Janiny navsteva, aneb jak všechno (ne)vyslo

Ano ano, jsem lehce ostudna, bo je to uz asi sto let, co jsem psala naposledy, nicmene, protože se poslední dobou zážitky jen hemzim, tak se s vama hnedka podelim o spoustu vtipných situaci. Kamaradka Janina priletela do Brisbane v noci ze stredy na čtvrtek a my spolecne s Martasem jsme ji jeli vyzvednout. Po trech dnech stravenych na ceste vypadala lehce zalostne, ale myslim, ze byla stastna, ze stanula na pevne pude. Sice byla dost unavena, ale i tak jsme si dali jednoho sidera na jeji privitani v Australii. Rano jsme se probraly kupodivu celkem brzo, nicmene i tak jsme nedelaly nic prevratne uzasneho. Dojely jsme nakoupit maso (klokana) na grilovani, nalozily ho a tak nejak odpocivaly. K veceru se domu vratil Martas, dali jsme si poradne do cenichu a sli jsme spat. Uz v patek jsme ale naplanovaly prohlídku Lone Pine Koala Sancturary, kde jsme se dosyta pomuchlaly s klokanama, ja dokonce i s mistnim dingacem, uzily jsme si setkani s dravci a sovami a celkove se Janina aspoň trosku seznámila s australskou faunou. Po zoo jsme se vypravily na vyhlidku nad mestem a odpoledne procouraly Brisbane – teda sly jsme se projit kolem reky na South Bank. 

V sobotu zacal nas první oficialni vylet, takze vzhuru na tu turu. Rekli jsme si, ze pojedeme do Lamington national park, coz je místo, kde jsme s Martasem uz byli, a které se nam moc libilo. Nicmene, aby to nebylo moc jednotvrane, rikame si, jasne, vezmeme to přes Gold Coast, je to sice delší a horsi cesta, ale proc to nezkusit ze? Mno, Gold Coast bylo dosti zacpane, do toho pralo dost neodbytne slunce, konecne jsme dojeli k oceanu a uspesne zaparkovali. Plan byl ten, ze se vykoupeme dosyta a pak pojedeme do hor. No, tak jsme se priblizili k vode a najednou koukáme, jedna meduza vedle druhé, ja jsem se chtěla aspoň ponorit, abych si namočila hlavu. I když jsme všichni stali cca po kotníky, vylezli jsme odsud pozahany jako bejk. Coz bylo celkem dost vtipny, protože stojim v te vode a halekám, ze pohoda, meduzy nezahaji. No, ono to nebylo moc citit ve vode, ale jakmile clovek vylezl, citil to zatracene. V prubehu následujícího tydne mi volala kamarádka a s očima na vrch hlavy mi licila, ze ve zprávách videla desny množství meduz na Gold Coastu, tak jsem se zacala smat, bo málokdo by uveril, ze jsme prave tam vzali naší navstevu vykoupat. A tim tak nejak bych rekla odstartovala nase vlna stastnych zazitku…..jo jo, my s Martou proste vime, cim naší navstevu paradne uctit…

No, ale pak uz jsme vyrazili do hor a nechali Janinu, aby si užívala krasna panoramata. Vzhledem k tomu, ze cesta do Lamingtonu není nijak dlouha, casove nekdy po obede jsme se objevili na recepci a po zjisteni, ze se muzeme ubytovat az ve dve, jsme se zvesela presunuli do mistni restaurace ochutnat obri hambac. Janina juchala, bo z okna restaurace videla na chvilku varana, nicmene pak nekam zmizel, cimz nam znemoznil poridit jakoukoliv fotku. No nic, posleze jsme se ubytovali a vyrazili na kratsi vylet. Nutno poznamenat, ze jsme měli stesti a udelali si rezervaci jednak na veceri a jednak na nocni vylet s průvodcem, kde jsme minule videli toho uzasneho pavouka. Vecere je tu draha jako cunik, ale rikali jsme si, ze minule nam moooc chutnalo, tak ze Janinu taky vytahneme na tu bastu, bohužel tentokrát se kuchar uplne nepochlapil, takze jsme vyhodili celkem slusne peníze pro nic za nic. Nastesti to aspoň trosku vylepsily na konci dezerty, na kterých není moc co zkazit, takze jsme sli zpet do chaticky plny k prasknuti. Vecer nas cekala prochazka s průvodcem, pani nezklamala, ukazala nam zase našeho milého pavouka, trosku me vydesila, když povidala, ze vnoreny do hnizda jsou jen samicky, kdezto samečci volne pobihaji a ještě ke vsemu jsou taky dost jedovati. No, nebudu to prodlužovat, během noci jsme videli spoustu pavouku a jinych krasnych zviratek, Janina dokonce videla svého prvního pidiklokana a sli jsme spat.

