Novy pracovni zacatek aneb navsteva Zeme vychazejiciho slunce

Tak se zase hlasim a tentokrate to bude pravdepodobne velmi dlouhy prispevek, alebrz se vzrusujicimi zazitky doslova hemzim. Cili ctete a bavte se, bo nektere scenky treba z nasi dovci ve me jeste stale vyvolavaji usmev na rtech:-) Ale pekne poporade…

Nasi nejvetsi novinkou tedy zcela zrejme je, ze jsem tesne po uverejneni posledniho prispevku, nastoupila do nove prace. Jedna se o misto Research Assistenta, coz je takovy troche lepsi laborant v jednom z nejvetsich vyzkumnych ustavu tady v Brisbane. Je to naprosto obri, myslim ze statni, institut, ktery je propojen nejen s UQ, coz je univerzita, na ktere jsem predtim byla, ale jeste i s nemocnici Mater (ta je tady jedna z nejvetsich cca neco jako nas Motol).

Prvni tyden jsem vyridila maximalne pocatecni papiry a musela jsem stejne na zbytek pockat, az mi vyridi pracovni email. To nastesti netrvalo dlouho, takze jsem začátkem cervence mohla zvesela zacit delat vsechna skoleni, ktera jsou potreba, abych vubec mohla otevrit dvere do laborky. Moc teda nerozumim tem vztahum na pracovisti, ale zda se, ze jsou ze me všichni nejak podezrele nadseny. Na podobne pozici, jako jsem ja jsou dalsi dva lidi – kluk a holka, na toho kluka dost nadavaji, prestoze me je fakt sympaticky a všechno mi ze zacatku poctive ukazal, ta holcina se chysta od zari zacit delat PhD, procez si od toho ledacos slibuju. No, ale nebudeme predbihat, doufejme, ze se uz nic nepodela. Snazim se vsem nabizet pomocnou ruku s cimkoliv potrebuji, tak doufam, ze to lidi oceni. Sefik je taky moc milej, porad me ujistuje, ze je potreba si i odpocinout a dat si kafe a tak. Skoro ho podeziram, zda nahodou neni spolecnikem mistni kavarny, bo vydelat jim da opravdu slusne:-) Hned na zacatku mi sefik rikal, ze me mozna pujci ještě druhemu sefovi, kterej by me potreboval na nejake pokusy. Takze podle puvodni umluvy chodim do práce na dva dny v tydnu, dneska mi (konec mesice) oznamil druhej sefik, ze by me potreboval minimalne další den a lidi v laborce si me vyzadali na pomoc s dalšími pokusy. Tak jsem z toho celkem nadsena, porad kolem me kolegove opisuji a chvali me, jaka je to pohoda, když se jim o jejich věci staram ja. Fakt tomu nerozumim, na toho kluka desne nadavaji, ze je pry linej. Nevim, je pravda, ze jsem ho nevidela delat bezne věci pro laborku, spis se snazi delat pokusy atd., ale přitom mu sef nabizel udelat doktorat a to nechce. No, jak rikam, ja se tim moc nezaobiram, moje věc to není, delam si svoje a zatím musim zaklepat, ze se mi fakt libi. Taky prisla první vyplata a ta se mi taky hodne libi:-) 

Jinak institut samotny ma spoustu takovych malych prijemnych vychytavek, predevsim treba sluzbu sekurity coby vecerni doprovod na mhd. Jako aby zensky nemusely jit na zastavku samy, reknou si klukum z ochranky a ty je doprovodi. Pak dalsi je mistnost, kde si clovek muze schrupnout, kdyz je mu zle. Ja to tolik nedocenim, ale myslim, ze lidi, kteri trpi treba migrenama anebo cukrovkou to rozhodne oceni. Musis se nahlasit sekuritakum, ty te chodi obcas hlidat, zda jsi ok. Pak mame na patre spoustu cokoladicek pro pracovniky, to se mi moc nelibi, protoze to ma clovek neustale na cenichu a laka ho to:-) Nebo třeba mistnost s lednicema a mrazakama primo dodavatelu chemikalii a laboratorního vybaveni. Doposud tomu moc nechapu, vždycky, když tam jdu, tak se rozhlizim, zda tam nekde nemaji kamery, protože ještě stále neverim, ze to funguje na dobry slovo. Proste prijdete, vezmete si, co potrebujete, napíšete se do seznamu a firma jednou za tyden prijede, doplni všechno a posle ucet tomu, kdo si to vzal….nechapu. Nektere lednice mají pristup na kartu a po sebrani se posle automaticky email odberateli s tim, co zmizelo. Jo jo, jsou to legrace. Když mi to kolegove ukazovali, musela jsem si drzet bradu, aby mi nahodou neupadla:-)
 

