Cesta na “cerny kontinent” aneb sny se plni nejen o Vanocich

Jeste nez se vrhnu na liceni nasi velke cesty do Afriky, musim napsat o jedne udalosti z Australie, ktera me celkem pobavila. Posledni tydny pred odjezdem byly celkem infarktove, nejen ze jsme zarizovali vse potrebne k odletu, ale i cestu po Australii, ktera se odehraje kolem Vanoc, kdy prijede kamaradka Hanka s pritelem. Tak jsme si rekli, ze nervu je dost a vyrazili jsme na koncert. Verte nebo ne, ale do nasich koncin se vypravila kapela Chinaski. Udelali koncertni snuru ve ctyrech velkych australskych mestech a jednim z nich bylo nastesti i Brisbane. Ne ze bych byla nejaky extra velky fanousek teto kapely, ale zase kdykoliv se Cesi objevi v Australii, je treba toho nalezite vyuzit. Koncert byl v patek v polskem klubu. Protoze koncert poradaji lidi, kteri se s vedenim ceskeho klubu nepohodli, koncert musel byt v klubu polskem. Moc tomu nerozumim, evidentne se Cesi musi handrkovat i tisice kilometru od domova. No nevadi, prestoze jsme si rikali, ze to asi neni uplne nejlepsi napad, jeli jsme na koncert autem. Po prijezdu jsme nabehli do polske restaurace na poradne jidlo, ja si dala gulas a Martas koprovku. Bylo to moc dobre. Koupili jsme si pivko a cekali na zacatek. Hned v uvodu me rozsekaly holky, protoze kdyz jsem ukazala na zpevaka kapely a rikam jeee hele Malatny, holky se v klidu zeptaly, kdo ze to je:-). Po ujisteni, ze prave ten jim bude cely vecer zpivat se tomu samy celkem vysmaly. No nic, cili koncert mohl zacit. Vtipne bylo, ze tahle kapela je asi zvykla v Cechach koncertovat na velkych podiich, kdezto tady jestli nas bylo osmdesat, tak to bylo moc. No, ale perfektne jsme se vyblbly, zaparily jsme s holkama jako by nam zase bylo dvacet. Martovi se to taky moc libilo, cili fakt sranda. Po koncerte jsme si sli vsichni pro podpisy a fotili se s klukama z kapely a bylo veselo. Mezitim se Martasovi uz zacaly klizit vicka, protoze je zvykly vstavat hodne brzo, tak vzal auto a jel domu. My se s holkama jeste presunuly do kasina. Kamaradka nas ukecala, protoze tam pry obcas chodi. Nikdy jsem v kasinu nebyla, tak jsem si rekla, ze to zkusime teda. Hadate spravne nevyhrala jsem ani zlamanou gresli. Dvakrat jsem si vsadila ruletu, prohrala malou castku, kterou jsem si slibila v kasinu nepresahnout, no a sly jsme s holkama na hranolky…prasatka. Pote jsme uz mavly na taxika a jely pekne kazda k sobe domu….

Pak uz jsme se soustredili vylozene na Afriku a nas blizky odlet. V praci jsme dodelali, co byla potreba a ve ctvrtek odpoledne jsme se presunuli na letiste v Brisbane, odkud jsme odletali. Ja jsem se vybavila kinedrilem, protoze jsem vedela, ze jakmile vylezeme v Johannesburgu z letadla, budu muset ridit. Prvni let utekl celkem rychle, ani jsem to nejak poradne nepostrehla a pristavali jsme po peti hodinach v Perthu, coz je mesto na zapadnim pobrezi Australie. Rikala jsem si, ze na prvnim letu spat nebudu, aby se mi pak chtelo na tom dalsim letu, ktery krasne vysel na noc. Z Brisbane jsme leteli nekdy kolem seste a do Perthu jsme prileteli cca v deset. O pulnoci jsme pak vyrazeli smer Johannesburg. Ja uz jsem mela velke problemy drzet oci otevrene, ale doufala jsem, ze jakmile se usadim, hned usnu. To se celkem povedlo, pro me naprosto nezvykly ukaz, usnula jsem tak rychle, ze jsem zaspala servirovanou veceri. Asi po trech hodinkach jsem se probrala a protoze jsem vedela, ze bych mela problem zase usnout, lupla jsem tam pulku kinedrilu a usnula jako Sipkova Ruzenka. Probrala jsem se cca dve hodiny pred pristanim, akorat se servirovala snidane, cili jsme se pekne nadlabli a za chvilku uz pristavali v Africe. Neverila jsem ani, jak krasne ten 11 hodinovy let utekl.

Den prvni - prilet do Johannesburgu 

Po priletu jsme vyzvedli zavazadla a odebrali jsme se rovnou do autopujcovny. Tam jsme si vyzvedli Nissana Qashqai a vyzbrojeni qps jsme se vydali na mozambickou ambasadu v centru Johannesburgu. Radim nas instruoval, co a jak, ze mame vsechny cenne veci schovat a zamknout auto, aby se nikdo nemohl dostat dovnitr. Uprimne ve me byla celkem mala dusicka a jakmile jsem si sedla do auta i sebemensi unava, co ve me byla, zmizela. Jooo, adrenalin slusnej, jen jsme vyjeli z letiste, dalnice, pet proudu a kilometr na to se dostat pres pet pruhu abychom mohli odbocit, pak zase na druhou stranu.Fuuuj. Jeste dalsi sranda byla, ze doma v Australii mame auto automat a clovek si po nejake dobe celkem zvykne, procez jakmile jsem zase zasedla do manualu, byl to trosku sok. No, ale za chvilku se to poddalo, trochu me stvali lidi v ulicich, protoze v Africe lidi prechazeji mezi auty a nekdo tam jen tak stoji, popripade kleci. Dalsi tam nabizeji ledacos, chodi od auta k autu na semaforech a tak, na prvni pohled fakt chaos. No, nicmene cca za hodinu kolem osme ranni jsme stali v naprostem poradku pred mozambickou ambasadou a vitali se s Radimem, ktery prijel vyridit viza pro jejich cast rodiny. Dalsi clen nasi vypravy, kamaradka Janina, ktera priletela z Cech, ta zadala o viza dopredu v Rakousku. Ta zase tesne pred odletem honila pas, protoze Ceska posta si plete Prirodovedeckou fakultu s Fakultou mediciny, ale den pred odletem se pas s vizem najednou zazracne nasel cili vsechno dopadlo dobre.

My teda vyridili viza, behem hodiny jsme se s Radou zase rozloucili, on odjel do prace a my jeli k nim domu, kde na nas cekala Kata. Tam jsme prijeli, trosku jsme si poplakaly pri setkani, prece jen dva roky jsme se nevidely. Kata nas nakrmila a udelala nam kafe, cili nas to celkem postavilo na nohy. Kolem jedenacte mela pro zmenu do Afriky dorazit Janina, tak jsme se pro ni vypravili. Jeste jsme se stacili spratelit s Martym-psem, coz byl krome Kati jediny clen rodiny, ktery byl v dobe naseho prijezdu doma. Nejprve byl zaskoceny a bal se nas, ale behem hodiny byl s nama nejlepsi kamarad a uz se nebal si odlozit cenicha na muj klin atd. Protoze nam z nejakeho duvodu nefungovaly ceske telephony, Janina psala a nemohla se s nami zkontaktovat, uz zacinala lehce plasit a zrejme se bala, ze v Johannesburgu na letisti bude i nocovat. My jsme pres Radima hlasili, ze uz jsme na ceste, jela s nama i Kata a ridila, protoze prece jen jsme nebyli uplne nejsvezejsi. Janinu jsme stastne vyzvedli, jeste jsme dosli do autopujcovny, kde se holky obe musely podepsat jako dalsi ridici na pujcene auto. Dali jsme si neco na zuba, protoze Kata a Jana byly hladove a jeli ke Kate domu. Mezitim cas pokrocil na druhou odpoledni a po asi pulhodince doma byl cas jet vyzvednout deti. Jana jela s Katou a my s Martasem cekali doma. Po prijezdu jsem se opet neudrzela a bulela, chjo, Leonka mi okamzite bezela naproti, Deniska a Risan byli trosku opatrnejsi, ale otrkali se drive nez Marty:-) Jen tak pro presnost tem, kdo nevi, Kati deti jsou stare Leonka 7 let, Deniska 5 let a Risan 3 roky, cili ty dve mladsi asi moc poradne nevedely, kdo jsem:-). Nastesti jsme si to dost rychle ujasnili. Behem chvilky prijel domu i Rada. Vyzvedl nase pasy, ktere jsme rano nechaly na ambasade s vyrizenymi vizy…..huraaaa, nic nam nestoji v ceste vyrazit zitra na sever do Krugeru.