Druhy den jsme se vypravili na celodenni vylet, nechali jsme si udelat v kuchyni sendvice, které teda nebyly nic moc, ale ono to rceni o hladu a nejlepsim kuchari se zaklada dost na pravde, toz jsme schlamstli skorem všechno, co jsme měli a v odpolednich hodinách se spokojene vraceli do chatky. Cestou se nam v plne krase predvedl jeden varan, to asi aby nam nebylo lito, ze jsme si toho prvního nevyfotili. Tak jsme ho trosku pronasledovali, az uz nas mel plne zuby a schoval se nekam do kraku. Protože se nam druha vecere opravdu nechtěla platit, zacali jsme hledat, co by se tu dalo poveceret. Nicmene, vzhledem k tomu, ze to byla nedele vecer, v kempu nas, ze by to clovek spocetl na prstech jedne ci dvou rukou, vypadalo to, ze nam nic jiného nezbyde nez si zase zaplatit ten zazrak v podobe drahe vecere. Ale najednou pani recepcni osvitil zablesk geniality a vzpomněla si, ze vlastne prodavaji i grilovaci balicky. Takze nam za par chechtaku pripravili v kuchyni maso na gril, salat a chleba a my se odebrali si to k prvnímu grilu pripravit. Narvali jsme se fakt slusne, sotva jsme se valili a když jsme se doloudali k naší chatce, cekalo na nas „mile“ prekvapeni – navsteva. Nad moji posteli sedel jako dlan velky pavouk. Ja zarvala jak tygr, skocila jsem na Janinu, která moc nechapala, co to jako vyvadim. Když se na me oba s Martasem zadivali, jako, zda bych jim nevysvětlila o co jde, jen jsem suse polkla a rikam jim, at se podivaji nad moji postel. Ty dva tam cuci jak bacil do lekarny a nic. Rikam, ten pavouk je přes pulku okna, to jste si jako nevsimli? Nasledovalo jen, jo tohle. Hm, a pak debata, kdo to zvire odstrani. Nebyla jsem si jista, ani jak se jmenuju, ale jedno jsem vedela natuty, ze ja to fakt nebudu. Sice jsem si rikala, ze to je huntsmen, coz je pavouk, který není jedovaty, ale celkove jsem mela pocit, ze nam oběma bude lip, když se spolu moc nepotkáme. Martas nelenil a dobehl pro pani do kuchyne, která se ho statecne zmocnila a odnesla si ho v krabicce z chatky se slovy, ze ho vypusti nekde hodne daleko. Pak si ještě pod vousy zamumlala něco v tom smyslu, ze ostatní mají v chatkách i jiné poklady a dokonce i ty jedovate. Cimz nam poprala krasnou dobrou noc. Asi si celkem dovedete představit, o cem se mi celou noc zdalo. Ještě na me ze spolecnych sprch vybehla celkem dobře zivena mys a ja mela vazne dost.

Další den jsme ještě jeli na skok do Springbrook national park, který se nachazi hned vedle Lamingtonu. Tam jsme si udelali peknou prochazku, ale protože zacalo prset, vyfotili jsme par fotek a vyrazili jsme směr Brisbane.

V dalším tydnu jsme planovali takove drobnejsi vylety z Brisbane. Navzdory nepresvedcive predpovedi počasí, jsme v utery vyrazily do Australia zoo. Tady nam nakonec nadherne vyslo počasí, nebylo ani horko, ani zima, takze naprosta parada. Zucastnily jsme se vseho co jsme jenom potencialne mohly, vyfotily se s kazdym zviratkem dvestekrat, navstivily jsme i nemocnici pro zviratka, která funguje při zoo, projely se vlackem a jely zase pekne domu.