Dalsi nase novinka je, ze Martas po pulrocni evaluaci dostal vyrazne pridano. Vyse platu nas velmi mile prekvapila, nacez jsem se z velke radosti nechala umluvit, abych konecne slíbila svůj neuvazeny slib, který jsem si blahove myslela, ze bude brzo zapomenut, avšak nebyl:-) Onehda jsem se totiz prokecla, ze mi australske rizky moc nechutnaji a ze ceske jsou o moc lepsi. To jsem rikala, kdyz jsme s Martovo kolegama z prace sedeli na veceri v ceskem klubu. Na to me hned kluci vyzyvali, at nekdy prijdu udelat rizky k nim do prace a ja jako husa jsem to prislibila. No, pak jsem myslela, ze na to vsichni zapomneli, ovsem notne vypaseny financak mi to neopomel pripomenout kdykoliv me videl, tak jsem to musela splnit. Sice financak nejprve sliboval, ze mi pomuze, ale jakmile jsem se domluveny patek v praci objevila, sel honem nutne neco vyrizovat pryc. Hadate spravne, na degustaci uz byl samozrejme zpet. Blby na tom bylo, ze od meho slibu se firma nepekne rozrostla, a tak jsem obalovala skorem 30 rizku a trochu jsem u toho sakrovala. Pak taky ten varic, co mají kluci v praci je peklo a to nemluvim o panvicce, kterou by se spis slušelo odhánět mouchy a ne ji používat v kuchyni. Nastesti přes všechny prekazky se mi rizky povedly jako malovany, chlapi vsechno sezrali a behem deseti minut bylo hotovo. Pak jeste jeden kolega zavtipkoval, kdy zase prijdu znovu, to jsem se na nej lehce kysele pousmala a povidam, ze hned tak to asi nebude:-) Nicmene, protože jsem tvor nepoucitelny, asi o tyden později jsem dostala desnou chut na bramboraky. Martas zrovna dodelaval jeden velkej projekt, rikam si, toz udelam i pro nej. Hm jenze bramboraky nejsou studene nic moc, a tak jsem si rekla, ze mu je hodim do práce. Pak mi to bylo blby tak volam a ptam se, kolik ze lidi zustava dneska dlouho v praci. Martas, ze se teda zepta a prej kolem sesti lidi. Tak si rikam, ech co, udelam i pro ne a dovezu jim to v dece. No, nakonec me muj instinkt radil udelat toho o dost vic….a co myslite, jakmile jsem otevrela dveře, práce v kompletním poctu do jednoho člověka a to prosim i presto, ze jsem vzala za kliku uderem devate vecerni. No, tak se to zase sezralo, zapilo se to vinkem a bylo dobře. Ja jsem si ovšem místo Martina domu vezla praznej mastnej pekac, bo kluci ten den koncili nekde tesne před pulnoci:-(

Ve vyctu nasich novinek jsme krome milych ale měli jednu dosti nemilou, to když jsme se chystali jet nakoupit a ja si otevrela okinko u ridice, a uz mi neslo zavrit. Haha, rikam si a co ted. Evidentne se vevnitř něco podělalo a navsteva autoservisu byla takřka nevyhnutelna. Chjo. Trosku jsem si tu představovala prevedeno v tvrdou menu a sly na me lehci mdloby. Resili jsme, zda to nechat opravit nekde v levnejsi forme u nejakeho soukromeho automechanika, anebo zda jet do regulérního Hyundai servisu. Nakonec jsem si rikala, ze dojedu prece jen do toho autorizovaného servisu, třeba to bude lepsi. Po prijezdu mi pani říká, ze stanoveni diagnozy stoji 130 dolaru plus cena nove součástky, avšak pokud se ukaze, ze se podělala nejaka součástka, co je v zaruce (priznam se, ze jsem ani nemela tuseni, ze mame auto ještě v zaruce), všechno je hrazeno servisem a to vcetne diagnozy. Tak jsem se zacala lehce modlit, naskočila jsem do jejich rozvozového auta, které me dovezlo domu s tim, ze si me zase odpoledne prijedou vyzvednout. Cukali se sice trosku, ze nevi, jestli muzou jet tak daleko, ale ja jim rekla, ze me vezli uz minule a at si nevymysli. Ještě tam taky stal kluk, který bydlel asi 2 kilaky ode me a ten se tvaril, ze když uz jsme dva, je to prece jen uz trochu jinaci kafe:-) No, tak nas chca nechca museli odvezt. Odpoledne mi pani ze servisu volala, ze auto mame opravene, ze ho ještě chvilku potrebuji, ale ze všechno je zadarmo. Huraaa, rikam si, to je moje oblibena cena a s pocitem dobrého kaufu jsem si asi za dve další hodky pro auticko dojela. Ještě me pobavila cedulka podepsana jakymsi Brandonem, na které se firma ptala, jak jsem s jeho službami byla spokojena…..uprimne receno VELMI:-) jen tak dal Brandone.