Vecer jsme si dali super veceri, otevreli si pivko a vinko, kecali a bylo nam krasne. Jeste jsem se s deckama vycachtala v bazenku, teda jen s Risou a Deniskou. Leonka mela trochu kasel, tak ji byl pristup do bazenu zapovezen. My jsme se moc balit nemuseli, jen jsme vyndali par veci, co nebylo treba tahat s sebou, chudak Kata s Radou ale museli zabalit veci jak pro cely cirkus, ale predzvest skvele dovci do nas pumpovala spoustu energie. 

Den druhy - jedeme na sever 

Druhy den rano jsme se probrali hodne brzy, my s Martasem diky casovemu posunu cuceli uz kolem ctvrte rano. Deti vstaly asi o pul hodinky pozdeji a za chvilku se vzbudili vsichni ostatni. Po snidani jsme odvezli Martyska do psiho hotelu a zajeli jeste na nakup. Nakoupili jsme masicko na gril a nejaka pivka a vinka a vyrazili na cestu. Cesta ubihala celkem v poradku a celkem rychle. Protoze Rada neni vcerejsi, poridil nam do obou aut vysilacky, kterymi jsme se krasne domlouvali, kde se zastavi, kudy se pojede atd. Fakt super vec, protoze kdyz se jede dvema auty, je to potreba. Behem cesty jsme se stavovali na jidlo u velke benzinky. Rada neco mlel o zviratkach, ale protoze jsem ridila a snazila se soustredit na vsechny cernousky snerujici silnice, moc jsem nevnimala, co vlastne rikal. Aby nam nebylo smutno a cesta lepe utikala, zacalo krasne prset. No nic, zastavili jsme na benzine a ja v dalce uvidela pstrosa, rvu na celkou benzinu, jeziiiiis pstroooossss, lidi se otaceli, co to je za magora. Pak vidim nosorozce a antilopy a to uz jsem vriskala, jak smyslu zbavena. No, Martas s Janou me znaji celkem dobre, cili ty se moc nedivili, ale Radim moc nechapal. Pak jsem se uklidnila a zjistila jsem, ze z restaurace je nadherna vyhlidka na vybeh se zviratkama. Dali jsme si rychly obidek a vyrazili jsme opet na cestu. Priroda uz zacala byt krasna, projizdeli jsme horama a panoramata fakt stala za to, akorat ten dest a bourka nad nami to lehce kazili. Ale i tak cesta probihala celkem bez komplikaci. Protoze nam tesne pred odletem zrusili ubytko na tuhle prvni noc, Kata s Radou museli improvizovat a rychle zamluvit neco jineho. Cili jsme moc nevedeli, do ceho jedeme. Nicmene po prijezdu na misto nas cekalo mile prekvapeni. Meli jsme pro sebe obri chatu v takovem rustikalnim stylu, nadhera. Rada hned sel rozdelat ohen a my se s deckama vsichni sesedli u jednoho stolu, hrali Cerneho Petra a cekali, az se udela masicko. Dali jsme si pivko a bylo krasne. Hned po prichodu do chaty nas prastil do oci obri pavouk. Pani majitelka nam rekla, ze to je rain spider (pavouk co zaleza do domu pri desti), a hlavne at ho nezabijime. No, delala jsem salat pod radnym dohledem pavouka, ale kdyz jsem zjistila, ze na me pece a lizt dolu fakt nehodla, bylo mi to celkem jedno. Pak, ze tyhle hnusny velky potvory mame jen v Australii….chacha. Napucli jsme se jak zakon kaze a zalehli, protoze rano nas cekala navsteva domestikovane hrosice Jessicy a pak cesta na sever tesne k branam Krugeru. 

Den treti - Jessica-muj hrosi sen 

Treti den se pocasi udobrilo, vysvitlo slunicko a bylo jasne, ze bude horko. Kolem devate jsme meli domluvene setkani s Jessicou, nicmene vstali jsme opet velmi brzo, prosli se kempem, videli jsme za plotem divoke antilopy a nejakych par ptacku, dali si snidani a pote vyrazili na cestu. Protoze jsme prijeli asi o pul hodiny drive, rekli nam, ze jeste musime pockat, protoze Jessica jeste chrupe. Tak jsme se jeste trosku prosli, dali si ovoce a uz byl cas jit dovnitr. Kdyz jsme prijeli na tu farmu, Janina zbystrila hrocha mensich rozmeru a rika, jeeee tak to se nebojim, ona je Jessica takovej prcek. No, behem chvilky jsme meli jasno. Ten hrosik, ktery se koupal nahore objektu, byl Richie. Mladeho hrosika jim pry prinesla nedavna zaplava. Stalo se presne to, co par let zpatky s Jessicou. Musela jsem se trosku smat Janine vyrazu, ktery rikal, ze se opet trochu boji. No nic, pustili nam video o Jessice a jaka je hodna a zlata a kdesi cosi. Pak uz jsme sli dolu na molo, kde nam osetrovatel vysvetlil, jak vse bude probihat. Jessicu kazdy nakrmil, kdyz pak zvykala mrkvicku ci cokoliv jineho, mohli jsme ji pohladit po cenichu. Mela jsem z toho desate Vanoce, neverila jsem svym ocim. Kdyz se vsichni vystridali, rekli nam, ze Jessica miluje caj Roiboss. Takze ji po ranu davaji cajika. Pan nas instruoval, ze jakmile Jessice ukazou caj, vyleze na molo a pokud nechceme mit vodu v botech, at si je radeji sundame. Tak jsme se zuli a sli jsme napojit Jessicu. Molo se slusne potopilo, kdyz se ta velka holka vyloupla, ale bylo to uzasne. Behem drzeni flasky jsme Jessicu opet mohli pohladit a taky polibit. Pote, co se Jessica pekne napila, zacaly se ji celkem evidentne klizit vicka. Tak si vlezla zpet do vody a usnula. My si ji jeste trosku fotili, ze vsech stran a uhlu a pak jsme zase vylezli nahoru, kde se koupal Richie. Ten mezitim vylezl na sous a nechal se krmit a drbat. Bylo to uzasne, blbli jsme tam s nim asi hodku, prisel za nama i majitel a prohodil s nama par slov. Pote co jsme dosyta podrbali Richieho a uzili si ho, vyrazili jsme opet na cestu. Jeste jsme se stavili u obriho baobabu, kde meli i restauraci. Tam jsme si dali palacinku a zvesela vyrazili na ubytovani. Ten den jsme meli dorazit na uzasne ubytovani Kruger Park Lodge. To je resort, ktery je tesne u brany do Kurger National Park. Chvilku jsme cekali, nez bude nase chata volna, Radim zatim omrkl, ze v arealu je krasny bazen, tak jsme si hned rikali, ze se pujdeme pekne vykoupat. Mimo jine jsme nasli v arealu nadhernou vyhlidku na jezero s hrochama a krokousema. Tyhle ale cviceni rozhodne nebyli, cili se musel mit clovek na pozoru, I kdyz nas od sebe oddeloval plot. I tak ma clovek respekt. Vzali jsme do naseho auta deti a vyrazili to omrknout. Mezitim Kata s Radimem si sli zaplavcit, uz se zase blizila bourka, nicmene nez se dohnala, stihli jsme bazen jeste my - zbytek party.  Vecer jsme si jeste trosku oddychli , dali si veceri, pohrali si s deckama karty a sli zalehnout. Sice se nam v arealu ubytovani prohanely antilopy, ale my vedeli, ze teprve zitra zacne to prave safari. 

Den ctvrty – Kruger nocleh v Olifants 

Dalsi den jsme se probrali, zabalili veci a jeli do nejblizsiho mesta nakoupit. Protoze tenhle den mel Radim narozeniny, snazili jsme se do kosiku nenapadne propasovat i dort. Nastesti se nam to povedlo. Pak uz jsme vyrazili k brane Phabeni, vstupu do Krugeru. V kiosku jsme vyridili papiry, zaplatili vsechny poplatky a brana se nam otevrela. Nemohla jsem verit vlastnim ocim. Behem peti minut v parku jsme videli hned nekolik zvirat, buvoly, opice, antilopy, zirafy, supy, nosorozce atd. Nestacili jsme juchat na vsechny strany, Radim jel pred nama a dycky nam ukazal na nejakou stranu, my hned zastavili a cvak cvak….vsechno jsme fotili. Jeste pred prvni zastavkou se mi samozrejme zacalo chtit na zachod, a tak si rikam herdek, jak tohle vyresit. Do krovi si v tomhle parku asi clovek neodskoci, a tak mi Radim rika, no pockej, az uvidis nejaky zvirata, treba antilopy, ty by rozhodne nebyly klidny, kdyby nekde v okoli byli lvi. No jo, tak jsme objevili kudu a ja si hned vedle auta knucla, rozhlicejice se vsichni na vsechny strany, zda nejde lev. Nakonec to bylo uplne v pohode. Naucila jsem si dycky si vybrat velkou prehlednou planinu, kde je vsechno do dalky videt a bylo to ok.