Ve stredu, kdy jsme kvůli desti nevedely roupama co bychom, jsme jely bruslit:-) Pujcily jsme si v nedaleke hale brusle a oddavaly jsme se aspoň na chvili zimnim radovankam.

Ve čtvrtek jsme vyrazily na poznavaci prohlídku města Brisbane. Rikala jsem si, ze musim Janinu povozit na Brisbane river, bo to je vazne velky zážitek. Těchto radovánek v prubehu tydne se bohužel Martas nemohl zúčastnit, protože pilne pracoval. Tak jsme si musely vystacit s Jancou samy. No, co se dalo delat:-). Nejprve jsem zajely k moji byvale univerzite, kde jsou krasne zahrady s jezirkama a kupa ptaku. Teda, to jsem slibovala, ale když jsme dorazily, jako by se všichni domluvili a nekam zalezli. Janina chvili koukala dost neduverive, ze tam nekde něco bude, ale pote, co jsme objevily první korelu, se objevila druha, treti, padesata a během chvilky zorganizovaly korely takovej nalet, ze by se za to ani Hitcock nemusel stydet. Nadhera, do toho všude po zemi agamy, ve vode pelikani a volavky a kormorani a zelvy a tak dále….proste pohodička. Takze jsme dve hodiny fotily a pak vyrazily do města na pamatky. Ty tri “historicke” budovy jsme obrazily celkem snadno, takze jsme se pak krasne upichly do obchudku se suvenyry, kde Janina pokoupila par neodmyslitelnych nesmyslu:-). 

Pote jsme se navratily domu a v patek jsme toho moc nedelaly, bo to skorem celej den lilo jako z konve. Abychom nemely ale nahodou o zabavu postarano, ve cvrtek volali z naseho sobotniho ubytovani, ze nevi, zda se k nim dostaneme, protoze se rozlily reky a jsou zavrene silnice. Malem jsem rvala vzteky, bo zrovna ten vikend jsme meli jet snorchlovat na Velky barierovy utes a v pondeli pak byl svatek, to se v Australii cte jako, kazdej jede z mesta pryc a neni mozne na posledni chvili nic sehnat. Takze jsme se domluvili, ze si dame vedet jeste v patek, protoze jsme meli vyrazet az v sobotu. Behem patku jsem volala i do spolecnosti, co dela to snorchlovani a ti me ujistili, ze je vse ok, oni funguji a nikde neni zadny problem. V patek k veceru volala pani z ubytka, silnice jsou prujezdne, takze muzeme prijet. HURRRRAAAAA. No, v sobotu jsme se vypravili celkem casne, ale cestou jsme se na obed stavovali v Noose. Tam jsme se naprali a vypravili se na kratkou prochazku ve snaze uhnat nejakou volne zijici koalu, to jako ze vyfotit. Smula. Ani prd, natoz koala. Nevadi, jedeme dale. Cesta se ukazala ponekud dlouha, a kdyz jsme se uz skorem blizili k cili, silnice byla v jednom miste najednou uzavrena, ale tak zvlastne, evidentne tudy lidi jezdili, tak jsme jeli taky. Pak jsme pochopili, o co slo. Na trase byl most a pres ten se valila voda, zrejme v minulych dnech jeste asi dost vody, ale ted uz to nastesti opadlo, takze pote, co jsem si most bosky prosla tam a zpet a ujistila se o hloubce lezici vody, projeli jsme tudy bez vetsich potizi. Cca kolem sedme jsme dorazili k cili, zakousli trochu jidla a sli si lehnout, bo druhy den nas cekal Velky barierovy utes. Mno, rano jsme se pripravili snad na vsechno mozne, namazali se od hlavy k pate kremem, navlikli do snorchlovacich hadru, zabalili vsechno a dorazili do pristavu. Tam nam bylo oznameno, ze se vylet na utes RUSI, protoze maji rozbitou lod. Vzteky jsem nemohla ani mluvit, rikam si, my se sem tahneme jak blbci skorem 7 hodin a pak tohle. Nicmene nedalo se nic delat, zadna jina alternative bohuzel v miste nebyla a tak jsme se ac neradi presunuli na plaz. Popadli jsme veci, Martas, ze musi vyzkouset svoje nova prkynka, ktera jsme poridili v Aldiku a slo se. Abyste rozumeli, ty prkna vypadaji jako kratsi surfarske, akorat se na nich nestoji, lezi se nabrise a klouze se po vlnach. Me z klouzani po vlnach a z toho desneho horka bylo celkem brzo lehce soufl, tak jsem vylezla a sla si lehnout do stinu. Janina s Martasem zatim blbnuli ve vlnach a ja si nakonec uzivala nedelni pohodicku. Pak jsme dojeli na jidlo, zastavili se v infostanku pro moznosti dalsich ativit a vratili se zpet na plaz. Mezitim jsme vymysleli, ze si odpoledne udelame vylet obojzivelnym autem. No, nicmene nez na ten vylet doslo, ty dva experti zjistili, ze jsou dost silne spaleny. Martas tolik ne, ten mel nez cervenej nos, ale me vsechno bolelo jen jsem se na Janinu divala. Byla ruda tak, ze rak by byl oproti ni bleda tvar:-). Takze jsme ji navlikli do nasich potapecskych trik, ktera maji dlouhe rukavy a celou cestu obojzivelnikem asi trosku trpela. Ten vylet obojzivelnikem byl nakonec peknej, videli jsme spoustu ptaku a rejnoky, jen zralucci zadni. Nevadi. Vecer jsme namazali celou Janinu od hlavy k pate a poradne se vyspali. 