A tak se nam zacal blížit konec cervence a cas na naší tydenni dovolenou v Japonsku. Protože jsem si ale rikala uz nekdy v cervnu, ze nas musim objednat k zubari, a zapomněla jsem na to, udelala jsem to az když jsem si vzpomněla, samozrejme az nekdy začátkem cervence. No a co cert nechtel, měli volno bohužel tesne před nasim odletem, cili v utery (odletali jsme ve stredu). No, ale rekli jsme si, ze pokud budeme mit nejaky kaz, nechame to az po navratu. První sel na radu Martas, ten ma zuby jako z alabastru, cimz me dycky zarucene dozere, bo pak jdu ja a to se hnedka všichni divi, ze manzel ma všechno tak vzorne a vy……krucispagat:-) S Martasem pani doktorka sprymovala a checheche chachacha, me uvítala ve dveřích se slovy, taky mate tak krasne zuby jako vas manzel? Hned ji poudam, ze prdlajs, at se netesi, ze je to peklo:-) A ona zase checheche, vy zertujete. Pak si udelala snímky, při kterých jsem se malem pozvracela, bo ona se slovy vy mate všechny ty osmicky tak vzadu mi strčila tu hnusnou snímkovací desticku az do krku a to jsem teda videla svaty podle velikosti. No nic, prezila jsem to, ještě me Martas dopředu upozornil, at se moc nevrtim, bo jeden snímek prijde na 40 dolaru a pokud se moji vinou nepovede, budu muset zaplatit další. Hele, me to bylo uplne jedno, zvraceci reflex clovek proste neobejde, trochu jsem se s ni prala, ale nakonec jsme se slavnostne dopracovaly k zaveru. Jenze pak pani doktorka tu hruzu videla a presel ji smich. S vaznym vyrazem mi sdelila, ze teda malo pouzivam zubni nit a takhle by to neslo, vyčistila mi nejakym strojkem celou pusu a oznámila mi, ze mam dva kazy. No a to prave mezi zuby od toho, jak malo to smrdlam tou zubni niti. Vzteky jsem malem rvala, bo zuby si cistim fakt poradne, ale evidentne to není dost:-( Prima, takze pristi tyden mam na hodinu zarezervovanou pani zubařku a bude se cinit. Pak doslo na největší srandu a to při placeni, nastesti mame super zdravotni pojistku, konecne se nekde vidi, proc platíme takovy brutalni sumy penez za zdravotko, protože když na me ukazala účtenku za bezmála 600 dolaru, udelalo se mi lehce nevolno. Pak projela snimac naší zazracnou kartickou a z te hrozne sumy se razem stalo něco kolem 40 dolaru, takze dobry. Podle uctenky jsem taky zjistila, ze většinu opakovanych rentgenu mi dali s vyraznou slevou, asi jim doslo, ze za to nemuzu:-) Takze mi drzte palce, zatímco Martas nikam zase rok nemusi, ja jdu pristi tyden k te katyni znovu. Jo, uplne jsem zapomněla napsat, ze pani zubařka je nejaka asiatka, je moc sympaticka, když nemá v ruce rentgen a ty smrdlatka do pusy, a když zjistila, ze jedeme na dovcu, hned se ptala kam ze to. Tak jsem ji rekla, ze do Japonska a ona, jeeeee, to se vam bude libit. Pak se mi desne snažila vysvětlit, ze Cina a Japonsko je něco uplne jiného….Nicmene pro nas Evropany je to opravdu dost podobne a ty rozdily nevidíme asi tak velike. Snad jen to, ze v Cine nam jidlo moc chutnalo, kdezto v Japonsku moc ne:-)

No nic a tak jsme vsem povinnostem na tyden ucinili za dost a tesili jsme se, ze ve stredu letíme na dovcu. Protože z Brisbane neleta moc primych letu do Japonska, rozhodli jsme se, ze poletíme ze sousedního státu z města Gold Coast. Je to asi hodka a pul autem, a tak jsme si zarezervovali parkovani u jedne firmy cca 5 min od letiste a s pocitem motylku v brise z neznámého jsme sli spat.

JAPONSKO

Den první  - Prijezd do Tokya

Rano jsme se probudili, dobalili posledních par věci, které zbyly a po rychle snidani jsme opustili Brisbane. Na dalnici panoval celkem klidek, nicmene i tak jsme jeli trošičku později nez jsme puvodne zamysleli, a tak me dosti silne vytocilo, když uz tesne před firmou, kde jsme meli nechat auto, zrovinka couval kamion. Obri, na korbe něco jako bagr ci co a trvalo mu to celou vecnost. Ja byla samozrejme nervozni, jak sanky v lete. V nestrezene chvilce jsme se mu tam rychle prosmykli a během dalších peti minut uz jsme sedeli v taxiku této firmy, který nas zadarmo vezl na letiste. Pani ridicka byla taky lehce nervozni, když se tam primo před nama zase pro zmenu tocil nejaky bus, a tak to s prehledem vzala přes parkoviste nejake další firmy naproti. Koukali jsme jak puci, ale okamzite jsme se tim padem dostali z další svizelne situace slibujici aspoň desetiminutove cekani. Na letisti jsme odevzdali zavazadlo a ještě jsme se trosku proskočili, nez jsme byli nahnany do letadla. V kapse jsme meli vyrizene pasy na japonske vlaky, takze jsme doufali, ze snad bude vse v pohode. Cekal nas skorem deviti hodinovy let do Tokya – letiste Narita. Leteli jsme na cas v jedenact rano téměř poloprazdnym letadlem, coz slibovalo celkem prijemnou moznost vyspani se na volnych sedadlech.. No nicmene, jak by řekl nas stary dobry sefik Volfac, ten debil tim letadlem tak hazel, ze v tom by se nevyspalo ani prase:-) Nastesti az tesne před přistáním jsme zjistili, ze ten lump co tim tak „schvalne“ hazel je zenska. Je to fakt zvlastni, zatímco na kterekoliv jiné pozici by mi zenska nevadila, jako kapitánka letadla ve me vyvolavala trochu pocit strachu. Nastesti jsme nemeli moc casu na premysleni, letadlo slo k zemi, nastesti kontrolovane, a my jsme se ocitli na japoskem uzemi. Přes imigracni jsme bez problemu prosli nekdy kolem osme vecerni a začali jsme se porozhlížet po kancelari, kde by nam vymenili nase docasne pasy na vlaky za ty opravdove. Postavili jsme se do obri fronty, když v tom na nas nejaka pani halekala, ze prave zavreli. Ukazovala nekam smerem k další fronte, tak jsme se rychle presunuli tam. Zatimco v te první fronte jsme byli uplne na konci, v nove fronte stali před nami jen tri lidi a za nami pak cele stado lidi, kteří puvodne byli před nami. Smula. No, pan urada se s tim moc nemazlil, asi chtěl jit taky brzo domu, takze nam vrazil nejake formulare do ruky, rekl vyplnit a sel se věnovat lidem před nama. Během pul hodky jsme meli pasy i listky do města a asi za dvacet minut nam jel vlak. JENZE, kudy a kam, všude jen chaos a blazinec. Tak by se celkem dalo popsat letiste Narita. A to podotykam, ze sem do tohodle kouta hodinu cesty vlakem od Tokya jede slovy jen par linek. No jo, první den je dycky trochu problém. Ale nevadi, nakonec jsme nasedli do vlaku, kupodivu i do toho spravneho a protože bylo uz skorem ctvrt na jedenact vecer, zacaly nam padat hlavy unavou. To jsme si ale nemohli dovolit, protože bychom pravdepodobne prejeli nekam do haje. Takze jsme konecne vystoupili na nasi zastávce, a dle informaci nasi ubytovatelky jsme se snazili najit ten spravny vylez. Tohle byl vazne dost orisek, bo tady na te stanici uz se krizilo nekolik ruznych linek metra, dále sem pak jezdily klasicke vlaky a vlaky na lince z letiste. Blazinec. Tak jsme naskocili do davu Japoncu, kteří proudili ven z metra, a vzpomněla jsem si na pani zubařku, jak mi říkala, ze Japonci mají ve vsem perfektni poradek a rad. Vtipe vylez, kazdej sel, kde se da, je pravda, ze si lidi davali sakra pozor, aby se vzajemne nedotykali, ale i tak je to jednim slovem chaos. Dostali jsme se na obri křižovatku, jejíž bezny provoz jsem vam radeji pro demonstraci nahrala v následujícím videu. Komentar myslim netřeba:-)