Na obed jsme se zastavili ve Skukuze, nicmene do restaurace jsme nesli, vybalili jsme nase zasoby a namazali si housky s tim, ze zase vecer budeme grilovat. Protoze cas celkem kvapil, uz pak rychle jsme se snazili uhanet smerem na sever k nasemu ubytku. Abyste rozumeli Kruger je obri park, ktery ma na delku pres sto kilometru a v nem jsou vzdycky mista, kde se da spat a najist se. Nicmene u kazdeho toho mista je kolem plot a velka brana a ta se cca kolem seste odpoledni zavira. Pokud to clovek nestihne, ma smolika. Tak jsme celkem uhaneli, abychom to stihli. Odpoledne jsme na ceste potkali naseho prvniho slona, dalsi lidi nas upozornovali, ze videli i lvy, nicmene my jsme bohuzel nemeli to stesti je videt. Ale Rada s Katou je tam pry nekde videli. Do kempu jsme to nakonec v pohode stihli, tak jsme se ubytovali v Olifants a behem chvilky jsme uz sli slavit Radimovo narozeniny. Hezky jsme mu zazpivali, coz ocenili hlavne sousedi, poradne to zapili a udelali si grilovacku. Pak jsme uz jen probirali, kde kdo co videl a nevidel a jak to bylo uzasny. Nemusim snad popisovat, jak vydreny jsme z tech zvirat byli- teda hlavne ja:-)

Den paty-Kruger  nocleh v Mopani

Na tento den jsme meli naplanovany prejezd na nocleh v Mopani, to je sice stale v Krugeru, ale neni to zadna velka vzdalenost od Olifants, cili jsme meli spoustu casu na foceni, zastavovani a dokonce jsme se rozhodli zastavit na obed v jedne pekne restauraci. Behem toho dne jsme jeli cestou, ktera kopirovala reku a u te reky se valely stovky hrochu. Cili to byl pro me naprosty sen, neustale jsem juchala a zastavovalo se co pet kroku. Pozorovali jsme krokouse a hrochy, videli dalsi skupinu slonu a spousty dalsich zviratek. Asi by se to nedalo ani vyjmenovat, co vsechno jsme videli. Jedine, co nam porad unikalo byly velke kocky. Sice jsme cestou potkali lidi, co nam rikali, kde videli leopardy a lvy, jenze pro nas to byla desna zajizdka. Tak jsme tajne doufali, ze budeme schopni je videt nekde podel nasi cesty. Cca kolem obeda jsme zasedli v restauraci s nadhernym vyhledem. Koukali jsme primo na reku, kde se valeli hrosiska, sli se napit sloni, spousta capu a vsechny mozne antilopy. Dali jsme si poradne do cenichu a kdyz jsme si to uzili dosyta, jeli jsme dal. Behem cesty nam behaly pred autem opice, prochazely se zebry a zirafy a zase jsme fotili, kde se co dalo. Behem brzkeho odpoledne jsme dorazili na ubytovani v Mopani, a protoze se nam jeste nechtelo se poflakovat kolem chatek, jeli jsme jen bez deti na dalsi maly okruh. Rada hlidal, tak jsme vzali jen Katu a jeli. Nevideli jsme nic moc vic, nez co uz jsme videli predtim, ale navstivili jsme obratnik Kozoroha, ktery prochazi Jizni Afrikou. U jednoho napajedla jsme videli dva slony, jeden z nich se snazil se nacpat dovnitr, nicmene nebylo mu to moc platne. Udelali jsme si pri zapadu slunicka pekny vylet a vratili jsme se zase zpet. Akorat jsme nasli Radu v jedne hospudce s pivkem, tak jsme si taky dali jedno do cenichu a sli si dat veceri do chatky. Nasledne jsme zalehli, protoze jsme vedeli, ze dalsi den nas ceka celkem velka streka.

Den sesty – prejezd do Mozambiku 

Brzy rano se Rada vypravil sam na malou projizdku, bez nas i bez deti, zrejme v nadeji, ze uvidi nejakou velkou kocku, nicmene i on se vratil s neporizenou. Jeste jsme v mistnim obchode rychle nakoupili nejake jidlo na cestu a vyrazili. Meli jsme totiz trochu strach, ze vecer v Mozambiku toho moc k mani nebude. Hlavne jsme vzali i dostatek vody, protoze jsme nemeli tucha, zda tam bude pitna. Asi jsem mela hned na uvod rict, ze lide maji spoustu predsudku, zbytecne se vseho boji a my jsme nebyli jini. Dost me tedy pak prekvapilo, ze v Jizni Africe se normalne pije voda z kohoutku, zadne nakupovani balene vody….jen tak pro predstavu. Mohla bych pokracovat dalsimi predsudky, ale o tom se moc rozepisovat nema cenu:-)

Behem chvilky jsme se ocitli u brany vedouci z Krugeru a prechod do Mozambiku Giryiondo. Jen tak pro pobaveni historka. Rada s Katou nam rikali, ze obcas delaji cernousci na hranicich problem a ze bychom tedy meli mit s sebou pripraveny nejake drinky typu cola atd, protoze se tim nekdy trosku uplaci. Tak jsme dojeli k hranicim, vsechno kupodivu slo nejak moc divne bez problemu a ja furt cekala, kdy budou ty komplikace. Hm, jenze ono porad nic. Kdyz uz jsme dosli do uplne posledni kancelare, ja rikam Jane, prosim te, prines ty dve coly a dame jim je tady. Chlapici nemrkli okem, rekli dik a sebrali coly. Pak kolem auta zacal opisovat policista, tomu jsem naopak nedala ani prd, rekla mu diky a vyrazili jsme. Kdyz jsme dostihli Radu a spol., kteri prejeli hranici pred nama, cili ja nevidela, co oni s nima resili, nebo zda jim neco davali, rikam, tak jsme jim dali dva drinky. Radim se podivil a rika, a proc jste jim to davali v kancelari narodniho parku. Tam vas musi pustit, i kdyby tisickrat nechteli:-) Bambus…..naopak policistovi, ktery nam ledascim mohl uskodit, jsem nedala ani prdlajs…..chacha….No docela jsem tim Katu a Radima pobavila. Jak to herdek ma clovek vedet ze? Takze takhle v pohode probehl nas prechod do Mozambiku. Zmena byla naprosto sokujici. Zatimco Jizni Afrika je zeme bohata a snazi se si zvirata chranit atd. Mozambik je chudy jak kostelni mys, zvirata jsou vyloveny, clovek se muze producirovat uprostred narodniho parku a nepotka nic. I tak jsme nic neriskovali, ale bylo to az smutny. Take tomu odpovidaly silnice a jejich kvalita. Vydrnkany jsme byli az to nebylo pekny a to jsme ani nejeli zadnyma malyma cestickama. Rekli jsme si, ze se naobedvame v jednom kempu. Kdyz jsme tam prijeli, nebylo tam vubec nic, moc jsme nechapali, cesta k nemu priserna, celkem mi bylo tech nasich aut lito, protoze to bylo vazne peklo. Tak jsme si tam namazali housku, snedli to, sice tam byl krasny vyhled na prehradu Massingir, ale to bylo tak vsechno. Toz jsme pokracovali dal a behem odpoledne jsme dorazili do naseho kempu. Kdyz jsme projizdeli branou, tak mi ti strazcove neco ukazuji. Protoze Mozambik je byvala portugalska kolonie, nerozumeli jsme jim ani bukvici. Rikam neurvale, co zas sakra. Nicmene, kdyz uz nejakou dobu si ukazovali na pravou predni pneumatiku, vylezla jsem a malem me trefilo. Pichli jsme!!! Super, projeli jsme teda branou, sli nejprve do kancelare se ubytovat. Tam se nam podlomila kolena podruhe. Chlapik se nam rukama nohama snazil vysvetlit, ze v nasi chatce nekdo bydli. Jak tam nekdo bydli kruci? Typek predal telefon svemu kolegovi, ktery aspon trochu umel anglicky a snazili se nam chvilku nacpat chatku v tom prvnim kempu. Pri predstave dalsi cesty tou brutalni silnici me vstavaly chlupy hruzou na tele. Jeste ke vsemu my bez rezervy, kterou budeme muset vymenit ze. Sakra. Radim se na ne zacal tvarit trosku vztekle a my taky. Ja trochu sakrovala. Chudaci deti moc nechapaly proc jsme vsichni nastvani. Kata me porad poplacavala a rikala mi, nikdo se nezranil, je to v pohode. Zacinalo prset a hnala se bourka. Zakon kobyliho hovna jak by rekl nas tatinek:-). Tak se nakonec vyresilo, ze daji do nasi chatky Janine matraci, moskytieru nastesti mela svoji, cili nebyl az takovy problem. Kata mela s Radou a detma svoji chatku, tak nakonec byl problem zlikvidovan. Jane nejak nechtela jeste fungovat karta, pak jsme zjistili, ze to tam do snimace pan strkal nejak divne, nevadi, platba nakonec taky prosla hura. Tak jsme vylezli z kanclu a kluci zacali vymenovat gumu, s nasi asistenci jsme to nakonec zvladli. Parada, sbalili jsme saky paky a hura do kempu. Cestou jsem se jeste trosku ztratila, nacouvala do stromecku, nastesti bez nasledku, a pak uz jsme byli na miste. Musela jsem si poradne oddechnout. Fuuuj. No nic, nakonec ubytovani nebylo tak desny, delali jsme si legraci z moskytier, ale protoze jsme uz byli v malaricke oblasti, ani nas nenapadlo spat mimo ne. Vecer jsme se sesli u Katiny chatky, jak jsem rikala, kemp sice nechraneny proti zviratum, nicmene protoze jsou vsechna sezrana, nebylo treba se moc bat. Tak jsme pojedli, popili a vydali se do nasi chatky na nocleh.