V pondeli nas cekal prejezd do Bundabergu, kde jsme vecer meli zamluvene pozorovani zelv na plazi. Priplouvaji sem hejna zelv, kladou vejce do pisku a pak se tam hrabosi male zelvicky z pisku a skacou do vody. Kazdemu, kdo tam byl, se to moc libilo, tak jsme si to taky zarezervovali. Behem dne jsme toho krome presunu moc neplanovali, bo Janinu jeste dost bolelo telo od spalenin a my jsme taky byli celkem utahany diky tomu horku. V podvecer jsme se vypravili na plaz, kde se akce mela konat, ale co si myslite? No nebyla ona hrozna bourka? Ano byla, nezlobte se, ale dnesni akce CANCELLED. To, uz snad nemuze byt ani pravda, takze celej vylet na sever stal za velke vyliz oko, protoze dve hlavni veci, co se mely odehrat byly zruseny. Parada, tak jsme aspon v utery rano jeli do obri vyrobny mistniho rumu v Bundabergu, tak jsme se trosku poveselili, to bylo super a vydali jsme se potupne na cestu domu. Me to teda obzvlaste stvalo, protoze jsem chtela, aby to Janina videla, ale nedalo se nic delat. Proste smula. 

V tydnu jsme premyslely, co teda jeste budeme v poslednich dnech delat, bo plan na vikend jsme meli jasny. Martas mi nekolikrat rikal, at jedeme do Bunya Mountains, ze si Janina aspon poradne uzije klokany, ale az kdyz mi to rekl asi podesaty si rikam, vzdyt jasne, to je dobrej napad. Takze jsme se narychlo sebraly, ja rano zavolala, zda maji ubytko volne a protoze to bylo v tydnu, nikdo tam nebyl a nic nestalo v ceste se tam mrknout. Prestoze jsme tam byly jen na dva dny a ten prvni trochu prselo, myslim, ze se to dost povedlo. Vsude kolem chaty se valely tuny klokanu, Janina je nadsene fotila a celkove to bylo paradni. Druhy den jsme se probudily, odhrnuly zaves a kolem chatky zase klokani, plus ti velci lednaci a tak. Rikala jsem taky Janine, ze tady se daji krmit papousci a ze je to moc prima. Tak jsme koupily zradlo, cekame a priletel celej den kus. K vzteku fakt!!!! Ja si mezitim zabehla nahoru na kopec do café pro kafe a pani mi rika, tam dole se na to vyprdnete a prijdte sem nahoru. Moc jsem to neposlouchala, popadla kafe a rychle jsme si aspon na nejakou prochazku, protoze se mraky uz zase honily, tak jsme se baly, abychom nezmokly. Po prochazce mela chut na kafco Janina, a tak jsme sly zase na kopec pro to jeji kafe. Sedly jsme si venku do pergoly a pozorovaly, jak pekne prsi. Ze vsech stran se k nam sletaly takove ty jejich straky, otravne jak tyden pred vyplatou. No nic, nekrmime a prdime na ne. Ale neubehlo ani deset minut a prileteli nam sami od sebe krasni papousci. Janina zahodila kafe a jala se je desne fotit a krmit a vsechno mozne, papousci byli evidentne dobre naladeni a predvadeli ruzne kousky, sedali nam na hlavy a na ruce a na rameno a dali se krmit z ruky a tak mozne. Uplne jsme na kafe zapomnely a kdyz jsme se otocily, ty mrchy straky se tam obcerstvovaly na Janci kafcu. Fakt vtipny, straka zvedla hlavu a plnej zobak mela zmrzliny, az jsem se musela zacit dost smat, bo to pusobilo komicky, joooo, nechcete mi dat zradlo, tak se nazeru jinde:-) To nam ale vubec nevadilo, straky jsme vyhnaly, kafe si vzaly bliz k papouskum a po asi milionu fotek s papouchama jsme zvesela vyrazily domu. Jeste jsme pani podekovaly, bo ona nam dala jeste nejake zradlo pro papouchy a spoustu dobrych typu kam jet……treba kam jet na koaly, a rozloucily se. Cestou jsme videly divokeho dinga, takze jsme pak cely den pretrasaly, co jsme vsechno videly a jak to bylo prima.