A tak po další pul hodce jsme dorazili na ubytovani cely smradlavy, spinavy, unaveny jako koťata a hlavne neuveritelne zpoceny. Jo jo, zapomneli jsme trosku, ze na severni polokouli vladne bratříček cervenec, coz prevedeno v Japonsko znamena nepekne horko a dechberouci vlhko. Parada, hodili jsme sprint skrz sprchu a s roztodivnými pocity zalezli do pelechu.

.   

Den druhy – Pruzkum Tokya

Na tento den jsme meli naplanovanou navstevu nejzajimavejsich mist Tokya. První dojem z Tokya nebyl pravda uplne nejstastnejsi. Rano jsme se probudili a s usmevem na rtech jsme sli hledat něco k snidani. Během chvilky jsme nasli kavarnu jakoby ve francouzkem stylu, tak jsme tam zapluli a dali jsme si poradne do cenichu. Teda pravda, ze s Japonskem to nemelo nic spolecneho, ale to nam bylo jedno:-)  Po vydatne snidani jsme vyrazili do viru velkoměsta. Jak jsem psala, ta nase zastávka mela desne množství linek vedouci skrz a nam se porad nejak nedarilo prijit na to, proc nam ty nase pasy nefunguji. Odpoved prisla zahy, když jsme se uz moc dlouho podezrele v metru rozhlíželi, prisel nejaky mladsi rocnik strážníka a ptal se slusnou angličtinou, co bychom jako potrebovali. Tak jsme mu ukazali nase pasy a zeptali se,  jak dostaneme místo toho jízdenky. On se trochu uchechtnul a odvedl nas k další obri tabuli, která nam vysvětlila, ze v mestu operujou dva ruzni provozovatele metra. Tak jsme koupili celodenni listek na oboji bo jsme meli silny pocit, ze by to mohlo byt potřeba. Ten nas pas totiž fungoval jen na vlaky, lode a busy. Super, ted jsme konecne měli propustku i do metra. A tak jsme se presunuli na obri a znamy trh s rybama Tsukiji, kde po ranu probihaji i svetozname aukce tunaku. Trh zacina fungovat kolem treti rano, do ctyr musí byt všichni ucastnici aukce zaregistrovany, samotna aukce vypukne uderem pate ranni. Myslim, ze az do devate ranni je pristup verejnosti zakazan, cili jsme se ani nijak nesnazili to stihnout drive nez v devět. Mapa Tokya slibovala, ze je vse celkem blizko, coz je samozrejme blbost, takze jsme sli celkem slusnou streku pesky a posleze se nam otevrel naprosto nevidany pohled na něco, co jsme v zivote nevideli. Něco tak enormního a nepředstavitelného. Ironii je, ze ryby jsou v Japonsku strasne drahe. Spotreba je tady dosti velika, lidi hodne a vody kolem Japonska jsou dost vylovene, takze lode pluji pro ulovky dost daleko. Prosli jsme se trhem sem a tam, udelali par fotek a pomalu se presunuli k další staci, coz byla nedaleka zahrada HamaRikyu. Zaplatili jsme vstupne, a protože zacalo lehce poprchat, schovali jsme se uprostřed zahrady do Tea Housu (cajovna). Tady jsme si objednali klasicky japonsky caj s posezenim na zemi. Jenze jakmile jsme se troche rozkoukali, zjistili jsme, ze temer vsichni hoste jsou Cesi. Docela slusna nahoda, sesly jsme se tri ruzne skupiny Cechu. Tak jsme prohodili par slov o tom, kdo kam miri a co uz videl, a sli jsme zase dal. Primo ze zahrady jsme naskocili na lod, ktera nas provezla po celem meste. Jake to ovsem bylo prekvapeni, kdyz jsme chteli pro vstupne na lodicku uplatnit nase pasy a z nejakeho dodnes neobjasneneho duvodu nam pani na pokladne rekla, ze si musime koupit listky. Nechapali jsme, nicmene uz nebyl cas smlouvat, zda to plati nebo neplati. Akorat prijizdela lod, ktera jezdi co dve hodiny, takze jsme ji nechteli zmeskat. Lod nas provezla po rece vedouci skrz mesto, nejprve ke slavnemu Rainbow bridge (Duhovy most), pote se otocila do protismeru a jeli jsme k jedne z nejstarsich casti Tokya Asakusa. Prestoze Tokyo bylo za druhe svetove valky zniceno, tahle cast se zachovala a jsou tu krasne shintoisticke a budhisticke temply. V teto casti mesta jsme usoudili, ze si dame obed, zasedli jsme do jedne restaurace, kde meli i menu v anglictine a objednali si. Rikali jsme si, ze na nudlich neni co zkazit. No, prinesli teda pekelnej hnus, jen pro informaci Japonci kure nesmazi, ale vari, takze cokoliv, kde je kure je takrka nepozivatelne. Tak jsem si dala polivku s nudlema, zelenou rasou, kuretem a vejcem. Bleeee. Meli jsme desnej hlad a fakt jsme se snazili neco snist, ale cim dal vic se ty nudlem nasakavaly chutemi toho vseho ostatniho, toz jsme to tak po snezeni s bidou tretiny vzdali a ja si pak za roh sla koupit parek v rohliku. Takhle neslavne dopadl nas prvni pokus. Nicmene architektura byla moc pekna, udelali jsme spoustu fotek a pak jsme se presunuli k oblasti Imperial Palace (cisarsky palace). Nutno podotknout, ze ten tam staval drive, dneska je tam takova slabsi zahrada, nic, co by clovek musel videt. Po te, co jsme si prohledli tuhle zahradu jsme se na sebe s Martou podivali a oba jsme se shodli, ze Tokyo teda neni zadna velka pecka. Uprimne jsem trochu i litovala, ze jsme sem jeli, protoze pokud ma zbytek tydne vypadat podobne, no potes koste. Nastesti dalsi dny prinesly vyraznou zmenu:-) Po navratu na ubytovani jsme uz nic neponechali nahode a na jidlo jsme srabacky sli do thajske restaurace, kde jsme meli jistotu, ze se dobre najime. 