Den sedmy- Zona Brasa 

Dalsi rano jsme se vyhrabosili celkem brzo z pelechu a uz nas tam obchazeli nejaci cernousci. Moc jsme nechapali, ale ukazovali nam, ze tam budou neco natacet ci co.  Takze jsme hned po snidani vymajzli a smer byl jasny, jeli jsme k mori pres vetsi mesto Xai xai. Krajina i vesnice byly opravdu uplne jine nez v Jizni Africe, bylo videt, ze je to chuda krajina. Nicmene, i tak to bylo moc hezke videt. Docela nas opustil takovy ten urputny strach, ze nam kazdy chce neco udelat. Stale jsme byli obezretni, ale uz ne paranoidni. Po prijezdu do Xai xai jsme zajeli na benzinu a zeptali se, kde by nam opravili pneumatiku. Opet domluva rukama nohama, bo nikdo moc nemluvil anglicky, az nas slysel nejaky chlapik, ten mluvil anglicky i portugalsky. Parada, poslal nas asi kilometr dopredu a vpravo, tam nam pry pomuzou. Zajeli jsme tam a ochotni kluci se toho hned ujali. Ja opet lehce paranoidne sledovala, kam s pneumatikou jdou, jak kdyby to byl nejaky zazrak:-) Vsechno v pohode vymenili, zalepili, ucet za asi smesne tri dolary. Uplne jsem se stydela. Chteli jsme dohustit pneumatiky, jen jsem vzala hadici od vzduchu, uz tam byl kluk, ze si nemam mazat ruce, ze to udela. Nechali jsme jim pekne disko, protoze si to kluci opravdu moc zaslouzili. No a vyrazili jsme smerem k ubytovani. Cca hodinku od Xai xai jsme meli nas resort. V jedne vesnici jsme mijeli znacku s rychlosti, pak byl usek, ktery tezko rict, zda patril k obci, jenze tam byli policisti. Moc si nas nevsimali, tak si rikame dobry. Trochu jsme pridali, jenze pak jsme pochopili, ze oni lumpove jeste cekaji dalsi za rohem. Radim jel prvni, na rovince jsme na rychlost trochu zapomneli, nicmene, uz kdyz jsem v dalce videla policisty, bylo mi jasne, ze je zle. Radu chytili, my jsme nastesti projeli. Bylo to ale v podstate jedno, bo kdybychom jeli prvni my, chytili by nas. Rada trosku smlouval, nakonec to docela usmlouval, ale i tak dostal peknou pokutku. No, od te doby jsme si davali pozor a uplne presne dodrzovali rychlost, spis jsme jezdili mene, protoze ani v tomhle useku jsme nejeli nijak rychle a dostali jsme nepeknou pokutu. K nastvani na tom bylo, ze jsme tu pokutu obdrzeli necely kilometr pred odbockou na kemp, kde uz se pak jelo jen pisecnou cestou. No nevadi, pouceni pro priste.

Pote uz jsme dojeli do naseho resortu.Moc jsem to nepochopila, najednou, jako kdybychom se ocitli v uplne jinem svete. Nadherny resort, docela luxusni, krasne dva bazeny, uzasny vyhled na ocean, fakt paradicka. Ubytovali nas dohromady ve trech chatkach, my s Martasem a Janinou meli jednu, Kata mela pro ne s Radou jednu a pro deti druhou. Hned jsme se vydali ozkusit, jak moc teple je more. Byla to parada, tak jsem trochu pojuchali a vzapeti vyrazili do mistni restaurace na veceri. Pani majitelka byla nejaka Holandanka ci co. Prisla se predstavit a nabidla mi nejakou zabavu pro deti, aby si trochu zkratily cekani na veceri. My si dali sangrii a to myslim celkem trikrat. No zlouskli jsme se pekne, zajedli to cerstvou rybickou, Kata s Radou si dali talir plodu more a zvesela jsme sli zalehnout. 

Den osmy- Zona Brasa 2 

Kdyz jsme se probrali, prisla nam Kata rict, ze Leonku boli desne ucho. Ach jo. Taky jsme museli dojet do Xai xai nakoupit, protoze se tu nedala pit voda a nemeli jsme jidlo, a kram tady zadny taky nebyl. Zasli jsme teda za majitelkou, zda nevi, kam jet. Ta nam dala nejake kapicky do ucha a slabsi antibiotika. Janina hned psala mamince, ktera je zdravotni sestra, zda a jak aplikovat antibiotika. Po porade s nejakou dalsi doktorkou nam Janci mamka napsala, ze detem antibiotika nedavat, jen v zivot ohrozujici situaci. Coz rozhodne nebylo. Tak ja vybalila z batohu satek, kapali jsme kapicky, Leonka sice nelibe nesla, ze ji bylo zatrzeno jak more, tak bazen, ale nedalo se nic delat. My rano meli dobrou vuli vzit zbyla decka do more, nicmene rano byl priliv tak silny, ze by nas byl proud odnesl. Tak jsme vylezli k bazenu a na obaleni nervu jsme si objednali koktejlek. Kluci jeli mezitim na nakup, hned pote, co jsme se rozhodli, ze k zadnemu doktorovi zrejme nebude treba jet. Leonce se nastesti behem dne ulevilo, vecer se jeste usisko nahralo pred tim, nez sla Leonka spat a nastesti to dobre dopadlo.

Nez se stihli kluci vratit,byli jsme celkem okoktejlkovany, ale nic hrozneho. K veceru jsme se pak slezli u Kati a Radi a opekali jsme burty, ktere kluci nejakym zazrakem poridili ve meste. Super bylo, ze jsme se na chvilku zastavili na jednom miste, cili se nemuselo furt balit atd.

Den devaty – Zona Brasa 3 

Treti den jsme se nasnidali a vypravili jsme se na prochazku po plazi. Bylo to prima nemuset nikam pospichat. Vtipne bylo, ze po plazi lezlo spousta velikych krabiku, tak jsme je tam spolecne s deckama nahaneli. S Radimem jsme se snazili jednoho krabika ukoristit, abychom si ho dukladne prohledli. Fakt docela legrace, prestoze nas ocean konstantne osmeloval, nakonec jsme jednoho dohonili. Koukali jsme na nej, kdyz se objevili nejaci mistni mladici a tvarili se, ze by si ho chteli ukoristit. To mi ale zase prislo lito, tak jsem ho vratila zpet, at si ulovi sveho. Teda ono my ty krabiky nahaneli botou, ale kdyz by clovek mel nejakou sitku, mohl si jich nachytat tuny.

