kocourkov, vezte, ze tady je to naprosto stejne. Nicmene, prestoze je mi tohoto kolegy lito, situace se uklidnila, lidi se zase dali do pohody a uz to zase relativne pripomina i místo, kde se da normalne pobývat. Taky jsem pochopila od Adama, ze se zcela vazne zrejme brzy trhneme, coz by bylo celkem vyborne reseni.

Když uz jsme u tech radosti pracovnich, musim se s vámi podelit ještě o jednu vazne usmevnou historku. Prestoze bych to nebyla nikdy ocekavala, když jsem tudle sedela v oddeleni prutokove cytometrie a dělala svoje pokusy, naproti sedel nejakej kluk a desne zvedave si me meril. Byl tam ještě s nejakym kolegou a ja jim nevenovala moc pozornosti, ale tak furt po me pokukoval a pak se zacal se mnou vybavovat, odkud jsem a co delam atd. Když uz jsem pomalu koncila, najednou mi povida, zda bych nekdy nesla na kafe. A ja mu rikam, ale jo na kafe klidne muzeme jit, ale asi bys mel vedet, ze jsem vdana. Hm, něco zamumlal, udelal nejakou dost podivnou grimasu a nejakym celkem rychlym zpusobem o kafe se mnou prestal stat:-) To teda vazne nechapu proc, mohla jsem mu krasne povyprávět o Martasovi. Jo, byl to nejaky Iranec ci co (řekl mi ze Persan), když jsem to pak rikala lidem v laborce i spravcum toho oddeleni, popadali se smíchem za bricho a rikali, ze ještě nikdy neslyseli, ze by se tam někdo seznamil. No, v podstate neseznamil, bo fakt, ze jsem „trosku“vdana mu nebyl nejak po srsti:-).

Pak uz se ale kvapem blizila Tasmanie. Protože veskere lekarske vysetreni dopadlo dobře, naprosto jsem se uvolnila a slibovala jsem si od naší dovci, ze si to paradne uzijeme. Ve ctvtek před Velikonocemi jsme uz měli volno a brzy rano (nekdy po seste) nam letelo letadlo do Hobartu – hlavního města Tasmanie. Protože je Tasmanie soucast Australie, leta se tam jen vnitrostátními lety, cili zadne velke odbavovani se nekona. Cesta trvala asi dve a pul hodinky a uteklo to jako nic. Nekdy kolem devate rano jsem volala firme, od které jsme měli mit auto, at si pro nas prijedou. Během deseti minut prijela pani, která nas i zavazadla nalozila a dovezla nas k nim do firmy. Tam jsme si vypujcili pomerne staricky, nicmene plne funkcni campervan, takovou zase dodavku, ve které se da spat a varit a vůbec vsecko. S majitelem jsme obesli auto, zaznamenaval si každý skrabanec, jako kdyby to bylo nejake nove a luxusni auto, nicmene, pak nas konecne propustil. Protože uz mame jiste zkusenosti s pujcovanim aut, Martas říká, ještě zkus, zda jsou svetla v poradku a ono ejhle, leve svetlo nesvitilo. Když jsme na to majitele upozornili, svetlo zatlacil trosku vic dovnitř a rozsvítilo se. To jsme se zacali smat a bylo nam jasne, ze mame co do cineni s nejkym totalnim kostitrasem:-) Nicmene dobrou naladu nam to nezkazilo, naskocili jsme do auta a jeli do centra Hobartu na jidlo. Uz to bylo několik dlouhych hodin, co jsme nic nejedli, a tak jsme si rikali, ze si nejprve dame do cenicha něco dobrého a pak budeme resit zbytek. V centru jsme nasli celkem prijemnou kavarnu, objednali si domaci polevky a hambace na pul, zapili jsme to kolickou a poradne posilneni vyrazili na cestu na Mt. Wellington, coz je nejvyšší hora v nedalekem národním parku, ze které je nadherny vyhled na cely Hobart. Cesta nahoru sla velmi pomalu, bo obstarozni dodavka sotva lezla, ale lezla pomalu, ale prece:-) Nahore jsme zaparkovali a pekne se prosli. Pak uz nas zacal trosku tlacit cas, protože jsme potrebovali ještě narychlo nakoupit (další dny bychom toho uz moc nekoupili, bo patek byl svatek a přes vikend jsme měli