V patek k veceru jsme pak vsechno zase zabalily, nabraly v praci Martase a vyrazily pro zmenu na jih. Tady jsem naplanovala dalsi pokus o snorchlovani. Ubytovali jsme se a rano zajeli do kanclu domluvit, kdy maji volno. Prijedte ve dvanact, parada, takze odjezd na snidani a takove to nicnedelani kolem a ve dvanact jsme nastoupili do kanclu, ze jdeme snorchlovat. A co byste mysleli? ZRUSENO, protoze je silny vitr a proudy jsou moc silne. To uz na me sly mensi mrakoty, rikam si, ze to snad uz ani neni mozne mit tolik smuly najednou. No nic, nabidli nam, at prijdeme v nedeli hned rano, ze to byva ocean klidnejsi. No chacha, tak jsme jeli opet na plaz, navlikli se do trik, namazali a vlezli do vody. Tak jsme chvili radili, ale vlny byly fakt velky, tak jsme to potom vzdali a jeli se prevlict. Odpoledne jsme jeli na Crystal Castle, coz je takove relaxacni misto neco ve stylu budhismu a jsou tam zahrady a je to moc pekne. Tam jsme se prosli a uz to vypadalo na celkem pekny vylet, kdyz tu nahle prisla jedna z tech krasnych australskych bourek. To nic nevidite, leje jako z konve, padaji kroupy, blesky litaji a tak podobne. Akorat jsme dobehli do auta a zavreli za sebou dvere a behem deseti dalsich minut to vypadalo, ze bude konec sveta. Pak se bourka prehnala, vysvitlo slunce a kdyby clovek po zemi nevidel ty mraky popadanych vetvi, neveril by, co se pres peti minutami delo. Kdyz se teda udelalo takhle pekne, vyrazili jsme se jeste podivat k mistnimu majaku, ktery je vyhlaseny a moooc pekny. Prosli jsme se tam kolem neho, pak az dolu na plaz a pri tom nam krasne vytravilo. No nic, na doporuceni pani, u ktere jsme bydleli jsme ve meste vyhledali mexickou restauraci. Pravda, museli jsme pul hodiny cekat na stul, ale cekani se vyplatilo, jidlo bylo vyborne, splachli jsme to kazdy jednim koktejlickem a sli jsme spat. V nedeli rano jsem uz predbezne cekala, ze bude snorchlovani zase zruseno, ale svete div se, nebylo. Absolvovali jsme nejake skoleni, jak signalizovat ve vode atd., navlikli nas vsechny do neoprenu a vyrazili jsme do pristavu. Snorchlovali jsme na koralovem utesu, ktery je sice od pobrezi vzdalen priblizne deset minut cesty, ale zato jake cesty. Lod se samozrejme musi dostat pres vlny, ktere jsou u pobrezi celkem velike a tak se mi poprve zhoupl zaludek jeste nez jsme pres ty vlny prejeli. Ale dobry, dojeli jsme na misto, nasadili si ploutve, bryle a snorchly a hura do vody. Janina se me chytila jako kliste a se slovy, hele, ja tu sama nebudu se domahala me neustale spolecnosti. Toz jsme se popadly za ruce a strcily hlavy do jineho sveta. Uprimne mi zustaval stat rozum, kdyz jsem koukala na ten rozmanity morsky svet, za chvili me Janina taha za ruku a pred nama se objevil