Behem dne jsme se koupali, povidali, popijeli a celkem rychle to uteklo. K veceru jsme se pro zmenu vypravili do druhe restaurace, ktera patrila k vedlejsimu resortu. Tentokrat jsme si dali talir plodu more my s Martasem a Janina se pridala. Vykrikovala, jak je super, ze si dava poprve v zivote krabika. Tenhle byl teda vazne obri. Kata s Radou a detma si dali rybu a krevetky. Bylo to vsechno moc dobre, akorat behem noci se plody more Janine pomstily. My jsme se s Martasem vypravili na vecerni prochazku po plazi. Bylo to krasne, akorat nam bylo divne, ze krabici se stahovali nahoru k resort. Abyste rozumeli, to nase ubytovani a restaurace byli dost ve velkem krpalu a behem prochazky jsme nasli krabose az skorem u bazenu. Nechapali jsme to a delali si z toho srandu, ale jak znamo, zvirata maji patrne sesty smysl. My se mezitim vratili do nasi chaty, kde Janina pekne zvracela. Evidentne ji bylo dost zle, ale vzhledem k tomu, ze jsme vsichni jedli to same a nam s Martinem nic nebylo, spis si myslim, ze ji to jen spatne sedlo. Zatimco behem predchozich veceru jsme o svabech nemeli ani zdani, tohoto vecera jsme jich v chate objevili asi tri a o dalsim jsem vedela. Behem noci nam priroda dala odpoved na to, proc se vsechna zviratka sla schovat. Prisla obrovska bourka a do druheho dne pretrvaval opravdu velmi silny vitr. Deti se v noci budily, cili Radim toho moc nenaspal, kdyz sel za deckama je konejsit, aby se nebaly.

Den desaty – Zona Brasa 4 

Ctvrty den rano bylo pocasi furt dost naprd. Vitr byl tak silny, ze by se jeden bal, aby neodletel. Tak jsme se vsichni nasackovali ke Kate a detem do chatky a Rada si sel chvilku lehnout. My s deckama zatim skladali vsechno mozne z papiru, zaby, lode, letadylka, cvaka atd. Ani bych netusila, kolik radosti to detem udela. Pak se Rada vzbudil a vzal decka ven, protoze hrozilo, ze by mohly slozit chatku. My dospelaci si zatim zahrali mesto, stat, rostlina atd. Kdyz se Radim vratil, my akorat dohravali a sli jsme delat obed. Najednou se tam u chaty objevil nejaky cernousek a nesl Radovi ustrice. Prej ho cestou potkali a on se ptal Radima, zda by nekoupil cervstve ustrice. Vubec netusime, kde to vzal, protoze do more by pri tech vlnach lezl tak akorat blazen, ale byly uplne cervstve. My moc na ne chut nemeli, ale Radim to zpracoval. Po obede jsme se poradne nabalili a sli se jeste projit na plaz. Vitr uz docela ustaval, na koupani to nebylo, ale abychom aspon cely den nesedeli doma. Zase jsme prohaneli krabiky, byla to velka legrace. Musim rict, ze jsme si to moc uzili. K veceru jsme si ugrilovali masicko, popijelo se doma a pomalu jsme vedeli, ze nas pobyt v Mozambiku konci. Bylo nam to i celkem lito, protoze jsme si to uzili, myslim, ze hlavne detem se libilo pobyt na jednom miste a trochu se vyrachat v mori a v bazenku. Nedalo se ale nic delat, my jsme si s Janinou sly vybrat nejake suvenyry z mistniho obchudku, abychom je druhy den sly vratit s tim, ze je v nich cervotoc. Vybraly jsme pak nejake jine veci, ktere byly bez pritomnosti zviratek.
 

 

Den jedenacty – opoustime Mozambik a jedeme smer Swazijsko 

Behem dopoledne jsme rychle zabalili, zaplatili ucet na baru, kde prestoze jsme si celkem dopravali, v prepoctu na dolary to bylo par korun. Rozloucili jsme se a vydali se zase do mesta. V Xai xai jsme museli opet nakoupit, abychom meli co jist a natankovat, a pak nas uz cekal celkem dlouhy prejezd. Behem nakupu jsme my zenske a deti cekaly v aute, zatimco kluci vyskocili a sli pobrat nejdulezitejsi veci. Mezitim se kolem aut sbihaly deti a prosily nas o cokoliv. Nejprve videly colu, kterou jsem mela polozenou u ridice, ale tu jsem jim odmitla dat. Kdyz pak ale rekly Janine o chleba, a kus jim dala, pochopili jsme, ze maji proste vazne hlad. Tak jsme jim dali jeste nejaky starsi chleba, Rada jim koupil nejake mensi drinky, a vyrazili jsme. Abyste si nemysleli, at ziji Africane v sebevetsi bide, kazdy z nich je ciste a pekne obleceny, nejsou to zadne spindiry.

Cestou do Swazijska jsme meli dve moznosti, bud jet hlavni cestou, kde se ale kolem mesta Maputo buduje nejaky obchvat a je tam celkem zmatek (Radovo sef tudy jel asi mesic pred nami, cili jsme meli informace od nej), anebo to vzit mensi cestou, kterou na internetu jako moznou alternativu nekteri lide doporucovali. Vsichni jsme se svorne shodli pro moznost druhou. Chvilku jsme jeli po te hlavni, po par desitkach kilometru jsme sjeli na mensi silnici, ktera se chvilku zdala jako celkem vyhra. Provoz skorem zadny, kvalita uchazejici. Hm, jenze to bylo vazne jen malou chvilku. Asi za dvacet kilometru se silnice zmenila v naproste peklo,vymoly, diry, hrboly, proste hnus fialovej. Nedalo se jet vic jak tricet a i to bylo vazne dost rychle. Nadavali jsme jak spacci, ale bylo nam to plat prtne. Rychlost pohybu veskera zadna, sice jsme se snazili, jak jsme mohli, nikde jsme nezastavovali, krome nejnutnejsich pauz na zachod. Celkove ten prisernej kus cesty meril asi 130 km, ja myslela, ze uz asi vykvetu. Zada rozmlaceny od toho vecnyho drkotani. No, po tech 130 km jsme se uz napojili na celkem slusnou cestu, nicmene, nejak nikoho z nas nenapadlo se zajimat, dokdy maji otevreno na hranicich. Brana kempu opet zavirala v sest vecer, cili jsme se snazili chvatat, jak se dalo. Nervozita stoupala, protoze k hranicim jsme se blizili kolem pul pate, vsichni jsme si tak nejak rikali, zda nemaji na hranicich jen do ctyr atd atd…..takove vlastne hromadne naprdnuti vsech na nikoho konkretniho a strach, co z toho vyleze. Do toho nas stavelo dalsi auto. Uz jsem si rikala, ze ted mi jeste policajti daji pokutu a uz me vazne jebne. Ani nevim, zda to byli policiste, ale staveli nas, aby se zeptali, zda jsme se ztratili. A ja rikam, ze ne, ze jedeme na hranice, a mirime do kempu Ndlovu ve Swazijsku. A ptam se, jsou hranice otevreny jeste. A oni, jojo v pohode, nebojte se. Bylo skorem slysitelne a hmatatelne v nasem aute, jak nam spadl kamen ze srdce. Hned jsme vysilackou informovali druhou posadku. Vzapeti jsme dorazili na hranice, ja furt nejakym urednikum cpala papiry z autopujcovny……rikali mi v Johannesburgu, ze je budou chtit. Nikdo nic nechtel, cili jsme behem deseti minut vymazli jak cukrari a frceli dal. Necelou hodinku jsme meli k dobru na to, abychom dojeli do kempu. Nastesti to nebylo uz daleko, cestou jsme potkali jeste nejaka zviratka, nicmene, diky chvatu jsme to zase tolik nevnimali. Na brane se pani uz celkem nudila a bylo videt, ze co nevidim pujde domu. Zaplatili jsme poplatky a nasmerovala nas porad rovne do kempu. Tam jsme dojeli za deset sest, na recepci si vyzvedli klice a byli jsme instruovani, ze pokud chcem veceri, at to hned rekneme. Protoze jsme meli jidlo s sebou, veceri jsme s diky odmitli a sli se nastehovat. Chata byla opet silne rustikalni, drevena a nadherna. Nikde nebyla elektrina, svitilo se vsude petrolejkama. Nadherna zmena, zadne telefony, zadny signal, nic. Po otevreni chaty nas cekalo mile/ nemile prekvapeni. Evidentne uz bylo v chate obsazeno. Ne, tak jak si myslite, ale z prvniho patra na nas koukala celkem slusna micka. Rikame si herdek, co tu dela kocka domaci. Chvilku nam trvalo, nez nam docvaklo, ze to neni kocka domaci, ale zeneta. Nebyla moc velka, fakt takova vetsi kocka, ale mela obri dlouhy a krasny ocas. Netvarila se, ze by chtela vyklidit pole, ale kdyz nabehly dovnitr deti, rekla si, ze moudrejsi ustoupi a utekla. Nicmene neustale obslapovala kolem a prestoze tu noc si uz do chaty netroufla, myslim, ze jakmile jsme rano sbalili saky paky, byla zase zpet. Kdyz se tak kolem chatky potloukala, fotili jsme si ji a bylo to fajn. Mimo jine se nam kolem chaty promenadovaly antilopy, byly zvykle, ze je lidi krmi, tak prisly az na dosah ruky. Areal kempu byl obehnany elektrickym ohradnikem a primo pred kempem bylo jezirko. Uprostred jezirka se valeli tri hrosi a kolem jezera obslapovali nosorozci. No jednim slovem nadhera. Protoze jsme meli po te silene ceste dost, po veceri a par pivkach jsme zvesela zalehli a usnuli okamzite jako spalky. 