 

Den treti - Nikko

Treti den jsme vstavali relativne brzo, protoze jsme se potrebovali dostat na nedaleke nadrazi, odkud jsme meli zaplaceny vylet do oblasti Nikko. Podle internet to byla nadhera, jenze pote, co se nam moc nelibilo Tokyo jsme byli lehce v rozpacich, zda to nebude neco podobneho. Do autobusu jsme vyfasovali uzasnou pruvodkyni a kdyz rikam uzasnou, myslim vazne uzasnou. Ta pani nas po celou dobu seznamovala s japonskou kulturou a ruznymi zvyky atd. Bylo to moc zajimave, vysvetlila nam vsechno, cili jsme se na spoustu veci zacali divat uplne jinyma ocima. Behem hodiny a pul jsme dorazili na misto. Tato oblast se nachazi severne od Tokya a je velmi stara. Architektura dechberouci a konecne jsme meli pocit, ze vidime neco opravdu krasneho z Japonska. Pani pruvodkyne nas provedla po obrim arealu, vysvetlila vyznam vsech maleb a znaku, napriklad i to, co znamenaji nam vsem zname tri opicky, z nichz jedna se drzi za usi, druha za oci a treti za pusu. Je to jeden z obrazu znameho japonskeho umelce, ktery na deviti vyjevech znazornil kolobeh zivota. Od narozeni az do smrti. Tento vyjev ma znamenat Nevidim zlo, neslysim zlo, nemluvim zlo, jinak receno cistotu duse malych deti. Jak jsem psala, pani pruvodkyne nam vysvetlila opravdu vse, zavedla nas na kratkou modlitbu do budhistickeho templu a rozdala sluchatka. Zatimco probihalo kazani a vyklad predstaveneho, pani nam rikala potichu do sluchatek, o co se jedna, aniz bychom rusili kazani. Vysvetlila nam, jak se spolecne mame na konci vykladu pomodlit a jak si neco prat. Fakt to bylo moc zajimave a poucne. Na obed jsme jeli do blizke restaurace, kde jsme meli prichystany typicky japonsky obed. Trochu jsme se po zkusenosti z minuleho dne bali, ale jak se ukazalo, nebyl vubec zadny duvod. V podstate se opet potvrdilo, ze pokud clovek s sebou ma nekoho, kdo tu zemi dobre zna a vi, co doporucit, jidlo ti pak chutna. Stejne jako v Honkongu jsme meli tu kamaradku, ktera vedela, co objednat, tady kdyz nam donesli jidlo v tehle restauraci, kde jsme si nemohli vybrat, kazdy dostal to same, ale chutnalo vsechno fakt vyborne. Po obede jsme jeli jeste k jezeru Chuzenji a k vodopadum Kegon Falls. Tady jsme si na doporuceni pani pruvodkyne koupili uzasnou zmrzlinu. Martas ozkousel mistni specialitu, kdy k vanilkove zmrzline pridavaji na okraj takovou zalivku z fazoli. Me to moc nechutnalo, ale Martas si to celkem pochvaloval. Pak uz jsme nasedli do autobusu a nechali se odvezt nazpet domu. 