v planu pobyt na ostrove). Zajeli jsme do jednoho supermarketu po ceste a pak uz se vypravili smerem na sever k národnímu parku Freycinet. Touto dobou uz v Tasmanii byla celkem zima a taky se brzy stmívalo, cili jsme museli trosku pospíšit, abychom neridili za tmy. Stejne jako v Australii není moc dobry napad ridit po tme, ale na Tasmanii to plati obzvláště. Je to obri uzemi na tak malo lidi, cili mají mraky klokanu a jinych zvirat a u cest je to bohužel velmi poznat. Takze co deset metru srazene zvire, jednak to není moc pekny pohled a jednak cloveku dojde, ze se k tem lidem, co se se zviraty stretli, nechce pridat. Martas mezitím vynasel nejaky kemp, kde se neplatilo, byl celkem prumerny, az teda na stiznosti lidi na smrdici suchy zachod. No, na jednu noc uplne v pohode. Zaparkovali jsme auto, aby bylo co mozna nejvíce na rovine, rozbalili zasoby jidla a prikyvovali, jaka velka parada je, ze to auto ma uvnitř další svetla a nemusíme placat naší lucernu a baterky. Pak jsme si rychle vycistili zuby a uplne mrtvi zalehli. Usnuli jsme jako spalky, rano se probudili celkem svezi a vyspinkany. Dali jsme si dobrou snidani, uvarili vajíčka a cajicek, proste pohodička. Pak jsme se pobalili, naskocili do auta a když jsem se snažila nastartovat, auto krasne dvakrát skytlo a nic. Doslo nam, ze nas majitel moc pekne instruoval at si svitime, ale nerekl nam, jak citlivou baterku v tom aute mame a taky, ze nemame zadny nahradni zdroj energie. Cili jsme v aute zabudovanou lednicku nemohli moc používat, když se zastavilo, to same samozrejme platilo i pro svetla vevnitř v aute. Ještě ze to bylo v patek rano a ne v sobotu, kdy bychom chvatali na lod. Dosli jsme teda k lidem kempujicim vedle nas a dva kluci prisli, ze nas roztlaci. To bohužel nebylo moc uspesne, a tak nam nezbyla jina moznost, nez pouzit kabely k nastartovani. Protože pomalu každý v kempu mel kabely, tohle nebyl problém, horsi to ovšem bylo zejména proto, ze jsme nebyli schopni najit v tom aute baterii. Majitel nam sice ukazal, kde najit motor, ale tam nikde jsme baterii nevideli. No, tak  jsme obihali auto jak Sputnik, všichni jsme hledali, abychom se posleze opet vratili k motoru, kde za nejakou zvlastni přepážkou, jsme konecne baterku objevili. Pak uz nam kluci pomohli auto nahodit a mohli jsme zase jet dal. Museli jsme se smat, protože to byla pro prihlizejici celkem vtipna scénka:-) Pak uz jsme se vydali dále k národnímu parku Freycinet. Tady je krasna prochazka s vyhledem na plaz, která tvarem pripomina sklenici vina (wineglass bay). Tak jsme po chvilce hledani mista zaparkovali, mezitím jsme koukali kolik klokanu se mota po parkovisti a cistili tam, co kde lidi zapomneli. Klokani se samozrejme vůbec nebali a ochotne nam lezli skorem az do auta:-) Tak jsme zabalili nejnutnejsi věci nutne na par hodin, co jsme měli byt na procházce. Nejprve jsme se vysplhali sedlem mezi dvěma horami na krasnou vyhlidku, pote jsme sesli na druhé strane az na onu zminovanou plaz. Tam jsme chvilku pozorovali vlny, které narazely na pobrezi, a pak jsme se pomalu zacali sbírat k navratu. V aute jsme se potom trosku najedli a vyrazili hledat nocleh, to nejlepe nekde pobliz Triabunny, coz je male mestecko, ze kterého nam celkem brzy další den jela lod na ostrov Maria. Skoncili jsme v krasnem lesnim kempu, kde jsme kolem seste odpoledni zaparkovali. Proskocili jsme rychle sprchou, coz teda bylo v te zime celkem na pováženou. Kosa byla jako blazen, pak jsme si udelali jidlo, chvilku povidali a pak zalehli do kanafasu.  