Den dvanacty – opoustime Swazijsko a vita nas Hluhluwe  

Za vcasneho rana jsme vsichni vstali a sli se podivat zase k jezirku, protoze nam bylo jasne, ze se tam zviratka po ranu budou stahovat. Janina prisla k plotu a povida, kdyby tady treba byl aspon nosorozec, ja ji na to rikam, a co myslis, ze se tamhle na kopci vali. Teda trochu jsem delala machirka, protoze me uz predtim nosorozce ukazal Radim a hlavne nebyl zase tak blizko:-0 Hrosiska se porad valela ve vode, tak jsme si dali snidani a prubezne jsme odbihali k jezirku sledovat, zda se tam slozeni zviratek obmenuje. Kdyz vam reknu, ze se tam v jedne chvilce shromazdilo pet nosorozcu, asi nebudete verit. My jsme jim nijak nevadili, cili se tam ruzne producirovali a valeli po zemi a tak dale. Paradni podivana. Kata s Radimem a detma na chvilku vyjeli na malou objizdku, zda neuvidi nejake vetsi kocky, ale nic dalsiho nevideli, tak jsme se zanedlouho pote opet vydali na cestu. Ten den jsme projeli Swazijskem a meli jsme prekrocit hranice zase zpet do Jizni Afriky. Swazijsko bylo dost vysusene, nicmene na prvni pohled podstatne bohatejsi zeme nez Mozambik. Cestou jsme potkavali kravy a ovce, clovek musel byt ostrazity, aby mu tam pod kola nevbehlo nektere ze zviratek. Pred obedem jsme se stavovali na trznici pro nejake ovoce. Nakoupili jsme ananas a broskve a lichi a manga a tak podobne a jeli na obed. Stavovali jsme se v krasne restauraci s velkou zahradou, kde se to detem libilo. Zatimco my dospelaci se osvezovali drinkama, decka behaly kolem, meli tam vystavene nejake kamenne sochy, tak je deti zlezaly ze vsech stran a celkove jsme trochu vydechli. Nastesti ve Swazijsku maji celkem civilizovane cesty, cili jsme jeli po krasnych asfaltkach a nebyl zadny problem. Cesta byla opet celkem dlouha a vedeli jsme ze v Hluhluwe zaviraji brany az v sedm. Prestoze jsme si krome toho obeda neudelali zadnou vetsi prestavku, i na hranicich vsechno probehlo hladce (sice jsem se jim opet snazila cpat vsechny papiry od auta, nicmene opet o ne nikdo nestal:-)  ),  i tak jsme k brane do Hluhluwe National Parku dorazili pozde odpoledne. Prosli jsme branou a byli jsme odeslani uplne nahoru na kopec do TopHill resortu, kde nam meli predat klice a dat instrukce. Jen pro upresneni, zatimco Kruger je spis rovina, Hluhluwe je dost kopcovita oblast. Hned za branou jsme videli uz spoustu zvirat, Hluhluwe je domovech neskutecneho poctu nosorozcu bilych i cernych, cili jsou vazne na kazdem kroku. Bohuzel nebyl moc cas se rozhlizet, silnice v tomto narodnim parku je takova ruska ruleta, cili kdyz clovek vterinu nekouka, vyrazil by si zuby v prvni dire. Jeli jsme asi deset kilometru do kopece a prijeli k HillTop resortu. Tak jsme se na recepci zaregistrovali a rikam, kde mame klice a recepcni povida, musite jet na vasi chatu, personal na vas tam uz ceka. Vzpomnela jsem si totiz, ze Radim porad vykladal neco o tom, ze ta chata, co jsem ji tak pekne vybrala, je kdesi osamocena atd. Ale ja to zaprve nejak poslouchala dycky na pul ucha a hlavne jsem si rikala, ze jsem jeste zvlast kontrolovala, aby byla pro osm lidi a aby to bylo super. JOOOOOOO, bylo to super. K nasi chate jsme prijeli presne ve chvili, kdy padla celkem slusna tma, cili jsme videli prdlacku. Uvitali nas dva cernousci a rekli, ze klice nebudou potreba, jsme tady siroko daleko jedini zastupci lidske rise. O risich zvirecich se pro jistotu moc nezminovali. Rekli nam, ze mame spolecenskou chatku, kde je kuchyne, jidelna a obyvak plus socialka. Pak kdyz pujdeme dal tou drevenou cestickou, jsou podel te cesty ctyri dalsi chatky po dvou luzkach. Me se podlomily nohy a nebezpecne me zastipalo v nose. Ja jsem chtela, abychom byli vsichni dohromady!!!!!! Jakypak po dvouch. Predstavila jsme si deti, jak nekde po nocich behaji samotne a malem to se mnou mazlo o zem. Normalne jsem se rozbulela, zatimco jsme ve tme soukali nase zavazadla do tech chatek. Janina, kdyz okoukla situaci, prohlasila, ze ve svoji chatce sama nebude, a tak jsme museli jeji matraci presunout do chatky nasi. Nedivila jsem se ji vubec, bo ja bych tam sama nesla ani za zlate prasatko:-) Pak jsem prisla zpet do spolecenske mistnosti, Radim se tvaril naprosto nadsene a prekvapene a rikal, ze neco takovyho uz dlouho hledali. Nacpal mi panaka whisky, ja se hned v uvodu pekne brinkla, bo jsem byla temer na lacno. Pak jsme dostehovali do chatek posledni veci a svolali si nas ti pruvodci do velke chaty. Rekli nam, ze mame k dispozici jen pro sebe jejich sluzby. Cili jeden cernousek byl kuchar a uklizec v jedne osobe a druhy byl nas osobni pruvodce. Rekl nam, ze behem organizovanych vyletu z HillTop resort neuvidime nic jineho, nez kdyz pojedeme sami, spis, ze mame sanci vic videt, kdyz pujdeme s nim pesky. Podotykam, ze nechtel vubec zadne penize nic. Protoze videl, ze jsem dost mimozni z te chaty a te situace, vysvetlil nam, jak to tu funguje. Ze nemusime mit strach ze zvirat, to ubytko je tu peknou dobu, zvirata o nas vedi a nemaji zajem s name jakkoliv bojovat. Kdyz nejake uvidime, mame si jit po svych a vse bude v poradku. Zkontrolovala jsem nastenku, kde lide vyznacovali, jake zvire v okoli videli a celkem jsem se uklidnila, bo nic tragicky nebezpecneho lidi v okoli nevideli. Trosku jsem se uklidnila a pak take pri rychlem pohledu do knihy hostu byli vsichni nejak podivne nadseni. Az jsem si rikala, co to sem jezdi za exoty. Nicmene my jsme propustili s diky pruvodce, dali si veceri a zasedli na chvilku na pokec do spolecenske mistnosti. Vtipne bylo, ze vsechny chatky jely na elektrinu ze solaru, cili kdyz dosla, smula:-) Voda normalne tekla, cili nam zase tak nic moc nechybelo. Asi po deseti minutach posezeni se zhaslo, doslo nam, ze se vycerpala solarni energie, zapalili jsme svicky a jeste chvilku sedeli. Pak se nam zacala klizit vicka, tak jsme se sourali spat. Vsechny chatky byly cele drevene, obsahovaly koupelnu, mistnost pro spani a krasnou verandu s vyhledem. Ja hned vylezla na verandu a tesim sama sebe, kdyz jsem si rikala, ze i kdyby nejake to zvire prislo, ta veranda je vysoko a tezko by tam co vyskocilo. Jana prisla za mnou a na moji vetu Zadne zviratko nevidim mi odpovedela. …ja citim slona, teda jako hov….Hm, ja se otocila vlevo a videla jsem obri zadek ktery byl vyssi nez nase chata. Jo, jako vtip dobry, tak jsme si na nej chvilku svitili, coz jsme za chvilku pochopili, ze se mu asi moc nelibi, tak jsme toho nechali. I kdzy uvnitr chaty horela svicka/ elektrina stale nesla, stali jsme tam vsichni tri i s Martasem a cekali co bude slon delat. Nikdo ani nedutal, protoze jsme okna meli zatazeny zavesem po chvilce se Janina osmelila a odhrnula lehce kus zavesu. Okamzite zatahla se slovy, ze slon je primo za oknem. I kdyz jsem se celkem bala, prislo mi to cele jako celkem vtipna zalezitost. Cekala jsem, ze uslysime nejaky hluk, jak slon basti nasi strechu a byla jsem pripravena v mziku skocit pres balkon ven, ale vzpomnela jsem si na naseho pruvodce, ktery rikal, ze zvirata o nas vedi. Cekali jsme dal a za chvilku nekdo tuka na dvere. Rikam si kruci, ten slon je ale zdvorilej, no byl to Radim, a protoze jsme mu mezitim nez se slon az moc priblizil k chate stacili rict, ze mame slona, odesel pro Katu, aby se taky z bezpecne vzdalenosti pokochali. Dalsi zvire uz se neprislo tu noc pozdravit, cili jsme zalezli z vesela do nasich pelechu pekne pod moskytiery a usnuli jak spalky:-)

