Navrat do země Oz

Tak se po delší odmlce opet ozyvam. Vzhledem k tomu, ze jsem dlouho nepsala, tak ani poradne nevim, kde a cim mam zacit. Tak pekne jsem si naplánovala, ze budu psat blog v letadle nejprve cestou do Cech a pak nazpět, ale jak vidno, ani jednou se mi to nepovedlo. Před navratem do Cech jsme se stihli prestehovat do nového baracku a nestihali jsme krome práce a maratonu kolem zarizovani vůbec nic. Během vikendu jsme litali od certa k dablu a snazili jsme se ukoristit nabytek a vsemozne zarizeni za nejakou rozumnou cenu, prelozeno do normalni reci, jsme byli peceni vareni v sekacich ruznych velikosti, tvaru a lokality. Dojeli jsme se podivat i do Ikey, ovšem ta nas vyšplouchla svou krasnou cenovou nabídkou, když jsme stali před celkem obyčejnou skrinkou a ja mela uz poxte chut při pohledu na cenu rict, no to si snad delate srandu (spis teda by se tam dalo dosadit jiné slovo:-)), pochopili jsme, ze tady domactnost nevybavíme. Toz jsme popadli jednu kytku a usmoleny kresilko a jeli jsme s buckou domu. Nevadi, zase jsme utrzili zadarmo gauc, protože jsme si jeli pro gauc za 300 dolacu, ale při blizsim ohledani jsme zjistili, ze se gauci rozpadaji nozicky. Tak jsme se zacali osivat, ze to nechceme, ale když pani povida, ze teda zadarmo, rikame si, tak jo. Doma jsme všechny nozicky odsroubovali a postavili gauc primo na zem. Nestalo se vůbec nic a my jsme usetrili 300 dolaru. Parada.

Dále potom uz jsme zacinali byt znacne nervozni z naší stále nevyresene vizove situace, nicmene Martovo kolega, co to zarizuje, byl v naprostem klidu, procez nam viza prisla cca 4 dny před odletem do Cech. Nutno poznamenat, ze bez nich by bylo zrejme dost tezke se do Australie znovu dostat. No, i když proces prijeti nas zpet do Australie byl tak jednoduchy, az jsem zelela, ze jsme si delali tak tezkou hlavu a desne všechno pripravovali….ale o tom az za chvilku.

Jak jsem rikala, všechno se seběhlo tak desne rychle, ze jsem ani nechapala, jak se to stalo, ale najednou jsme sedeli v letadle směr Soul. Po priletu do Soulu jsme se na letisti nahlasili u stanku s ubytovanim, když se k nam prihnala asi patnactileta slečna se slovy, zda mluvime cesky. Rikame, ze jo a ona hned, zda jedeme na hotel prespat a zda letíme taky rano do Cech. Mile jsme odvetili, ze jo a zeptali se, co ona. Ta říká, ze ji je pod 18 a tim padem ji samotnou nepusti z letiste, respektive odmitli ji dat hotel, ze ji nemá kdo doprovodit. Tak poudam, heled pojd s nama a zeptáme se, třeba te pusti s nama. Tak jsme sli a po chvilce jsme všichni tri sedeli v buse směr hotel. Cekala jsem nejakej skromnej hotýlek pate cenove, ale to jsem se seredne spletla. Uvital nas naprosto luxusni hotel, kde nam byl poskytnut zadarmo nejen nocleh, ale dokonce vecere a snidane. Po dlouhem letu to bylo jako balzam na dusi. Ubytovali jsme se a zjistili, ze mame cca hodku a pul do vecere, zalezli jsme do vany, kde bychom s klidem uzivili dalšího clena az dva:-) . Po koupeli jsme sjeli dolu a zadal hodokvas. Vecere byla formou, snez co chces. Nasli byste tam opravdu od A az po Z, tak jsme si rikali, ze to pro jistotu zkusime všechno. Sushi bylo ukazkove, masa taky moc dobra, o dezertech snad ani radeji nemluvim. Jen nam bylo trosku lito pizzy a testovin, které se tam krcily nepouzite a osamele, ale při te uzasne nabidce jidla by pizzu jedl jen silenec. Pote jsme pomalu zalehli do kanafasu, měli jsme před sebou cca 9 hodin klidného spanku a to prosim v horizontalni poloze. Rano jsme sli na snidani, která si s veceri v nicem moc nezadala. Bylo to fajn, tam jsme uz zacali pomalu potkávat Cechacky. Bylo jasne, ze ze Soulu nas pojede uz celkem slusne množství Cechu, tak jsme si cekani na letadlo kratili povidanim, kde kdo byl. Vetsina lidi jela z Noveho Zelandu a tak jsme poslouchali a chytali inspiraci, kam se nasledne mrknout, az tam pojedeme. Protože další část osazenstva do Prahy tvorili Korejci, musim se s vama podelit o celkem vtipnou scénku. Když jsme sli k letadlu v Soulu, v jednu chvilku jsme zaslechli cestinu a nejakou vetu typu, ty vole Honzo atd, otocili jsme se a uvideli tri Cechacky v leteckych mundurech. Rikame si, aha, pilot s posadkou, vystoupili s nama z vlaku vezouci nas na spravny terminal a posadka zamířila k vytahu, zatímco my jsme se poslusne odebrali k jezdicim schodum. Chudaci piloti ještě neudelali ani dva kroky, když tu je obtekl z obou stran nedockavy dav Korejcu chtivých se k letadlu dostat co nejdříve. Bylo to na pohled fakt komicke, nevadi, ze nemá, kdo ridit letadlo, hlavne, ze jsou tam Korejci včas. Tak ty vole Honza musel pekne na jezdici schody, tvaril se chvilku celkem nacurene, ale když me pak videl, jak se tomu nezakryte smeju, pridal se taky a zacali si z toho delat srandu. A tak i Honza dorazil k letadlu a pomalu jsme opustili Koreu.