Rano jsme vstavali pomerne brzy, protože jsme se dost bali, ze nas auto zase vypeče. Ale protože jsme svetla vevnitř v aute vůbec nepouzivali, jen nase baterky a naší svitilnu, auto rano krasne naskočilo. Popojeli jsme asi pul hodinky do Triabunny a nahlasili jsme sebe i nase zavazadla k preprave na ostrov Maria. Tento maly ostrůvek se vyznacuje tim, ze tam nesmí vůbec zadna auta, clovek chodi všude pesky, maximalne si muze privezt anebo vypujcit kolo. K tomu jsme se upinali, protože jsme si rikali, ze bychom toho vice stihli na kole. Z toho co jsem psala vyplyva, ze jsme si campervan s sebou vzit nemohli a na prespani jsme potrebovali stan. Takze jsme tahli karimatky, spacaky a stan, taky všechno jidlo, protože na ostrove se nedalo nic koupit. Uz když jsme se blizili k ostrovu, zdalo se mi, ze zdálky vidim wombaty, ale nebyla jsem si jista, tak jsem jen porad stouchala do Martase, at se podiva, zda se mu to tak taky zda. Po prijezdu jsme se museli rychle nahlásit a vyfasovali jsme cedulku na stan, ze mame povoleni kempovat. Pak jsme zacali vybirat vhodne místo na postaveni stanu, ale protože jsme vedeli, ze bude velky zajem o kola, ja se uz radeji postavila do fronty na kola, zatímco Martas se jal rozkládat stan. Pak jsem na nej jenom mavla a on rychle pribehl jako lanka, aby si vyzkousel, zda mu jeho pujcene kolo vyhovuje. Měli jsme stesti jako blazen, protože jsme dostali dve poslední kola nasich velikosti. Pak bychom uz měli celkem smulu. Podotykam, ze jsme prijeli první ranni lodi, cili všichni, co prijeli po nas a chteli kola měli smulu, teda pokud si neprivezli na lodi kolo svoje. Vtipne na tom bylo, ze když jsem zamlouvala tu prepravu=lod, akorát mi rekli, ze se meni provozovatele dvou spolecnosti a v organizaci je chaos. Ptala jsem se na rezervace kol, ale v te době (na konci brezna) mi rekli, ze zatím rezervace nedelaji. Bohuzel to se do našeho prijezdu (15.dubna) zmenilo, cili před nama stala cela rada lidi s rezervacemi. O to vic me to stvalo, ze me rekli, ze to není mozne. Ale je samozrejme taky dobře mozne, ze ty rezervace proste zprovoznili nekdy tesne před nasim prijezdem. No, nakonec to nicemu nebranilo, protože jsme kola dostali. Takze jsme bleskurychle postavili stan, namazali housky a pripravili jidlo s sebou a vydali se prozkoumávat krasy ostrova:-) Abyste si nemysleli, jakkoliv ten ostrůvek vypadal celkem malicky, ma na delku 20 km a na sirku 13 km. Taky ma dve velke hory Bishop a Clerk kolem 600 metru nad morem and hora Maria 711 metru. Kolem pobrezi ale vede celkem rozumna stezka, kde se da jet pohodlne na kole, a tak jsme toho vyuzili. Hned za první zatáčkou jsme narazili na wombata, coz bylo uzasne, ještě jsem nikdy v prirode tyhle rostaky nevidela. Takze zastavit, udelat milion fotek ze všech stran a uhlu, az vzal wombat do zajecich. Pak jsme jeli dal, tam zase fotky panoramat ci dalších zviratek, bylo to uzasne. Byli jsme také takřka v zajeti klokanu. Ti byli taky na kazdem kroku. Wombatu jsme videli celkem dost, ale jejich vyskyt se nedal nijak srovnávat se soumrakem, kdy jich vylezly desitky. Projeli jsme skorem cely ostrov, kam az se dalo, pak se lesni cesta zmenila v celkem ošklivou písečnou cestu a tam se vazne projet nedalo. Snazili jsme se asi patnact minut, ale když jsem si uz pak malem dala na kokos, zaveleli jsme k ustupu. Na obed jsme se zastavili v jedne krasne zatoce, sedli si na kameny a vytahli parky s chlebem. Byla to takova parada, takovy balzam na nervy a dusi. Zadne telefony, zadny stres, jen priroda, spousta klokanu a wombatu a my dva. Bomba. Pak jsme se pomalu navratili do kempu, zbavili se na chvilku kol a sli jsme se podivat na Painted cliffs (malovane utesy), na které je dobře jit za odlivu, kdy jsou krasne videt. Byla to nadhera, ještě ke vsemu zapadalo slunicko, cili do tech uz tak nadherne zbarvenych skal svitilo slunicko, no posudte sami. Uzasny. Na ceste sem jsem potkala wombata, který se vůbec nebal, rikala jsem si, zda si ho mam pohladit, ale pak jsem si netroufla. Když jsme ale dosli skorem uplne do kempu, videla jsem tam skupinku lidi drbat jednoho wombata, tak jsem se pridala