Den trinacty – Hluhluwe 2 

Rano jsme se vzbudili do krasneho rana, vyhledla jsem z terasy, po slonovi ani pamatky. Teda jiste pamatky tam byly znacne smrdute a poznatelne, ale jinak nic. Protoze jsme den dopredu rikali tem nasim chlapum-cernouskum, co bude potreba, rano, kdyz jsme vstali, byl uz hotovy caj a kava, a vsechno nachystano na snidani. V klidu jsme posnidali na terase s vyhledem na jezirko, kam zvirata zase chodila pit a koupat se. Videli jsme treba buvoly anebo sluniciho se krokouse. Po snidani jsme byli domluveni se Sibelem (cernousek pruvodce), ze pojede s nama nasim autem a ukaze nam nejaka zviratka. Jeli jsme obema auty, Sibelo sedel vedle me a ukazoval nam, kde co videl. Bylo to paradni, vsude samy nosorozec, zirafa, zebra atd. Jeli jsme spolecne asi dve a pul hodinky a pak jsme se zase navratili do chatky. Protoze nam uz ale jaksi podstatne dochazely zasoby, muselo se sjet do nejblizsiho mesta. My s Katou jsme vyfasovaly deti, Jana s klukama odjela do mesta. Chvilku jsme odpocivaly na chate, teda deti kolem nas krouzily jak Sputnik, takze vlastne nevim, zda se uplne da o odpocivani mluvit. Kdyz uz jsme mely vyraznou obavu, ze by chata mohla spadnout, vypravily jsme se na HillTop. Tam byla totiz nejen restaurace, ale i krasny bazen. Nejprve jsme si daly neco mensiho k snedku, to aby nam nekrucelo v zaludkach. Pak kdyz jsme se sbiraly, ze uz pujdeme, jsme se akorat potkali s klukama a Janou prede dverma. Rikali, ze vezou spoustu jidla a ze to musi hodit k nam na chatu, aby se maso nezkazilo. Meli uz desnej hlad, cili nam rekli, ze si mame jeste deti nechat, ze se na chate naji, vybali veci a pak mozna prijedou za nama. Ja rikam, jak to vidi casove a oni tak dve a pul hodky. Na to jsem odpovedela, ze si nejsem jista, zda to tak dlouho s deckama u bazenu vydrzime, ale at to neresi, kdyztak prijedeme nasim autem domu samy. Parada, tak kluci i s Janou odjeli, ja otevrela kufr, ze vezmeme veci k bazenu, kdyz v tom jsem si uvedomila, ze nemame zadnou vodu s sebou (v tomto narodnim parku se voda z kohoutku pit nedala). Vybehla jsem za autem kluku a rvala pres cele parkoviste, at stoji, oni meli plne auto vod, zatimco my prd. No, hadate spravne nedohonily jsme je. Tak se vracime zpet k autu a najednou koukam, v kufru mi sedi ctyri opice. Tak jsem je vztekle vyhnala, nacpaly jsme deti do auta a ze k bazenu teda popojedeme. No, popojely jsme vyrazne, asi tak tri metry, kdyz v tom rikam Kate, hele, me se to zda nejaky divny. Tak jsem zastavila a to byste neuhadli….jasne pichla pneumatika!!!!!! Dalsi!!! Zase ta slavna prava predni. Parada, ten den jsem mela celej nejakou startovaci naladu, cili me uz vazne malem jeblo. Kata povida, heled, kaslem na to, klukum se stejne nedovolame, tak jdeme k bazenu, az prijedou, pomuzou nam. Pokud ne, udelame to po koupeli samy. Tak fajn, protoze tam samozrejme nebyl vubec zadny signal, domluvily jsme se, ze az se vratime zpet, zkusime nechat z recepce zavolat vysilackou Sibelovi, ktery bydlel kousicek od nasi chaty v takovem mensim dverenem pribytku, aby dosel rict klukum, at prijedou. My zatim vlezly do bazenu, bylo to paradni. Po utrapach rozpareneho dne poradny relax. Vyblby jsme se poradne, pak jsme se oblekly a sly zpet k recepci. Auto s pichlou pneumatikou kupodivu nikdo neopravil, tak jsme nechaly zavolat Sibelovi a sly si s deckama dat zmrzku. Kdyz jsme mijely recepci, rekli nam, ze kluky na chate nezastihli a ze mame smulu. Tak jsme s Katou sly k autu s tim, ze to vymenime samy a najednou koukame, ze mame nejake cumily u auta. A oni to byli kluci a Janina. Tak rikame, mluvili jste se Sibelem a oni ze pry ne. Cili fakt nakonec nahoda. Cheche. Za neustaleho dohledu opic jsme opravili auto a pak se jeste spolecne s klukama a Janinou nalozili zpet do bazenu. Tam se trosku vyblbli, sli na malou prochazku a jeste zbyla chvilka na maly okruh autem kolem reky….trochu jsem doufala, ze natrefime jeste na nejake hrochy, ale reka vyschla a po hrosich ani pamatky. Jesteze jsme si je tolik uzili v Krugeru. Tak jsme pak jeli domu a protoze jsem cernouskum nahlasili, kdy prijedeme, po prijezdu uz horel ohen a delala se vecere. Ten luxus byl naprosto nepopsatelny. V takove divocine a naprosto prirodni chate najednou nekdo vari veceri a jak nam prostreli, na Vanoce by se za to jeden nemusel stydet…..fakt uzasny. Vecere zahrnovala nejake typicke africke pokrmy, vsechno chutnalo bajecne, do toho jsme se lehce nalili a sli si pekne lehnout.  