 

Den ctvrty – Mt Fuji a oblast Hakone

Ctvrty den jsme odjizeli ze stejneho nadrazi a se stejnou spolecnosti, akorat ze se jednalo o vylet na Mt. Fuji. Tato posvatna hora pry drive byla videt i z Tokya, ale diky znecisteni neni moc videt ani ve slunny den, natoz pak, kdyz je zatazeno. Doufali jsme, ze na nasi cestu dostaneme zase nejakou dobrou pruvodkyni, protoze je pravda, ze kdyz ma clovek dobreho pruvodce, vylet je hned o necem jinem. Prestoze nam nebyla pani pruvodkyne hned na prvni pohled sympaticka tak jako ta prvni, vyklubala se z ni vesela kopa a byla opet skvela. Coz mi pripomina, ze musim holkam na stranky firmy napsat super hodnoceni, protoze si ho obe vic nez zaslouzi. Bohuzel na druhy vylet jsme jeli v sobotu, krome toho, ze to se pulka Tokya harcuje z mesta, jeste ke vsemu zacaly skolni prazdniny, takze se hracovalo cele Tokyo. Pani pruvodkyne nam hrozila, ze se neco mozna bude muset zrusit, coz by me desne mrzelo, protoze byly naplanovane super veci. Nakonec nas plan jen troche poupravila a poprehazela activity, ale i tak to stalo za to. Pulku vyletu jsem absolvovala s pusou dokoran a porad stouchala do Martase, zda to taky vidi. Kdyz jsme sjeli z dalnice, objevila se pred nama sopka. Obri, nepopsatelne krasna a nam doslo, proc ji Japonci tolik opevuji. Dobre bylo, ze kazda z pruvodkyn mela pro nas troche jine informace o Japonsku, takze ta druha pani nam povypravela, na jakych litosferickych deskach lezi Japonsko, ukazala velka mesta, co kde je, dokonce si s nami i zazpivala. Prvni nasi zastavkou jeste pred obedem byla lanovka Kachi Kachi Yama. K tomu nazvu se vaze povidka o skaredem vlkovi a hodnem kralickovi (trochu jako Cervena Karkulka). Vyjeli jsme nahoru a ja se marne rozhlizela, kde uvidime Mt.Fuji. Tak jsem se jako bambus zeptala pani od lanovky, ta se zasmala a ukazala mi kamsi nahoru. Kdyz jsme vylezli az uplne na kopec, otevrel se nam nadherny vyhled na horu. Ten okamzik byl vazne silny, fakt to bylo slovy nepopsatelne, clovek se citi takovy maly a bezvyznamny. No nadhera. Chvilku jsme si to fotili ze vsech stran a uhlu a pak uz jsme pospichali dolu a hura na obed. Opet klasicky japonsky obed. A opet nemel chybu, naprosto prejedeni jsme se odvalili do autobusu, ktery nas zavezl do pateho vyskoveho tabora Mt. Fuji (celkem je jich deset, z toho posledni je uz uplne nahore u usti krateru). Behem jizdy nahoru jsme najednou slyseli jakousi hudbu, pani pruvodkyne okamzite vysvetlila, ze to je znama japonska melodie, kterou se uci i deti ve skolach a ze pokud se jede tou cestou v urcite rychlosti, zacne ta melodie hrat. Nemam tuseni, jak to funguje, jestli jako tim vetrem, co vznika mezi koly a cestou, fakt nevim, ale funguje to. Nikde jinde jsme to neslyseli, pani nam hned rozdala texty pisne v japonstine a ze si spolecne zazpivame. Pisen se jmenuje pisen o Mt. Fuji (Fuji no Yama). Bylo hezke zkusit si to zazpivat, cely autobus zpival dohromady, opravdu pekna zkusenost a zazitek. Nahore v patem tabore jsme meli chvilku rozchod, ale protoze i tak nas trochu tlacil cas, udelali jsme jen par fotek, koupili si zmrzlinu a jeli zase dal. Jeste nas cekala plavba na jezere Kawaguchi, opet s nadhernym vyhledem na Mt. Fuji. Byla to parada, slunicko svitilo, takze jsme si to moc uzili. Pote jsme se jeste rychle vypravili do oblasti Hakone, coz je oblast, kde drive stala obrovska sopka Hakone. Ta se ale postupem casu propadla jakoby dovnitr krateru jedine, co tu zustalo je obri placka sopecneho puvodu. Tady jsme nasi prohlidku zakoncili. Pak uz jsme se jen presunuli na vlak, ktery nas mel dovezt domu. Pani pruvodkyne jela s nama a povida, soustredte se, za chvilku tudy projede rychlovlak. Ja si rikam, klidek az ho uvidim, zapnu fotak. Uprimne jsem se nestacila ani nadechnout, ten vlak projel tak desnou rychlosti, ze to jsem v zivote nevidela. Pri prujezdu tretiho vlaku jsem to dokonce uz stihla zdokumentovat. Nicmene i tam mi prijde, ze z videa neni patrne jakou obrovskou rychlosti ten vlak jede. Trochu jsem se zacala bat, protoze druhy den nas cekala cesta rychlovlakem do Kyota a rikala jsem si, ze pokud tam neco vbehne, haleluja. Nicmene, po celem Japonsku jsou trate rychlovlaku plne obehnane plotem, takze to tuto situaci pomerne vylucuje.

Po navratu do Tokya jsme usoudili, ze jsme natolik silni, ze se na veceri muzeme vypravit do dalsi japonske restaurace. Usadili jsme se v jedne, podle obrazku si vybrali a s nervozitou cekali, co zase prinesou. Tentokrat jsme si vybrali dobre, ja si dala nejaky tunakovy tatarak s avokadem na toastech a bylo to moc dobre. Martas si dal nejake obalovane kure, nastesti ne varene, takze taky dobry. Zalili jsme to ginem s tonicem a sli si lehnout.