Po priletu do Prahy nam pustili v letadle Vltavu a mela jsem co delat, abych zamáčkla slzu. Nastesti nebyl moc cas se dojímat, vylezli jsme z letiste, ja si zázrakem vzpomněla na pin od kreditky, vybrali jsme tvrdou ceskou menu a pak si nas vyzvedla kamarádka Lucka….Luci, ještě jednou diky. Odfrceli jsme do centra pro klice k Janine Radrici, u které jsme měli takovy staly azyl. Tobe taky diky Jani:-) Do Prahy jsme dorazili v pondělí a zacal 14 denní maraton. Martovi v utery zacinala konference a trvala do stredy. Ja si mezitím u kamaráda půjčila auto, Marto, tobe taky velke diky!!! V utery jsem odjela do Albrechtic k nasim, tam jsem celkem zrelaxovala a ve stredu jela vyzvednout do Pisku Martu. V patek jsme se vraceli do Prahy, Marta mel jit k zubarce, ta ale bohužel mela Martu objednaného na jiny den, takze nastaly mensi zmatky. No nevadi, vecer jsme stejne byli objednani na navstevu u babicky a tety. Tam jsme zustali do soboty a kolem oběda jsme vyrazili směr Cheb. Tam jsme dorazili během odpoledne a ja mela po 3 hodinach rizeni celkem dost. V nedeli jsme se vypravili na navstevu do Ase a v prubehu dalších dvou dni jsme se snazili objet tety, dedu a vůbec uzit celou rodinu z Martovo strany. Ve stredu jsme odjeli zpet do Prahy, kde jsem se potkala se sestrenici Dandou a vecer jsme měli s Martou každý svou akci, Martas mel sraz s lidma z práce a ja taky, akorát jsme ještě pribrali partu z volejbalu. Nastesti mi nebylo na druhy den blbe, protože me cekala navsteva zubare, Martu taky a pak jsem běžela na postu vyrizovat spoustu věci, co jsem potrebovala. Protože jsem dite Stesteny, stravila jsem tam cele dopoledne. Parada. Pak jsem běžela dat vypoved na fakultu a obehat razítka. To se nastesti obeslo bez jakýchkoliv komplikaci, takze jsem za pul hodiny mela hotovo. Pak zbyl cas na kamarady na kafe a pokec. Na vecer jsme byli domluveni s kamaradama Miskou a Kackou na dobrou veceri. Na patek mi zbyl další doktor, rychle kafco s kamoskou Lencou a pak odjezd směr Brno, spise tedy Rajhrad za segrou Helenkou. Cestu přes rozkopanou D1 bych neprala ani největšímu nepriteli, ale vzhledem k tomu, ze jsme vyrazeli během brzkého odpoledne, aspoň nebyly zacpy. V nedeli rano jsme se museli rozloucit a jeli jsme zpet do Albrechtic, tam jsme se zdrzeli jen do pondělí rano a vyrazili na Martovu obhajobu. Tu zvladl Martas samozrejme na jednicku, taky si komise naprala bricha uzenym od Jardy a roládou od Vantacky, takze myslim, ze celkove byli vic nez spokojeni. Během odpoledne jsem uz běžela vyzvednout mamku/ tchyni, která zrovna prijela z Chebu. Daly jsme si obed a ja pak sla ještě obehat par kamaradu a Dandu a rozloucit se s nima. V utery jsem uz stihla jen vrátit auto a pak nas uz cekala cesta na letiste, trosku jsme se modlili, aby nemeli problém s vahou nasich zavazadel, ale nakonec všechno probehlo hladce.