Den ctrnacty – Hluhluwe 3 

Dalsi den jsme velmi brzo vstavali protoze tesne po pate ranni jsme vyrazeli na pesi turu do buse s nasim pruvodcem. Protoze detem nebylo povoleno jit, museli jsme se vystridat a jit na dve skupiny. Tak jsme prvni den sli my s Martasem a Janinou. Poodjeli jsme kousek od chaty a nechali v housti pod stromem auto. Sibelo mel s sebou pusku a hned na zacatku vysvetlil, co mame delat a jak se chovat. Kupodivu jsem se vubec nebala, drzeli jsme se v tesnem zavesu za nim a pozorovali neuveritelny cvrkot kolem sebe. Sibelo nam vysvetlil a ukazal spoustu rostlinek, ptaku i zviratek, popsal jak co funguje, jak se zvirata i rostliny chovaji a proc. Cim dele jsem ho poslouchala, tim ve vetsim udivu jsem byla. Pak nam rekl, ze je rad, ze to s nama takhle dopadlo. Rekli jsme mu, ze nechapeme co mysli a on, ze me prvni vecer videl, kdyz jsem brecela a ze si rikal, ze nam da jeden den a ze pokud uvidi, ze se tam trapime, presunuli by nas nahoru na HillTop resort. Rikal, ze vidi, ze se nam libi a ze je to dobre. To videl naprosto spravne, protoze krome prvotniho soku, jsme si nas pobyt v tech malych dverenych chatkach vazne moc uzivali. Behem cesty jsme videli spoustu zviratek, hlavne buvoli a zirafy byli zvedavi, ale my je obchazeli vzdycky z bezpecne vzdalenosti, cili se nemohlo nic stat. Kolem osme ranni jsme byli zase zpet, tak jsme si dali snidani a vypravili se tentokrat vsichni jednim autem na objizdku celeho parku. Ten park je slozen ze dvou casti Hluhluwe a Imfolozi, tak jsme prejeli i do druhe casti, zvesela si cestou zpivali, aby nam cesta lepe utikala. Na Okor je ceeeesta a tak podobne:-) Behem dne jsme videli velkou spoustu slonu z docela velke blizkosti a korunovano to bylo prijezdem ke skorem vyschle rece, kde Janina povida. Heled, ja beru kolegovi bahno, on v tom zkouma nejake breberky, zastavte mi tu, ja mu to naberu. Tak vyskocila, nabrala vzorek a uz na ni volam, at masti spatky, ze k tomu bahnu jde slon. Slona jsme my moc nezajimali, vlezl si po kolena do blata a zbylou vodu na sebe chobotem pekne strikal. Za chvilku po nem prislo stado nosorozcu, evidentne si na to bahinko taky mysleli, ale slona se bali, tak jen opisovali kolem a cekali, az slon vyklidi pole. Bylo to fakt vtipne, my stali stranou a pozorovali je. Pak uz jsme bohuzel museli svistet nazpet, protoze nase posadka auta, tj ja, Martas a Janina, jsme museli jeste sjet do mesta opravit pneumatiku. U chatky jsme presedli do naseho auta a frceli jsme. Po prijezdu do servisu nas pan upozornil, ze nase pneumatika uz nejde spravit a ze pokud neco chceme, musime si koupit novou. Ach jo. No nic, vytahli jsme tedy cislo z pujcovny a ze servisu jim volali, co s tim jako. Bez rezervy rozhodne nemuzeme jet. Instrukce znely jasne, kupte novou a privezte ucet, jeste ze jsem nam priplatila zvlast specialni pojisteni na pneumatiky. Tak nam dali gumu novou, my vsechno pekne nalozili a mastili jsme zpet, kde uz nas cekala opet fenomenalni vecere.

Den patnacty – opoustime Hluhluwe

Posledni den rano sli na vypravu do buse se Sibelem Kata a Radim. Predpokladam, ze videli i slyseli podobne veci, akorat ten den docela silne foukalo, cili si to asi neuzili tolik jako my. Pak uz jsme museli jit rychle pobalit veci, ja jeste potrebovala nutne napsat krasne hodnoceni do knihy hostu, protoze nas pobyt nemel zadnou chybu, dali jsme obema klukum pekne disko za to, jak se o nas vzorne starali a vyrazili jsme na sever smer Johannesburg. Po ceste se nastesti neprihodilo nic nenadaleho, nikdo nedostal zadnou pokutu ani nepichl a k veceru kolem seste nebo sedme jsme se zvesela navratili do Johannesburgu.  

Den sestnacty – jedeme domu:-(

Behem rana uz jsme vsichni byli tak nejak prepadli. Vedeli jsme, ze Janina poleti domu behem dopoledne a my budeme muset letet odpoledne. Kata si jeste rano dojela vyzvednout Martyho, ten byl naprosto bez sebe radosti, tak jsme si ho jeste pomuchlali a vyrazili s Janinou na letiste. Rozloucili jsme se celkem rychle, pac a pusu, dokonce jsem to kupodivu ani neorvala a jeli jsme hned zpet. Byli jsme totiz domluveni, ze jeste na pul dne pojedeme do lviho a nosorozciho parku, ktery je blizko Johannesburgu. Tesne po obede jsme tam dorazili, akorat v dobe, kdy se krmily selmy….nejprve jsme videli psy hyenovite, pak gepardy, pak lvy….pote jsme si dali obidek v mistni restauraci, ktera mela terasu nad vybehem s hrosiky liberejskymi….bozi:-) Hned po obede uz zacal cas dost kvapit, ale jeste trochu zbyvalo, tak nas Radim poslal, at jdeme k vybehum s mladatky. Tam jsme se postavili a cekali, az na nas dojde rada. Mezitim koukam, ze tam beha prasatko bradavicnate na volno. Nastavila jsem ruku, jako ze tam neco mam, prase si cuchlo a cenichem me prudce odstrcilo. Nic se mi nestalo, jen jsem se lekla, cili jsem pekne vykrikla. Cele osazenstvo se otocilo, co to je za manase:-) Pak uz prisla Kata s detma a byli jsme vpusteni ke trem celkem malym lvicatkum. Jeden by rekl, ze takhle mala zvirata nemuzou moc ublizit, no ja jsem celkem zmenila nazor, jen co se mi jeden zakousl z legrace do nohy. Nastesti je tam pani hlidala a kdyz bylo zle, tak zakrocila, presto v sobe ani takovi prcci selmy nezaprou. Moc jsme si to uzili, na odchodu jsme si mohli pohladit nosoroce, ale pak uz byl vazne cas jet domu zabalit. 

Tak jsme si pobalili saky paky, s placem a neradi se rozloucili s Katou, Radou a detma a museli jsme zamirit na letiste. Tam jsme vratili auto, koupili si neco k snedku a cekali na nas let. Nastesti jsme leteli na cas, cili jsme zasedli a vyrazili zpet vstric Australii. Bulela jsem jako mala holka, nejen, ze se mi nechtelo se rozloucit s rodinou, ale i rozlouceni s Afrikou nebylo snadne. Bez nadsazky to byla jedna z nejkrasnejsich dovolenych, ktere jsme kdy zazili a pokud to aspon trosku pujde, rada bych se tam jeste nekdy podivala:-) Moje rozjimani a smutek ale prerusil celkem neprijemny let domu, asi tri hodiny jsme leteli bourkou a byly velke turbulence. Ja si zase lupla kinedril a spala jsem v ramci moznosti jako dudek. Po priletu do Perthu jsem myslela, ze osm hodin v mezicase pujdeme do mesta, ale byla jsem tak hotova, ze jsem zalehla na lavicce v priletove hale a chrupala asi dalsi tri hodiny. Tak nejak jsme se pak najedli a celkem rychle to uteklo,  ze jsme se ani nenadali a uz jsme sedeli v druhem letadle smer Brisbane. A tak jsme se stastne navratili domu v pondeli kolem pate rano. Na chvilku jsme jeste zalehli, nicmene Martas tak za hodinku vstaval, protoze sel rovnou do prace. Nechapu, ja byla nepouzitelna cely tyden az do vikendu, kdy jsme spankovy deficit plus minus dohnali.

Od te doby, co jsme prijeli zpet se deje spousta vtipnych veci. Ve stredu jsem musela volat hasice, protoze u soused horelo, v patek jsme s partackou hraly finale beache o zlatou medaili. Bohuzel konstelace nebyla nejlepsi a celkem po zasluze jsme prohraly, cili jsme si odnesly medaili stribrnou…ale s tim se taky da zit:-)  No a v neposledni rade jsme v nedeli meli obed od Marti z prace. Sefove pozvali vsechny i s partnerama, cili jsme sli oba. Obed byl vyborny, hodne morskych plodu, ale prvotridne upravene, ciili vazne parada. Do toho jsme to vsichni pekne podlivali koktejlickama, tak nam v pondeli rozhodne nebylo uplne ejuchu:-) Ale moc jsme si to uzili.

Ted uz se venujeme pripravam Vanoc, stromecek uz stoji, abychom si ho trosku uzili, protoze po Vanocich prijede moje kamaradka Hanca s pritelem a pojedeme se mrknout na Velky barierovy utes. Ano, ti co si pamatuji prizpevek z letosniho ledna vi, ze jsme v Agnes Water uz jednou byli a vylet byl zrusen, cili bude pokus cislo 2. No a na Stedry den mame na veceri pozvaneho Martovo kolegu z prace. Je tu chudak sam, ma rodinu v Argentine, zenu a deti, tak aby mu nebylo smutno, krom toho stejne jako my slavi Stedry den 24. Tot prozatim vse, korunuji snad nase vypraveni jen tim, ze jsme dnes zacatkem prosince dostali email, ze se musime z naseho baraku koncem unora vystehovat…..majitel se totiz chce nastehovat zpet, ale nam v te dobe konci stejne smlouva, takze na to ma plne pravo. Takze abychom se nenudili, zaciname hledat nove bydleni….ale verime, ze to bude v pohode a neco najdeme.

Tak Krasne Vanoce:-)