 

Den paty – Kyoto

Paty den rano jsme rychle dozabalili veci a presunuli jsme se na nadrazi, z nehoz nam jel rychlovlak Shinkansen do Kyota. Jezdi tam tri druhy vlaku, ten nejdrazsi samozrejme jezdi nejrychleji a pak dva dalsi o troche pomaleji. Protoze na ten uplne nejrychlejsi nam neplatily nase pasy, jeli jsme tim druhym nejrychlejsim. Ten zvladnul vzdalenost bezmala 500 kilometru za neco malo nez dve hodiny. Po prijezdu jsme se opet lehce motali na nadrazi, tady totiz automaty na jizdenky uz byly pouze v japonstine. Prvni den v novem meste je dycky prusvih, nakonec jsme si poridili celodenni pasy na autobusy a metro. Pak uz jsme byli schopny se plus minus vymotat. I tak to zabralo pul druhe hodiny, bo nejprve jsme museli jeste do stanku s informacema najit, kam ze to vlastne chceme presne jit. Pote se nam uz podarilo najit spravnou linku metra a vystoupit na spravne stanici. Dosli jsme na ubytovani, skocili si na obed v podobe ryze s hovezim a pak se vypravili do viru mesta. Kyoto je studentske mesto a uz na prvni pohled ma uplne jinou atmosferu nez Tokyo. Je stare, krasne, nikdo nikam nespecha a celkove je o dost poklidnejsi. Protoze jsme do Kyota dorazili az po obede, na prvni pamatku jsme se dostali az nekdy kolem treti. Pocasi bylo nadherne, konecne bylo jasno a to tak, ze byla videt modra azurova obloha, ne jako v Tokyu, kde pres sed clovek skorem nevidi. Trochu jsme se motali ve snaze najit zastavku, nakonec jsme ji nasli, ale zase nas autobus odmitl vzit na palubu, bo nase celodenni listky na autobus na tehle lince neplati. To by se jeden zcvoknul:-) No nic, pockali jsme na dalsi a ten nas uz vzal. Vtipne na tom je, ze v Japonsku se nastupuje zadnimi dvermi a vystupuje prednimi. Az pri vystupu se ridici ukazuji jizdenky, pokud ji nemate, pri vystupu zaplatite. Pokud nemate drobne, u ridice je masina, kde si rozmenite. Jak jednoduche. Takze jsme konecne dojeli k arealu Kiyomizudera. Tahle oblast je nadherna, tahne se do kopce, kde je velky budhisticky templ a kolem nadherne mensi budovy, paradni vyhled a cela ulicka lemovana obchudky se suvenyry. Protoze jsme sem dojeli v nedeli, vetsina Japoncu vysla do ulic v kimonech a byla to radost pohledet. Vylezli jsme na kopec, vyfotili vsechno, co se dalo a pomalu jsme se loudali zase smerem k autobusu. Jeste jsme meli v planu nasvtevu dalsiho arealu s nadhernymi zahradami, ale bohuzel ten se po pate zaviral, takze bychom to nestihli. Sli jsme se proto projit jen do vedlejsich zahrad, ktere byly taky pekne. Pri vstupu me dost prekvapily instrukce, co delat v pripade zemetreseni. Priznam se, ze me po celou dobu vubec nenapadlo nad necim takovym uvazovat, ale pak kdyz jsem to videla napsane, troche me to vydesilo. Ale co uz, otrepala jsem se a jeli jsme pomalu domu. Jeste rychla vecere v nedaleke restauraci a padli jsme za vlast. 

Den sesty – zamek Himeji

Na sesty den jsme meli naplanovano hodne veci a brzo zrana bych nebyla myslela, ze se to da zvladnout. Presto, svete div se, jsme to zvladli. Rano jsme naskocili na vlak a frceli jsme na hodinu vzdaleny zamek Himeji. Je to velka parada a jedna z historickych pamatek. Po prijezdu jsme se prosli k zamku, ktery je cca dva kilometry od vlaku. Prosli jsme se zahradami az k pokladnam a ja se rozhlizela a rikala jsem si, jak je tam krasne prazdno. No, clovek nema moc kricet, kdyz vi prdlacku. Cize jsme vlezli dovnitr, chodili po nadvori, vylezli po schodech az tesne pred vchod do zamku a tam fronta jako bejk:-) Rikam, to snad nemysli vazne, no ale oni mysleli. Protoze byl program nabity, nechtelo se nam tady tvrdnout jako pecky, procez jsme se trosku vratili a vzali jsme okruh proti smeru prohlidky. Nastesti Japonci jsou velmi disciplinovani lide a nikoho by ani nenapadlo jit druhym smerem. Takze jsme byli jediny, ale nam vlastne vubec neslo o to, abychom se cpali do zamku druhym smerem, spis jen abychom se dostali na hlavni nadvori. To se nam povedlo a vzhledem k tomu, ze ani nejsem velky fanousek vnitrku zamku, vubec nam to nevadilo, prohlidli jsme si okoli hradu a vyhlidku z hlavniho nadvori a vyrazili zase zpet na nadrazi. Protoze jsem nikdy nevidela zadneho velkeho Budhu, myslim tim sochu, nalehala jsem na Martase, at cestou zpet zastavime v meste Kobe, kde sice chcipnul pes, ale maji tam sochu Budhy. Bylo to sice zatracene z ruky, ale prece jen jsme se tam staveli. Nutno podotknout, ze prestoze to mozna z meho vypraveni neni zrejme, nase pasy na japonske vlaky se tady silne vyplatily, protoze veskere prejezdy mezi mesty byly zadarmo (teda krome te pocatecni investice do pasu). Socha Budhy byla sice pekna, ale uprimne ne tak velka, jak jsem ji cekala. No nic, vsechno jsme vyfotili a vratili se akorat na cas zase zpet, abychom naskocili do vlaku smer Kyoto. V Japonsku je naprosto paradni, jak vsechny vlaky jedou presne na cas, na jedne jedine tabuli jsme nevidela, ze by nejaky vlak mel zpozdeni. Takze kdyz vam dali itinerar, kdy kam prijedete, mohli jste se spolehnout, ze v tu dobu tam vazne budete.