Rozlouceni s Cechama nebylo uplne jednoduche, je to tezke, když clovek nevi, kdy se tam zase objevi. No, orvala jsem to pekelne, nicmene pak uz jsme museli nastoupit do letadla. Po priletu do Dubaje nas proskenovali a zjistili, ze Martas s sebou veze baterky do letadylek. Presto, ze jejich oficialni podmínky rikaji (myslim podmínky letecke spolecnosti), ze se baterky prevazet smeji a to v prirucnim zavazadle (presne tak jsme to meli), museli jsme se s nima dosti dohadovat. Pan od sekurity služby nakonec rikal, at prijdeme cca hodinu před odletem, ze nas pak doprovodi primo k letadlu. To jsme udelali, jenze pan teprve zacal nekam volat, když se na informačních cedulích objevilo, ze nase letadlo se boarduje, cili lidi uz nastupuji. Zacala jsem byt silne nervozni, protože vim, ze tohle pak netrva moc dlouho a silne jsem se bala, ze nam to uleti. Martas cekal, co z nich vypadne, ale sekuritak se na nej podival a řekl, ze mu to nedovoli. Po patnacti minutach nastupovani jsem vedela, ze se blizi last call (cili ukonceni nastupu) a hlavne nas cekala ne uplne kratka cesta k nasemu gatu. Oba nervozni na nejvyšší obratky, nadavajici jako spacci jsme leteli přes cele dubajske letiste, samozrejme bez tech trech baterii, které nam nepravem zabavili (takze nas ceka tahanice o nahradu skody, když oni nevi, jake mají stanovene podmínky, to je fakt konecna-magori). Dokonce jsem toho dementa zacala podezírat, ze nam pral, aby nam to uletělo. No, nebudu vas napínat, letadlo jsme stihli, když jsme dobehli bez dechu ke gatu, svitilo uz samozrejme last call a tak jsme na poslední chvili nastoupili do letadla a odleteli do Singaporu. Myslela jsem, ze letíme do Kuala Lumpur, ale ne:-) No nic, let byl celkem vyzivny, nejsem nijak zvlast lekava, ale obcasny volny pad me  trosku podesil. Sem tam i někdo vykrikl, byla to celkem legrace, vzpomněla jsem si na svoji svagrovou Kristinku, která desne rada lita, jak by se ji tam s nama asi libilo:-) No, me se to taky moc nelíbilo, ale vydrzet se to muselo. Do toho s nama cestovala maminka s malym miminkem, které bylo takřka neunavitelne, procez kricelo skorem cely let, a to nejen do Singaporu, ale dokonce az do Brisbane.

Po priletu do Brisbane jsem si prichystala všechny dokumenty, které jsme měli krasne vytistene. Protože jsme měli male zpozdeni, dojeli jsme do Australie nekdy kolem druhé rano. Pani z imigracniho se na nas podivala na pul oka, dala nam do pasu razítka a poslala nas pryc, Martase zastavili s letadylkem, protože priznal, ze ma něco dreveneho. Jen se zeptali, co ze to ma a hned ho pustili, ani pejskove nas neocuchavali, vlastne tam ani nikde nebyli:-) Asi uz spinkali. Tak jsme popadli první taxi a odjeli jsme domu. Tady jsme padli za vlast a tesili jsme se, jak rano budeme vstavat do práce. Ty dna dny v praci jsme nejak zvladli a deficit spanku jsme dohonili az ted během vikendu. Prekonala jsem svoji dosti silnou touhu se otocit na pate a letet zase zpet. Ted jsem uz celkem v pohode, ale ty dva první dny nebyly uplne jednoduche. Opravdu není snadne nechat zase doma celou svou rodinu a pratele a odjet zase pryc. Hlavne když celych 14 dni je jimi clovek obklopen od hlavy az k pate. No nic, včera jsem objevila na facebooku stranku Cechu a Slovaku v Brisbane, tak mame s nejakyma kockama zítra sraz na kafe, tak se tesim. No pristi tyden bych mela koncit v laborce a zacne hledani nove práce, tak mi drzte palce, az z toho nezešedivím a hlavne at jsem uspesna. Taky musíme sehnat auto, ted nam auto pujcil kamarad, který jede na 14 dni do Evropy. Pak uz musíme mit něco svého. Taky s těmito kamarady planujeme vylet na Fraser Island, panenskou prirodu nedaleko od Brisbane. Tak se aspoň mame na co tesit. No, zaverem vam vsem chci rict, ze vas mame moc radi a styska se nam. STRASNE MOC!!!!

PS: fotky baracku dodam co nejdříve….jo a pro pobaveni, dneska jsme si koupili nove sedaky na venkovni zidle, tak zacalo krasne chcandirovat a nadherne cele zmokly:-) a taky jsem asi hodinu zametala verandu, takze po tomto desti muzu zacit na novo:-)