cca 2 metry dlouhy zralok. Abyste si nemysleli, to je druh zraloka bez zubu, takze pohoda, ale ani tak mi nejak nedochazelo, ze bych se mal bat. Spis mi vadily ty hektolitry odporne slane vody, kterych se clovek chca nechca napil, protoze ty vlny a snorchl v puse nedaly jinou moznost. Pak jsme videli zelvy, rejnoky a spousty barevnych rybicek, no nadhera, jedine, co mi dosti kazilo radost byla zvysujici se nevolnost z toho snorchlu a taky mi uz moc nechutnala ta slana voda. Myslim, ze po hodine bez sladke vody se v tom horku ozvala i dehydratace, tak jsme se vydali zpet k lodi. Tam koukam, ze uz tam je taky par dalsich zelenacu. Martas na tom byl dost podobne jako ja, takze zadna velka slava. Jedinej, komu bylo dobre, byla paradoxne Janina. Jak se celkem bala do vody, posilnena euforii, ze to cele prezila tam na palube juchala, zatimco my s Martasem meli uplne jine starosti. Do toho slabsi povahy zvracely pres palubu, coz by me mozna celkem pobavilo, nebyt toho, ze jsem dost premyslela, kdy se k nim ja anebo Martas pridame:-). Pak se zavelelo k odjezdu, pan kapitan rika, komu je spatne, at jde dozadu lodi, kdyz ale vepredu zustala sedet jen Janina, rika nam, ze se nekdo prece jen musi vratit. Janina nas zvesela natacela a fotila nasi podvodni kamerou, bohuzel mi bylo tak spatne, ze jsem ani nebyla schopna ji poslat do sipku:-) A tak jsme dojeli ke brehu, jakmile jsme vylezli Martasovi se udelalo lip, kdezto me se zaludek uklidnoval jeste dobre hodinu. Kdyz jsem tam tak stala oprena o strom premyslejic hodit ci nehodit, napadlo me, ze mam asi prece jen andela strazneho, ktery zrusil petihodinovy snorchlovaci vylet v Agnes Water, bo mel asi pocit, ze by to mohla byt moje smrt:-) A tak jsem se v duchu pousmala a rekla jsem si, ze budu muset vic trenovat. 

V pondeli rano jsme se uz jen narychlo s Janinou vypravily do jednoho parku kousek od Brisbane, jsou tam pry volne zijici koaly. A co byste mysleli? Byly tam:-) Dostatecne jsme si je vyfotily, procourly si jeste naposledy mesto, zasly na obed s Martasem, ktery musel do prace a pak uz bylo na case jit zabalit. K veceru totiz Janina letela domu. Bylo to opravdu smutne louceni, ne ze ne, uzili jsme kopec srandy, nicmene moji nostalgii prerusilo hledani parkovaci karticky od naseho auta, kterou jsme proste asi nekde vytratili. Kdyz jsme vysvetlovali na help lince, ze nemame tu karticku, kde je cas parkovani, byli jsme srabici a rekli, ze si karticku asi odvezla nase kamaradka, co zrovna odletela, bali jsme se priznat, ze jsme priboudli a ztratili jsme si ji sami. Nastesti jsou na letisti na podobne experty zvykli, takze se jen ujistili, jaka je nase SPZ a nasli si nas na kamere, a tak jsme se zase stastne navratili domu:-)