Po navratu jsem jeste nutne chtela videt Kinkakuji temple, coz je nadherna stavba na brehu jezirka, ktera je dost znama. Ja ji mam treba i na puzleti:-) Nicmene meli otevreno jen do peti a vzhledem k tomu, ze jsme se do Kyota navratili po ctvrte, meli jsme co delat, abychom to stihli. Povedlo se, po pul pate jsme prosli branou, vsechno si vyfotili a uzili, bo tenhle areal je vazne parada. Zlaty templ a krasne zahrady. Sice trosku poprchalo, ale pri tom desnem vedru to bylo spis prijemne nez neprijemne. Pak jsme uz naskocili na autobus, ze pojedeme domu, avsak nejak jsme nedopatrenim, ktere se stave maximalne jednou za deset let, jeli na opacnou stranu. Tak jsme vystoupili a po zjisteni, kde ze vlastne jsme, jsme se rozhodli jit domu pesky. Sice nas po celodennim behani cekalo skorem pet kilometru k domovu, ale rikali jsme si, ze to zvladneme. Mozna to z meho popisu neni uplne zrejme, ale v Japonsku jsme se snazili chodit pesky co nejvic to slo a vzhledem ke vzdalenostem mezi jednotlivymi pamatkami a taky velikosti samotnych pamatkem, jsme se nachodili jako blazen. Tak jsme se po temer hodine chuze doloudali domu, cestou jsme narazili na indickou restauraci, tak jsme si tam dali nejake curry opet s varenym kuretem…..fuj, ale snedli jsme omacku s plackou a uplne vyrizeny jsme si sli lehnout. 

 

Den sedmy – jedeme domu

Posledni den jsme se rano pobalili a skocili jsme opet na rychlovlak, ktery nas mel dopravit do Tokya. Zatimco celou dobu jsem si chvalila, jak jsou Japonci tissi a i deti, jak vubec nehulakaji, ve vlaku smerem do Tokya mi deti tuhle hloupou myslenku pomohly rozehnat. Hned vedle nas sedelo sest deti, rvaly jak na lesy a kdyz asi po pul hodiny vystoupily, pulce vlaku se dost ulevilo:-) Tak jsme dojeli na nadrazi v Tokyu, bohuzel jsme s sebou meli krosnu a vsechny veci, takze jsme nasli prvni uzamykatelne skrinky a zavreli tam potrebne veci. Jeste jsme se s Martasem smali, ze nesmime od toho listecek ztratit, bo tam je napsany kod, ktery je pro vyzvednuti potreba. Jak se pozdeji ukazalo, to by bylo to nejmensi:-) Protoze jsme se do Tokya vratili az lehce po obede, sli jsme rovnou na jidlo, pak uz jsme meli v planu jen nasvtevu Worl Trade Centra (svetove obchodni centrum), coz je obri mrakodrap, ktery ma 40 pater. Vyjeli jsme tedy do posledniho patra na vyhlidku, ja nervozni jak sanky v lete opet. Nemam rada vytahy do vysokych pater, ale vyhled byl moc pekny, opet jsme si to prosli, nafotili a pomalu byl cas jet na letiste. Jako trochu problem se ukazalo najit, kde ze jsme si uskladnili ty veci. Po asi pul hodinovem obchazeni obriho nadrazi nas napadlo se podivat na ten listecek. Pokazde, kdyz jsme se nekoho zeptali, tak jen ukazali rukou a dal to neresili, takze jsme vedeli vlastne prd, kam poradne jit. Nakonec me osvitil zablesk geniality a sla jsem se jeste zeptat priznacne do oddeleni Lost and Founds (ztraty a nalezy), kam mame jit, bo jsme ztraceny:-) Pan se dost smal, ale vysvetlil mi, ze se nachazime v tzv, centralni casti, pak je jeste zapadni, vychodni, severni a jizni. No a my mame batoh v te severni, jak rika listecek. Parada, vratili jsme se teda zpet na nastupiste vlaku a odtud sli na severni cast. Tam jsme se zaplatpanbuh shledali s nasim zavazadlem a pote uz zvesela nasedli do vlaku, ktery nas vzal zpet na letiste. Jeste jsme si rikali, ze tam asi budeme o dost drive, ale po prijezdu na letiste nam doslova vyrazila dech ta fronta, ktera vedla k odbaveni. Bez legrace jsme meli dost kliku, ze jsme tam prijeli brzo. Vystali jsme asi hodinovou frontu a pak uz cekali na nas let. Meli jsme sice mirne zpozdeni, ale behem cesty jsme to dohnali. Asi nemusim dodavat, ze s nama opet letela pani kapitanka, ale tentokrat to byla asi nejaka sikovnejsi, tolik s nama nehazela:-) Vedle me sedel nejaky Japonec, cestoval se dvema detmi, kazdou chvilku se mi choulil na rameni a chrapal, ale rikala jsem si, otec od dvou deti, ten se potrebuje vyspat vic nez ja:-) A tak jsem upadla do komatu az skorem hodinu pred priletem na Gold Coast cca kolem ctvrte ranni. Nicmene celkem brzo (asi po hodine) se mnou zatrasli a upozornili me, ze brzo budeme pristavat. Akorat vychazelo nad Gold Coastem slunicko, kdyz jsme kolem sedme rano australskeho casu pristali “doma”. A tak skoncila nase tydenni dovolena, ktera bez nadsazky byla uzasna a doufame, ze se jeste nekdy budeme mit sanci do Zeme vychazejiciho slunce zase podivat:-)