honem. Byla jsem dost prekvapena, protože jakkoliv vypadaji wombataci sametove, jejich srst je drsna stejne jako srst třeba našeho německého ovčáka Darinky:-). Pote se uz zacalo smrakat, vylezly odevšud tuny wombatu, pasly se kolem stanu, chodily mezi nami a vůbec se nebaly. Proste velka parada. Samozrejme vsudypritomni klokani a tuny ptaku, jakesi sede husy byly taky uplne všude. K dispozici bylo celkem velke místo s dvěma otevrenymi ohnistaty, kde se nachazely i varice, cili jsme si mohli uvarit veceri. Taky všude visely cedule, ze pozor, občas se sem toulaji certici tasmansti, ale my je během vecere nevideli. Není se cemu divit, lidi tam bylo celkem hodne, který cert by se k takhle preplnenemu mistu priblizoval. Pak uz jsme si sli pomalu lehnout do stanu. Musim rict, ze jsme uz odvykli spat jen na karimatkách. Ted většinou kempujeme s nafukovaci matraci a to se spi prece jen lepe. Moc se mi nedarilo spat, byla jsem cela rozlamana a uprostřed noci jsem se sebrala, ze pujdu na zachod. Martas sel ochotne se mnou, vtipne bylo, ze když jsme vysli před stan, byli jsme ještě porad obklopeni husami, klokany a wombaty, zadne zvire si nas ani trosku nevšímalo a jen bastili a bastili. Když jsme prosli kolem toho otevřeného mista s ohnistaty, najednou koukam, ze na nas taky někdo kouka. Verte nebo ne, ale narazili jsme na tasmánského certika, toho v divoke prirode videt je vazne vzacnost. Ja juchala jako blazen, Martas toho moc nevidel, spis tam certa tusil, bo si zapomnel bryle, ale to vůbec na zazitku neubralo. Pak jsme zalezli na záchodky a ja rikam, fix tady nade mnou něco stracha, tak kouknu a tam se drape kusak – posumak, rostak jeden, malem mi skocil za krk. Bylo to proste uzasny, zviratka na kazdem kroku, pro me naprosty raj a lek na nervy.

Rano jsem se probrala s kruhy pod očima jak blazen. Moc jsem toho nenaspala, trosku princeznicka na hrasku:-) Ale to vůbec nevadilo, ještě jsme se vypravili na jeden mensi vylet na kole, pak uz jsme vratili zpet a zacali skládat stan. Pak jsme si ještě ohrali obed, podrbali několik wombatu, co se toulalo kolem kempu a byl cas nastoupit na lod. Akorat se zacalo schylovat k desti, cili nas to zase tolik nemrzelo. Po navratu na pevninu  jsme vyzvedli auto, museli jsme rychle koupit nejake pecivo a natankovat a vyrazili jsme vzhuru nasemu poslednímu kempu. Bylo celkem tezke něco najit v oblasti, kde jsme potrebovali, ale nakonec jsme uspesne nasli jedno velke kempoviste s neobycejne milym majitelem, který nam bez reci poskytl místo na zaparkovani campervanu. Abyste rozumeli, s campervanem na Tasmanii můžete zastavit kde chcete, samozrejme nesmite nekde blokovat dopravu, ale klidne i u cesty. Jenze pokud se třeba chcete osprchovat a tak, je lepsi najit nejake místo, kde sice zaplatite par chechtaku za noc, ale můžete si dat sprchu. To jsme nalezite vyuzili, a protože tohle místo disponovalo i tekouci vodou s urcitym proudem, dala se po ctyrech dnech i umyt hlava. Vetsina tech mist, co jsme byli předtím, bud vodu nemela, anebo jen takove curky, kde namydlit si hlavu by byl velky nerozum, procez tohle místo bylo pozehnani. Oba jsme se do sprchy nahnali a labuznicky si umyli hlavu. Samozrejme jsme to nechali az na rano, protože jit spat s mokrou hlavou při te zime, co tou dobou uz na Tasmanii panovala, by mohlo byt krasne vykladano jako volani o nachlazeni. V perine v aute bylo krasne teplo, ale vykopat se dycky rano bylo nad lidske sily:-) Nicmene nedalo se nic delat. Bylo pondělí a nam bohužel dovolena koncila. Měli jsme posledního pul dne, zajeli jsme se ještě narychlo podivat na maly poloostrov, kde drive byla obri veznice Port Arthur, tam jsme udelali par fotek na par vyhlídkách a pak uz jsme museli mazat vrátit auto. Samozrejme nejdříve do mycky a na benzinku, a pak uz jsme spechali na letiste. Tam jsme dorazili krasne na cas, cili jsme se trosku nadlabli a uz nam letelo letadlo zpet do Brisbane. Jednim slovem to byla nadhera, moc jsme si to uzili a prestoze jsme za pet dni okusili jen malo z toho, co muze Tasmanie nabidnout, naprosto nam ucarovala a jsem si stoprocentne jista, ze jsme tam nebyli naposledy.